Nové výročí před námi - Světový den veteránů jinak

Sotva jsme oslavili 28. října století republiky, už se na nás hrne další výročí, století od ukončení Velké války ,nazývané potom I.světová válka. A někteří správně dodávají - imperialistická válka, válka císařů, magnátů a bankéřů proti národům. A oslavy budou slavit všichni po svém - přátelé i nepřátelé, vítězové i poražení, nepřátelské tábory potomků obou stran.

Bude to vlastně slava na třikrát - jedni budou uctívat padlé Centrálních mocností, druzí padlé Dohody, třetí se budou snažit "sjednocovat oslavy smírem" ve stylu "Padouch nebo hrdina,všecko jedna rodina". Bylo tak a bude tak i v budoucnu.

A jen málo kompetentů připomene, že k výsledkům této I.světové války patřil nejen pád čtyř monarchií,ale i národní revoluce, jako byla naše, jihoslovanská atd., a nakonec největší sociální revoluce na světě.

Pro nás potomky legionářů, kteří de facto vybojovali ještě neexistující stát již jen nezanedbatelnou vahou vojenského vystoupení 140 tisícového vojska na čtyřech bojištích I.světové války - srbsko-bulharském, italském, francouzském a ruském - jsou oslav u nás hodni na prvním místě legionáři. Teprve poté mohou být pietně uctěni i padlí za monarchii, o kterých se říká, de facto neprávem, že "padli za císaře a širší vlast".

Tato historická mantra je veskrze nepravdivá. I z hlediska monarchistického "legitimismu" císař pán byl vládce pouze pro Rakušany, rakouské Němce,a pro Maďary. Pro ostatní to byl nelegitimní usurpátor na trůně od roku 1848!, který nesplnil státoprávní nároky u nás na slib Koruně České, u Dalmatů jejich království. Byl tudíž český a dalmatský král jen formálně, nikoli legitimně, a tudíž vojenská přísaha usurpátoru trůnu byla vynucena. Již historik Srb za monarchie o tom psal a nikdy nikdo tento historický fakt nevyvrátil - pouze obhájci monarchie šíří své nehistorické bludy. Škoda tun papíru na ty bludné knihy a články, které jen oblbují širokou veřejnost.

Co z toho všeho plyne pro oslavy Dne veteránů u nás? Jednoduše toto: oslavy u nás patří našim legionářům, padlým za monarchii patří pieta a úcta mrtvým. Jako mrtvým obětem dobyvačné války na straně agresora.

Neboť válku rozpoutali Rakušané, Uhři a Němci, jak správně pravil TGM. Bláboly o takzvané "oboustranné vině" patří do oblíbených politruckých žvástů tehdy poražených stran, což končilo hitlerovskou revanší II. světové války. Finito.

Na toto řečené si vzpomeňte, až budete letos stát na pohřebištích padlých I.světové války.

Uvidíte tam defilovat různé vojenské i paravojenské útvary - počínaje legionáři a konče různými útvary ostrostřelců monarchie. Padnou oslavné salvy (zatím je Unie ještě trpí), a různí funkcionáři a politikové, ne-li politrukové se budou překonávat v projevech,budou se citovat básně o padlých na flanderských polích, o vlčím máku rostoucím na jejich hrobech a tak dále. Vystoupí i vojenští kaplanové (většinou pouze katoličtí, jak jinak u nás... Kaplanů protestantů je zde myslím jako šafránu a židovských kantorů jakbysmet, zatím ještě nemáme muslimy...). A všichni budou velebit a chválit padlé podle svých názorů a přesvědčen&iacu te;, či vyznání. A my pozůstalí po padlých, si vzpomeneme na Karla Kryla a jeho píseň o neznámém vojínu.

Proto zapalme svíce a postůjme v zamyšlení nad legionáři,a nad těmi druhými,a přejme si, aby po dvou světových válkách již nikdy nebyla ta třetí. A nejen přejme, ale podporujme všechna mírová hnutí, i když na obranu nezapomínejme. Proč? Protože války vždy rozpoutává agresor, nikoli obránce. Jak to říkal onen Srb v Kusturicově filmu? "Fašista začal!" Kdo napadá, kdo počne válku, ten je agresor. Po III. světové válce by už se nenašel nikdo,kdo by mohl vzpomínat!

Nakonec připojuji foto unikátního legionářského pomníku od legionáře sochaře Březy, se čtyřmi vyznačenými bojišti I.světové války v Podolí u Brna. O císaři pánu a jeho habsburské státní zradě jsem napsal studii "Legionáři a habsburská státní zrada" ve sborníku Věrni zůstaneme. K 100.výročí československého odboje,korunovaného vznikem Československa, Brno 2014, str.81-86.

Dr.Jiří Jaroš Nickelli,
předseda Historicko dokumentační komise
ČSBS Boskovice
Podolí
My kacíři

Minulou sobotu jsem se účastnila setkání redaktorů internetového Svobodného rádia s posluchači, kteří přijeli z celé republiky a někteří dokonce z ciziny. Říkáme si rodina, neboť jsme spřízněni pohledem na svět a obavou o život budoucích lidí. Tentokrát jsme krom jiného debatovali o úpadku českého školství a devastujícím vlivu mainsteamových médií na smýšlení především mladých lidí. Nebyla to potěšující diskuze. Zazněl v ní ale i názor, že nedostatek vlastenectví u mladé generace je jenom dočasným jevem a že pokud by šlo opravdu „do tuhého“, geny děděné po předcích už od husitů se v našich děte ch probudí. Rodina Svobodného rádia tuto ojedinělou povzbuzující glosu sice ocenila vděčným potleskem, ale když jsme se večer rozloučili a rozjeli se do svých blízkých i vzdálených domovů, k vychladlým televizorům a počítačům, křivka naděje temperovaná společným zážitkem znovu klesla. Ne až pod nulu, protože pak by z ní byla beznaděj, ale vrátila se k běžnému udržovacímu režimu, kdy alarm ještě nepípá, ale už se k tomu nadechuje. Jak to říkala ta vlastenka? Spoléhat se na geny a jejich náhlé hromadné probuzení? Ale vždyť to je téměř stejné jako spoléhat se na Blanické rytíře! Moje osamělé myšlenky dotíraly dál, a tak jsem si je v té probdělé noci aspoň zapsala.

Když tu krásnou legendu o spících záchranářích našeho národa, předávanou z pokolení na pokolení, přestaneme vnímat jako chlácholivé proroctví a zamyslíme se nad jejím skrytým významem, pochopíme, že budíček, potřebný k probuzení těch v Blaníku, držíme v rukou my sami. Umělý spánek, ve kterém pochrupují naše děti i mnozí zdětinštělí dospělí, jim sice umožňuje biologicky přežívat, ale jejich reagování na vnější podněty připomíná spíš Pavlovovy psy než odhodlané rytíře. Lidé přikurtovaní po dobrém či po zlém k jediné povolené pravdě a řádu nepatří k t m, co něco z vlastního popudu, rozmyslu a vůle zachraňují. Naopak! Fungují jako brzda v diskuzi, kterou klopotně udržujeme navzdory cenzuře. Přitom tvrdí, že jsou demokraté. Schovávají se za tu nálepku jako za štít. Ten však ochraňuje jen jejich lenost přemýšlet ve prospěch celku.

Tím celkem míním český národ. Politický národ, který existoval i v časech, kdy státní suverenita byla pouhým snem. Naši předkové ten sen změnili v realitu. Protože snili v bdělém stavu vědomí, rozpoznali tu chvíli vhodnou pro obnovení státnosti. Jejich suverénní kuráž a obětavost dnes ale zpochybňují i učebnice dějepisu. S jakými probuzenými geny tedy můžeme u našich dětí počítat? Vždyť rytířství ve vlasteneckém pojetí se pěstuje a udržuje promyšlenou výchovou. Z generace na generaci. Proč byla v době Protektorátu ve školách zrušena výuka dějepisu a české literatury? Podle hesla: Chceš-li pokořit nepřítele, vychovej jeho děti!

Tehdejší snaha okupanta o výmaz naší národní paměti sice byla jen krátkodobá, nicméně i tehdy, jak vím z vyprávění mé maminky, vznikaly ve městech a obcích tajné nedělní školy, v nichž dobrovolníci, především penzionovaní učitelé, předávali žákům zakazované vědomosti. Právě v této drobné, nepřetržité a riskantní činnosti je skrytý velkolepý smysl legendy o Blanických rytířích.

V době pozdější normalizace, kdy snaha o převýchovu byla měkčí ovšem zase delší, existoval samizdat, bytové přednášky, výstavy a bytová divadla. Naše dnešní Česká Konference a obdobná shromáždění dokladují, že tato tradice nebyla zapomenuta. Jenomže my, co jsme se sešli v tomto sále, nejsme školáčci ale spíš školitelé. Mám-li použít starodávný výraz – pak jsme věrozvěstové. Jeden z našich Mistrů, milovaný a statečný Zdeněk Mahler, už nás opustil. Úkol však zůstává a jeho rozsah je obtížné dohlédnout, protože si jen stěží dokážeme definovat, kdo je ten, nebo kdo jsou ti, kteří dne s vnímají náš národ jako nepřítele určeného k porážce, a proto usilují o převýchovu našich dětí. Fakt, že nejsme jediným záměrně ohlupovaným národem a že hlupství je šířeno globálně, nám leccos napovídá. Je to krutá nápověda, která v nás probouzí úzkost. Naše děti se sluchátky na uších tu úzkost nechápou, protože už jsou připojeni k jiným programům a školitelům. A tak jim připadáme jako stará garda, která je dávno mimo obraz i mimo hřiště. Dobromyslně nám od svých počítačových stříleček radí, už to vzdejte, vy věční kvarulanti a uznejte, že žijeme v nejlepším možném světě.

Na to je jediná stručně výchovná odpověď: Merde!

Francouzský filozof Voltaire, proslulý svými antiklerikálními výpady, ke stáru „zmoudřel“ a vysvětlil budoucím kacířům, že: „Pravda je ovoce, které se musí trhat, až když docela uzraje.“ V Čechách jsme na uzrávání „kacířských“ myšlenek nikdy neměli dost času, dnes už jej nemá ani Voltairova Francie. Na rozdíl od ní jsme my ale nikdy neměli ani dost času usnout na vavřínech, protože každý delší spánek se mohl změnit ve spánek věčný. Pud sebezáchovy nás probouzel i z hluboké narkózy, raději jsme se nechali řezat zaživa. Milovaný a ctěný vlastenec Zdeněk Mahler se ve svých veřejných proslovech často skláněl před touto tradic& iacute; plebejského národa. Nepohrdal slovem lid, protože znal jeho dějinotvorný význam. Pojem lid zůstal v ústavě České republiky i dnes. Mnozí naši politici v tom spatřují pozůstatek starých špatných časů. Slovo národ se ale v těchto „nových dobrých časech“ už do ústavy neprocpal. Působí to jako formalita, ale je to záměr. Vynecháváním slov a jejich nahrazováním jinými to v Čechách vždycky začínalo, cenzurou a ničením státních symbolů pokračovalo a povalením hraničních kamenů vrcholilo. Ta třetí fáze nám teprve hrozí, ale naše děti, až na výjimky, se bezstarostně poflakují v Blaníku, vzájemně si pochvalují trendové oblečení a ani jejich chytr&eac ute; mobily jim nenapoví, že se blíží chvíle, kdy přijdou na řadu. Na řadu? K čemu? A proč? Žasnou a připojují k otázce udiveného smajlíka. Stihneme jim, v tom čase, který ještě zbývá, ozřejmit, že smyslem života není užívání? A že k projevení občanství nestačí třídit odpad? Recyklace našich biorobotů na přemýšlivé lidi nebude snadná. A žádné dotace od EU na tento projekt nečekejme.

Musíme je přesměrovat sami a dokonce navzdory směrnicím a smlouvám, které naši politici lehkomyslně podepisují. Nemysleme proto na odpočinek. My si odpočineme až v hrobě. Předtím nás ale čeká ještě hodně práce. Pro začátek navrhuji, abychom se přestali ostýchat pojmenovávat věci pravým jménem. Neříkejme veřejnost, když máme na mysli národ. Neříkejme tato země, když je to vlast. Neříkejme, že někdo nenaplnil očekávání, když prostě zradil. Nepravdivost nazývejme lží, slabošství zbabělostí a zohledňování cizích zájmů – kolaborací. Ti odvážnější mohou jít ještě dál a najít pravdivější název třeba pro ministerstvo obrany, pro veřejnoprávní média, pro neziskové organizace, pro humanitární bombardování a tak dále a podobně. Připadá vám to nicotné? Mně ne. Žijeme v informační válce a jenom užívání správných slov může vést ke správnému, tedy kritickému myšlení, které chceme u našich biorobotů probudit.

„V časech celosvětového podvodu se stává vyřčení pravdy revolučním činem.“ Pravil v polovině minulého století George Orvell.

V Čechách se tohle ale vědělo už od dob Husa a husitské revoluce. Zřejmě proto jsme se stali národem „kacířů“, neboť na počátku každé velké pravdy je rouhačství, které okolní svět vnímá jako nebezpečí a ohrožení. Zřejmě odtud pramení ta stálá snaha převychovat nás v tvárný dav, který už to dědictví, jež tvoří smysl českých dějin, nedokáže pochopit, natož závazně uchopit. Trendový dav, v němž každý jedinec volí okamžitou osobní výhodu a bez odporu konzumuje lež nadívanou sliby, které se nikdy nesplní. Dav, který se v další fázi pod praporem lidských práv a svobod změní v poslušné otroky.

Čas potřebný na to, abychom ten plán na kolonizaci lidstva i národů vlastním příkladem odporu dokázali zvrátit, ovšem pracuje proti nám. A žádný Hospodin nezastaví slunce na obloze, aby nám prodloužil šanci, jako tehdy Jozuovi. Ale i tak to musíme zkusit. Nic jiného než odvaha už nám nezbývá.

Lenka Procházková
František Hrubín: Ach, Čechy krásné, Čechy mé!

Na pokraji pohrom, v srdci dálek
se česká země ocítá, odlivem požárů a válek
zapomenutá ulita,
v níž hukot úzkosti je stlačen.
V deštích tu úzkost pije z mračen,
z modrého nebe stáčí jas
a míchá zlaté víno s temným.
Děvčátko pod chodidlem jemným
stejně ji cítí v ten zlý čas,
jako ji voják, hledě stranou,
cítí pod botou okovanou.

Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Opánku tvrdě uchozený,
v úvozu nebes pohozený,
ty nejsi ztracen poprvé.
Kolikrát vlast, když tma ji štvala,
řeménky řek si rozvázala
a bosa šlápla do krve!

Ach, Čechy krásné, Čechy mé!

A v opuštěných domovech
zimou se na zdech sráží dech,
dech dávno mrtvých i těch živých,
jež vichr z krajin loupeživých
tak vyvracet zná v kořenech,
že ve světnicích rodných praská
podlaha, po níž přešla láska,
podlaha, kterou drhne vztek.
Co rakví a co kolébek
zvážila spravedlivou měrou!
Kolébka – rakev. Ale kterou
nalezne lehčí tento věk?

Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Obraze rámu prastarého,
kolikrát vytrhli tě z něho,
že odprýskaly barvy tvé
až po tmu hrobů. A v den slavný
znovu pro zraky žárlivé
napjal tě rámař starodávný.

TORONTSKÉ PROTOKOLY

Torontské protokoly vznikly v létě 1967, kdy tehdejší koordinátoři myšlenky vytvoření NWO (Nového světového řádu) se sešli ve velkém Kanadském městě, aby vypracovali svojí strategii na následujících 50 let. Na shromáždění se tehdy sešlo 18 lidí : 6 čelních představitelů nejmocnějších bank na světě, 6 čelních představitelů největších nadnárodních energetických společností a 6 čelních představitelů potravinářského konglomerátu.

Tato skupina si vytýčila svůj cíl, dosáhnout dominanty ve třech oblastech. A to v oblasti hospodářství, politiky a společenského života.

TORONTSKÉ PROTOKOLY shrnuté do 15 bodů :
1. Je potřeba posílit "společnost zábavy", která nám doposud prokazovala velkou službu. Uspokojení individuálních očekávání lidí řízené jejich prvotními pudy je slabé, přičemž výsledkem jsou ovlivnitelné a manipulovatelné generace. V zájmu toho, musíme využít všechny výdobytky audiovizuální technologie, a jejich prostřednictvím vychovávat lidi (s důrazem na mládež) k individualistickému světonázoru, neboť člověk budoucnosti, má být takový. Sobecký člověk nemá ideály, nemá sny a ani vnitřní charakterové držení.
2. Posilovat rozšiřování anarchistických ekologických názorů, s důrazem na posluchače univerzit a vysokých škol, neboť oni jsou nepřáteli národních států. Takzvané myšlení "ochrany přírody" a "Zelení" jsou našimi přirozenými spojenci (ale jen taktickými), ale jen do té doby, dokud útočí na systém národního státu.
3. Námi ovlivňovanou duševní chudobu musíme vyvážit falešnou virtuální technologickou masou, která se bude zdát jako vědecká. Nejvhodnějším prostorem pro to je školní systém, kde klasické humánní vzdělání musíme nahradit stejným pragmaticky technickým způsobem náhledu na svět.
4. Musíme iniciovat mezinárodně svobodné obchodování, odstranit ekonomické a politické hranice a daně, které zatěžují zahraniční obchod, neboť tím národní státy ztratí jednu ze svých nejsilnějších zbraní. Národní a vlastenecké cítění se stanou čím dál tím směšnější, co napomůže globalizaci. Svobodný obchod bez hranic, napomůže zvyšování nezaměstnanosti, menší národní státy ztratí konkurenceschopnost a tradiční odvětví národních ekonomik se vyčerpá a ztratí své trhy.
5. Naši lidé a sympatizanti v první řadě obsadí oblasti v národních státech, a to na ministerstvech zahraničí, na migračních úřadech a v mezinárodních migračních agenturách. Jejich úkolem je, aby brány vyspělých zemí otevřely co nejvíce pro migranty přicházející ze zemí třetího světa (hlavně z Afriky a Asie), neboť tak se zvýrazní napětí mezi domácími a přistěhovalci. Manipulováním tisku ovlivňovat veřejné mínění námi požadovaným směrem, způsoby které odpovídají našim zájmům a vždy rozšiřovat takové zprávy, které masy postrčí námi požadovaným směrem. V zemích třetího světa vznítí ozbrojené konflikty a války, neboť pod vlivem těchto událostí, pak migranti hromadně budou přicházet před brány Západu.
6. Výrobu velkých průmyslových komplexů fungujících v západním světě, postupně přemístnit do těch států, které ještě věří ve všemocnost tržního hospodářství a jejich hlad po devizách, zatlačí do pozadí i ty nejzákladnější protiopatření: do zemí Východní Evropy, země Středomoří a Jižní Ameriky. Samozřejmě, nadnárodní společnosti tam zůstanou jen do té doby, dokud jim pracovní sílu mohou nabídnout za otrockou cenu. Jakmile to bude nutné a politické změny to umožní, třeba jít dále na východ: Sovětský svaz, Čína a ostatní asijské země. Hostitelské zemi je nutné namluvit, aby braly úvěry od mezinárodních měnových institucí (od IMF a Světové banky, které je v našem vlastnictví). Kdyby se zdráhali úvěrů, je třeba zakolísat s jejich ekonomikou, vyvolat krizi, nahnat je do spirály zadluženosti, pak nepřímo je nutit, aby přecházeli z jednoho krizového rozpočtu do druhého krizového rozpočtu.
7. Vytvoříme globální hospodářství (Economie globální), nad kterým nebudou moci vykonávat žádnou kontrolu ani národní státy, ani odbory. Globální hospodářství dříve - či později vytvoří svou (také globální) politiku, důsledkem které se vytvoří nutnost znovu organizování politických systémů, a při jeho zrodu budeme my.
8. Důsledkem globálního hospodářství je globální masová kultura, do které opatrně a vyváženě musíme dát z každého náboženství, z každé národní kultury, tradice, zvyků a trochu i z vědy, aby každý byl spokojený. Prostřednictvím tiskových a elektronických médií upevníme uniformované (a námi předepsané) reklamy, které vytvářejí vkus.
9. Musíme osmělovat mírové operace a mírové mise (hlavně pod záštitou OSN a NATO), které podle možnosti před veřejností se musí jevit jako humanitární akce (viz ještě role médií). Tito ozbrojenci v podstatě slouží tomu cíli, aby naši lidé, kteří jsou umístěni v těchto organizacích, měli pod dohledem zájmové místa světa a ovlivňovaly tamní situaci. Místa mírových operací pak postupně proberou síly okamžité reakce a později i jednoduchá prevence může posloužit k ozbrojenému zásahu v libovolné zemi světa. Ke všemu je ale potřeba přetvoření základních dokumentů OSN a dalších mezinárodních vojenských organizací (kromě stávajících mezinárodních vojenských sil), aby dříve - či později byly k dispozici i mezinárodní policejní síly.
10. Se všemi prostředky je třeba zabránit národním státům, aby samostatně zmodernizovali své hospodářské oblasti. Z tohoto hlediska zvláštní pozornost si zasluhují odvětví energetiky, finančnictví, zemědělství a nové technologie. To jsou ty neurologické body, které je třeba vyjmout z národní kontroly a přednostně je dát pod globální kontrolu.
11. Tam, kde je možno pracovní sílu nahradit stroji, roboty - podle možností a vývoje technologií - nahradit i počítači.
12. Jednotlivcům čím dál tím více zvyšovat jejich bezmocnost, a to v oblasti hospodářské, ideologické a citové. Je třeba zvyšovat hranici důchodového věku, zvyšovat v lidech nejistotu v jejich pracovních místech (musí být ztotožněni s tím, že kdykoliv mohou být propuštěni), postupně třeba snižovat nákupní síle jejich mzdy (například prostřednictvím uměle vyvolávané inflace), přitom je třeba zajistit možnost vymývání mozků jednotlivců (primitivní televizní programy, manipulované vzdělávání, řízený tisk, centra konzumní společnosti atd..). Vyplatí se zvážit, aby se vyvolávaly takové závažné trestné činy, které vyvolají tak velké pobouření a ohlasy u lidí, že lidé sami budou volat po větší bezpečnosti a přítomnosti příslušníků policii a tajných služeb.
13. Vytvořit čím dál tím více databází - rozmanitými způsoby, v závislosti na vývoji technologií a shromažďovat čím dál tím více údajů o jednotlivcích. Tyto údaje v případě potřeby musí být propojené a jejich údržba a kontrola musí spadat pod národní svrchovanost. Jejich potřebu je lidem třeba odůvodňovat prevencí kriminality a bojem proti zločinnosti. Souběžně s těmito kroky, co nejvíce zpřísnit právní podmínky držení zbraní u jednotlivců.
14. Národní státy, které se nám vzepřou, je třeba potrestat finančními a hospodářskými metodami, ideologickým znemožněním a v konečném důsledku takovými extrémními metodami jako elektromagnetickými zbraněmi, které vyvolají a řídí zemětřesení, změny klimatu a počasí, snižování plodnosti mužů a žen (úplnou nebo částečnou sterilizací), atd..
15. Jednotlivci, kteří svými činy nebo slovy ohrožují vytvoření Nového světového řádu (NWO), je třeba znemožnit, třeba je označit, zesměšnit je a v konečném důsledku je i fyzicky zlikvidovat.

Myslím si , že myšlenky napsané v Torontských protokolech, pohnuly s myšlením mnoha, kteří si to přečetli. Bohužel na internetu o nich nenajdete skoro vůbec nic. Je úplně jedno, za jakých podmínek vznikly Torontské protokoly, kdo to napsal a proč, jestli je to podvrh nebo originál ... atd.. Je třeba se podívat na to, co se uskutečnilo z toho, co je napsáno v Torontských protokolech a zamyslet se nad budoucností.

Volební šaškodrama Brna

Tak nám, paní Müllerová, zas to Brno vovinuly vlasti nepřátelský mraky, povídal Švejk,mazaje nohu opodeldokem, prej voni ty previti nám svalili pana primátora, to vopravdu nebude hezký.

On to byl takovej primátor hodnej, on přál všem, i těm sudetům dovolil přiklusat do Brna i přes ty nepřátelský hraničáře, co na ně tak nepěkně křičeli hanba sudetům a hanba primátorovi.

No, pane Švejk, ozvala se z gaňku paní Müllerová, škrábajíc brambory, Von byl tak hodnej,že dovolil i tomu šílencovi, Hollan se prej menoval,vo prej tam postavil dokonce maketu toho Německýho domu a pam primátor to podporoval, a měl tak rád ty brněnský lidovce,a voni mu vrazili kudlu do zád, to se přece nedělá!

Pan Švejk odpověděl, dokončuje mazání jedné nohy, voni paní Müllerová, ten Hollan prej byl takovej magor,že von se nechal bičovat na Ukrajině vod tý madony,nebo jak se jim říká, ne dominy,dominy,a furt řval ještě a ještě, to ten by měl jít před komis jako sem byl já,né? Moc hodnej primátor to byl, že Hollanovi i tu jízdu načerno jako náměstkovi vodpustil,co jsme si to jsme si a všecko pro Brno. No a teď tohle. Já to dycinky řikal,že neměl pan primátor paktovat s těma lidovcema, to je taková čeleď černokněžnická, ne jako naš pan feldkurát Katz,to byl moc hodnej pán...Voni se paní Müllerová spojej s každým, voni snad by se spojili i se samotným machometánem. No a na toto právě dojel pan primátor, von je i fotogra fovanej s jedním tím lidoveckým pánem,jak s ním rozpráví v míru a pohodě -a teď tohle! Tomu v Němcích říkaj DOLCHSTOSS, paní Müllerová, píchnutí dýkou do zad. Ale no o, dyž vono prej je to všecko legální. Voni prej nemusí dát na volby, ty koalicionáři, voni si to upečou sami jako ta naše vídeňská kamarila,a císař pán ani vo ničem neví...Tak mně ho bylo líto, byl celej takové naměkko, pan primátor. Takovej slušnej a hodnej pán,a voni todle.

No třeba, až zas budou volby do císař parlamentu, tak voni se tam pam primátor zas dostanou a naše vlast nepřijde vo tak významnýho pána, uzavřel Švejk svou oduševnělou úvahu o brněnském primátortřesení.

Dr.Jiří Jaroš Nickelli,
předseda Historicko dokumentační komise
ČSBS Boskovice
Nelhat o československých reparacích

Server Zprávy.tiscali.cz zveřejnil zprávu o reparačních nárocích Poláků, Řeků a Čechoslováků ("A co kdybychom od Němců vymáhali válečné reparace?"). Ubezpečuje nás,že prý Česká republika nemůže uspět, že "na reparace není právní nárok".Přitom se odvolává a smlouvu velmoci k Německu z roku 1990, kterým se velmoci vzdaly reparací od Německa při jeho sjednocení. To může být, ale taková smlouva nezavazuje, jak známo třetí strany.

Pro Československo stále platí Dohoda o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a vrácení měnového zlata z 21,prosince 1945, kterou vedle velmoci podepsalo i Československo, Austrálie, Albánie, Řecko, Indie, Lucembursko, Norsko, Nový Zéland, Nizozemsko a Jihoafrická unie. Podíl ČSR činil 3 procenta v kategorii A odškodného a 4,30 procenta v kategorii B odškodného. Kategorie A zahrnovala všechny reparace mimo mimo průmyslové zařízení a námořní a obchodní lodě, zařazené do kategorie B. SSSR se vzdal peněžních reparací a nahradil je odvozem průmyslového zařízení do německou válkou zničené země! Tato dohoda je v našem prá ;vním řádu evidována pod č.150/1947 Sbírky zákonů. Nikdy nebyla zrušena a nezrušila ji ani česko-německá deklarace, právě proto, že deklarace nemá právní účinky, je to akt politický. Tak to také definoval ústavní expert prof.Pavlíček z Karlovy university.

Takže jak Poláci a Řekové, tak i ČSR a její nástupník ČR může vymáhat reparace, zejména tehdy, když z opačné strany zaznívají nelegitimní nároky za rušení dekretů a na odškodné odsunutých Němců, které vyvolávají dojem revanše a pomsty.

Dohoda dále stanovila, že žádný konfiskovaný německý majetek se nesmí vrátit zpět do německých rukou, což koresponduje s ústavním dekretem č.33 o navracení občanství na základě stanovených kritérií. Takže i z tohoto hlediska všechny soudy německých organizací na našem území o majetky by měly býti pokládany za nicotné a zmatečné (viz např. kauza řádu německých rytířů na Moravě a ve Slezsku). Zatím tyto organizace soudně neuspěly.

Informace serveru Zprávy.Tiscali.cz tedy nejen vyvolává zmatek v českém obecenstvu, ale i vyvolává dojem jakési "beznadějnosti snah o vyrovnání s Německem", ať už na základě reparací nebo jiného způsobu odškodnění. Takové zprávy jen vyvolávají dojem protektorátní podřízenosti Němcům, s nimiž prý "nelze nic pořídit". Opak je pravdou. Jen nedostatek politické vůle českých předáků tomu brání.

Dr.Jiří Jaroš Nickelli,
předseda Historicko dokumentační komise
ČSBS Boskovice
Projev pana Bašty na Komořanském semináři k historii ČSR

S pouze některými konstatacemi pana Bašty lze souhlasit,ale s většinou historik souhlasit prostě nemůže,protože to bylo jinak. Napři. Manifest spisovatelů přišel pozdě až po manifestech Českého zahraničního komitétu. A až po nekolikaletém boji česko-slovenských legií na čtyřech frontách světové války!!

Je nutno přiznat krutou pravdu - domácí odboj za I.války takřka neexistoval a naprostá většina stran a korporací, zejména církevníci, totálně kolaborovali s Rakouskem.

Soc.dem byla rovněž kolaborační a dokonce předák Šmeral se pohádal s Benešem a TGM o osud národa, kdy dramatický volal - "Vy dva vedete český národ do naprosté zkázy, ničíte Rakousko a budete zničeni!" TGM a Beneš dělali svou politiku na základě I.živelné vzpoury českých branců od roku 14-15,kteří jednak přebíhali na stranu Rusů, Srbů a Italů, jednak celé pluky přešly na stranu nepřítele. Musíme mít na paměti - přísaha císaři Franzi Josefu I. byla vynucena a nebyl to císař legitimní, korunovaný jako český král! Byl legitimní jen pro Rakušany a Maďary. Tak se stalo,že během let 14-16 vznikly legie jako zahraniční vojsko o 120 tisících mužů celkem, z toho 9O tisíc na ruské frontě proti Němcům,R ajkušanům a Maďarům! Legie od počátku uznaly za svého vůdce TGM,protože on vyhlásil veřejně odboj ve Švýcarech na 500.výročí Husa a Rakušani vydali na TGM a Beneše zatykače,a ministr Czernin, původem český šlechtic poněmčelý, na něj dštil ohen a síru hovoře o "bídném Masarykovi". Takže v monarchii strany jako lidová a socdem se přeháněly v projevech loyality a domácí maffie byla naprosto omezena v konání a neměla podporu ani inteligence,ani českých průmyslníků a bankéřů, a ani podporu socdem,která stále hleděla k internacionální spolupráci s německou a rakouskou soc.dem,hlavně s Adlerem a Rennerem.

Zatímco bratr Beneše Vojta Beneš dělal propagandu v USA, jeho společník kpt.Voska jako člen americké kontrarozvědky odhalil spiknutí Rakušanů a Němců proti bostonským loděnicím a proti americkému průmyslu, za což ho vyznamenalo americké ministerstvo války a zahraničí, tak zde doma se stále loyálně přísahala věrnost panovníku a rakouskému domu. Přitom od roku 15 Rakousko zahájilo strašlivé persekuce domácích obyvatel a arcivévoda Fridrich Těšínský vyhlásil v některých oblastech Moravy a Slezska výjimečný stav a začal masově popravovat Čechy, Moravany a Slezany i Rusíny a Slováky. TGM to později zhodnotil slovy:"Habsburkové se chovali jako Tataři, pověsili 60 tisíc našich lidí!" A tím myslel civi li a nepočítal do toho popravené legionáře! Toto vše je nutno znát,abychom pochopili, že Rakousko bylo nereformovatelné,a že apel spisovateů do obnovené říšké rady - uvědomme si,že rakouský parlament byl jako jediný na světě zavřen od roku 1914 až do roku 1917! - byl naprosto pozdní,byť ušlechtilou snahou, v době,kdy události na frontách už spěly pomalu k porážce Rakouska a Německa.

Vše pak nakonec zhodnotila Washingtonská deklarace, která kdyby se dodržovala dne, nebylo by žádné kolonie, nebylo by rozkradení republiky, nebylo by restaurace vševládné řísmké církve a nebylo by obnovy protektorátní šlechty, zkrátka nebyl by klerofašistický režim kolonie - což pan Bašta charakterisoval sice správně,ale s nefunkčním návodem na změnu. Nové národní obrození paradoxně začíná v daleko horších pomínkách,než za Rakouska.

Nad námi dle hesla Čeho nabyl eurolupič, vojin NATO ochraňuj! ční obrovská mašinerie stokrát silnější než byla ta rakouská! Dnes se srovnává EU a SSSR v nefunčnosti,což je naprostá pyramidální blbost. Z hlediska nefunkčnosti se dá EUsrovnat s Rakouskem,ale z hlediska vojenské moci,která tento zpuchřelý útvar zaštiťuje, nikoli s Rakouskem,ale jen a jen se ultrasilným wehrmachtem! Jaké silné armády jsou dnes v EU? Turecká a německá, plus americký kontingent.(Bond Steel) Toto si uvědomují všichni soudní vojenští analytikové. A jediným konkurentem je Ruská federace. Co mají Angličani,Francouzi a Italové? Operetní sbory, pár fregat,nějaké ponorky a jen pár atomhlavic? (It alové nemají myslím ani ty hlavice) Bašta to myslí sice dobře,ale je vedle s realizací.

Sice správně radí,aby občané volili jinak a správně,ale vidíme naprostou po třicetileti devastovanou obec, která byla znevolněna feudalizací země a náboženským působením ohavné TV a oficiálních médií. O školství a mládeži nemluvě. Veškerá ofenziva vlastenců bude napříště nejen pololegální,ale zejména ilegální. Tudíž potrvá desetiletí,než dospějeme do stavu sebevědomé národní společnosti parametrů I.ČSR.

Paradoxně jediné dějinné možnosti,které mohou katalyzovat tento stav jsou:
a) občanské války v Evropě proti muslimům a jejich přenesení na naši půdu s příslušným vládním převratem
b) světová válka na půdě Evropy (katastrofická možnost, připouštějící i zánik státu a národa...) Pro možnost a) musí být tyto podmínky
I) politický hegemon proti EU a NATO II) vojenská síla podporující hegemona III) zahraniční silny spojenec My zatím nemáme vůbec nic z toho.

Vysypal jsem to na margo páně Baštova projevu z hlavy načisto, bylo by možno dodat řadu technických detailů,ale zásadní koncept jsem nastínil. Přeskočil jsem Mnichov,Hitlera i Stalina, což jen opakovalo geopolitická schemata pozice národa.

Zamyšlení nad 28. říjnem

Prapory, zástupů jásot a vzruch
v modravé vzpomínek dáli,
my tančili, v objetí se druhem druh,
skrz blažené slzy se smáli.

28. říjen je náš „Den nezávislosti“. Symbol vzniku svobodného státu Čechů a Slováků, obnova samostatnosti a státnosti po bezmála 300 letech. Nejsme sami, kdo slaví svátek na památku ustavení své státnosti. Tak třeba Švýcaři. Pro ně je takovým dnem 1. srpen. Svátek připomíná, že 1.8.1291 se na (od té doby posvátné) louce Ruytli sešli zástupci tří lesních kantonů (Uri, Schwyz a Unterwalden), aby ve vší tajnosti uzavřeli pevné „spříseženectvo“ k boji za svobodu od utlačovatelských Habsburků. Našli spojence v dalších kantonech a časem zvítězili. Dosáhli svobody a samostatnosti. My jsme dosáhli osvobození od Habsburků zhruba o 600let později. Ale je toho více, co nás se Švýcary spojuje. Zakladatelský přínos evropské reformaci. My jsme měli Mistra Jana Husa, oni Ulricha Zwingliho. Zakladatelský přínos klasicke teorii výchovy a vzdělávání. My jsme dali světu J.A.Komenského, oni H.Pestalozziho. Ale je také něco, co nás odlišuje. Švýcaři nikdy nezpochybnili a neznevážili svůj 1.srpen. To my si svou věrností 28.říjnu tak jisti nejsme. Naši „spříseženci“ se dali do otevřeného zápasu za svobodu a samostatnost za první světové války. Předcházel tomu ovšem dlouhý historický prolog.

V 10. století Přemyslovská knížata postupně, po dobrém i po zlém, sjednotila slovanské kmeny na našem území. Podřídila je jednotné správě, zavedla daně a postavila vojsko k obraně proti útokům výbojných sousedů. Vytvořila stát. Část moci si vedle světských velmožů vynutila západořímská církev. Českému státu se v dalších staletích vlivem přeskupování mocenských sil v zahraničí dařilo tu lépe, tu hůře. Z knížectví se časem stalo království. Stát (Koruna česká) získával i ztrácel na síle i na rozloze, střídavě měnil své hranice i význam. Největšího věhlasu dosáhl za panování králů Přemysla Otakara II., Karla IV. a Jiřího Poděbradského. Po nešťastné bitvě vzbouřených stavů proti Habsburskému panovníkovi, na Bílé hoře, přestal existovat. R.1621 fakticky, r.1627 i právně. Český stát, pokořen a uchvácen vítězným vladařem cizího rodu, byl podroben jeho víře (platila zásada cuius regio, eius religio, a on byl tvrdý katolík), zbaven vlastního sněmu, práv a svobod svých zástupců, ochuzen o vyšší stavy (stali se z nich exulanti, vypovězení pro víru), o jejich majetky (byly konfiskovány) i o vzdělanost (obohatila jiné země), byl připraven o všechno, čemu věřil, co ctil, co miloval. Zbyl po něm jen nevolný lid, odsouzený k násilné rekatolizaci a tuhému poddanství. „Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší“, napsal uznávaný historik, jako by předvídal, že nám to někteří dnešní vykladači dějin budou tvrdit. „A jakkoli vysoko se potom vznesly kupole barokních kostelů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi...Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek, bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic...“ (Josef Pekař).

Ale byly jiné státy, v kterých se vývoj nezastavil jako v naší zemi, degradované na pouhou provincii, podřízenou příkazu mlčet pod hrozbou krvavého trestu. Ve světě byly revoluce, nizozemská, anglická, americká, francouzská. Osvícenci útočili na přežitý feudalismus a neudržitelný absolutismus. Z rozdrobených držav se postupně stávaly státy, zástupci jejich stavů se domáhali slyšení. Volalo se po konstituci, po rovnoprávnosti, po uznání lidských práv. Požadavky svobody neměly platit jen pro jedince, ale i pro celá společenství, i národu se mělo dostat politických svobod a práv. Romantici budili lásku k vlasti a vědomí národní identity. Stálá tichá myšlenková výměna přes hranice sytila touhu po ideálech, podvracela staré řády a konvence, občas podnítila i revoluční výbuch v té či oné zemi. Odpůrci pokroku, držitelé moci, byli zatím v přesile, ale úsilí národů o svobodu od nespravedlivé nadvlády a násilí všeho druhu nepolevovalo. V zemích, kde národy netrpěly národnostním útlakem od vlastního státu, nabyly zápasy o lidská práva rázu sociálního. U potlačených národů, které vlastních států neměly, jako my a ostatní Slované s výjimkou Ruska, tomu bylo jinak. Připraveni o politickou nezávislost, o vlastní vedoucí vrstvy, ba i o jazyk, prožívali jsme nejdříve probouzení národního vědomí, jazykové, literární a kulturní obrození. S postupným uvědomováním národní identity, historie a kultury objevila se pak i touha mít nejen svůj národ, ale i svůj vlastní stát.

„Hle, jak úžasným tempem pracovaly dějiny“, líčí historik zmíněné období, „od skepse vlastenců proucích se před staletím (ovšemže v jazyce německém), lze-li vůbec doufat, že by si český národ stvořil vlastní literaturu, od let, kdy nebylo jediné české vyšší třídy obecné školy a kdy společenský, literární a úřední styk vzdělaných vrstev českého původu byl skoro naskrz německý, až k dnešku, kdy bohatstvím výchovných ústavů všeho druhu i kvantem produkce duševní můžeme se měřit čestně s nejpokročilejšími zeměmi světa, od let všeobecného němého poddanství...kdy země naše byla nesvobodnou provincií státu nám cizího, až k státu československému, až k plné samostatnosti...“ (Josef Pekař).

Dlouhá desítiletí vedli zástupci již obrozeného národa marný zápas o politické zrovnoprávnění někdejší země „Koruny české“, o uznání naší státnosti. Tu vypukla světová válka (1914 – 1918). Šlo o nové uspořádání světa a vztahů mezi národy. Nešlo jen o zájmy válčících velmocí, přidali se i zástupci malých, potlačených národů. Jejich představitelé zahájili v exilu svou odbojnou činnost . Byli to (bez nároku na úplnost) Poláci, Jihoslované, Ukrajinci, Rumuni, Italové, Řekové, Albánci, Arméni. Z našich politiků přijal historickou výzvu T.G.Masaryk. Odhodlal se k činnosti, která v duchu jím vytvořené filozofie našich dějin směřovala k vytvoření samostatného státu na principech moderní demokracie a humanity.

Začal tím, že 6. července 1915 vyhlásil v Ženevě (500 let od upálení Mistra Jana Husa) boj za osvobození Čechů a Slováků z rakouského područí. S podporou domácí Mafie (tajný zpravodajský spolek) a ve spolupráci s E.Benešem a M.R.Štefánikem se vydal (v 64 letech svého věku) na neuvěřitelnou misi s cílem získat ve světě „pro naši věc“ porozumění, sympatie a podporu a posléze vytvořit i vlastní armádu. (Legie jsme měli dříve než stát.) Hlavní zastávky na čtyřleté cestě, naplněné prací diplomatickou, literární a organizační byly Řím, Ženeva, Londýn, Paříž, Bergen, Stockholm, Petrohrad, Moskva, Kyjev, Vladivostok, Tokio, Jokohama, Vancouver, Chicago, Washington, Philadelphia, New York, Padova. V západní Evropě a v Itálii strávil 17 měsíců, v Rusku 11 měsíců, v Japonsku 12 dní, v USA 6 měsíců. Cesta domů – vlakem a lodí – trvala celý měsíc.

Doma zatím sílil nesouhlas s vládou válčící monarchie. K vzpomínkám na staré křivdy, útlak a ústrky přibyl odpor proti odvodům mladých mužů, kteří měli pokládat životy za cizí, imperiální zájmy, proti rekvizicím koňských potahů, finančních prostředků a potravin – všechno pro potřeby fronty. Šířil se nedostatek, bída, hlad, bujel výměnný černý obchod, šmelina, keťasování. Z okruhu Mafie se organizovaly uvědomovací a proklamativní akce na podporu zahraničního odboje. Např. slavný „Manifest spisovatelů“ (25.5.1917) nebo „Národní přísaha“ (1.4.1918). Hlavní zásluhu tu měli básník Jaroslav Kvapil a spisovatel Alois Jirásek. Stejně jako následující oslava výročí založení Národního divadla ( květen 1918), vyznívají zmíněné akce jako protest proti oportunistickému smiřování s utlačovatelskou vládou, jako podpora boje za svobodu a samostatnost národa a za vzájemnost Čechů a Slováků i Jižních Slovanů, zastoupených početnými delegacemi. Všichni si slibují „Věrnost za věrnost, lásku za lásku“ a jsou plni odhodlání usilovat o převrat.. Celospolečenský protest proti vládě a výzvu k ustavení samostatného státu vyhlásili 14.října socialističtí předáci formou generální stávky. Chystaný převrat byl však ještě pro tuto chvíli potlačen.

Mezitím T.G.Masaryk, který se právě přes Japonsko vrátil ze Sibiře do USA, zvážil situaci na světových bojištích, ve velmocenských diplomatických kruzích i ve vlasti a učinil s veškerou vážností krok dějinotvorného významu. Předložil světovému fóru „Prohlášení československé nezávislosti“. Zkoncipoval je a projednal s přáteli ve Washingtonu a kabeloval je do Paříže E.Benešovi, aby se odtud, ze sídla Čsl. Národní rady (nyní již Prozatímní vlády Československé republiky) mohlo šířit do světa. Téhož dne, 18.října 1918, odpověděl prezident USA W.Wilson rakousko-uherskému císaři Karlovi na jeho neupřímný, vojenskou porážkou vynucený návrh přeměnit monarchii ve federální stát. Prohlásil, že „ne on, Wilson, ale národy samy mají posoudit, jaká akce ze strany rakousko-uherské uspokojí jejich nároky a jejich pojetí vlastních práv a osudu jako členů rodiny národů“. Za Čechy a Slováky to pojetí „práv a osudu“ vyjádřila „Washingtonská deklarace“, jak se také označuje uvedené „Prohlášení československé nezávislosti“. V podivuhodné shodě domácího i zahraničního odboje se tu proklamuje nezávislá republika, spojení Čechů a Slováků, principy demokratické ústavy. Dřív než tento dokument mohl doma vejít ve známost, dověděli se Pražané 28.října, že monarchie přijala stanovisko prezidenta Wilsona a že Češi i Jihoslované mohou o sobě rozhodovat sami. Za nepopsatelného nadšení veřejnosti se vlády ujal Národní výbor (“Muži 28.října“, Antonín Švehla, Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár) a vydal prohlášení, že „Odvěký sen o svobodě a samostatnosti se splnil.“28.říjen 1918 se tak stal dnem vzniku samostatného Československa. Slováci se k společnému státu připojili svou proslulou Deklarací 30.října 1918 v Martině.

Masaryk se vrátil z exilu až 21.prosince 1918, když už parlament (Národní shromáždění) řádně od 14.listopadu fungoval a přijal první zákony: Habsburkové zbaveni trůnu, TGM jednomyslně zvolen prezidentem, zrušeny šlechtické výsady a tituly, uzákoněna 8hodinová pracovní doba. Další zákony byly přijaty již za Masarykovy přítomnosti: zřízení university v Brně, zřízení university v Bratislavě, zákon o pozemkové reformě, o sociálním zabezpečení aj. Dne 29.února 1920 byla schválena první Ústava ČSR, s volebním právem i pro ženy. (Švýcarky se volebního práva dočkaly až r.1974.)

Historie je moře přílivů a odlivů lidských tužeb a snah, úspěchů i proher, vítězství i pádů. Je i plna pokusů „bývalých“ lidí, stoupenců bývalých pořádků, kteří by se chtěli vrátit a restituovat bývalé poměry. Ukázalo se, že převrat 1989 vyvolal zpětný pohyb, restauraci minulosti. Kam až se budeme vracet? Pro některé měl být Listopad 1989 Antisrpnem 1968, měl odstavit Husákovy normalizátory. Ale Dubčekovi osmašedesátníci se nesetkali s pochopením. Veřejný prostor odvládl nesnášenlivý dogmatický antikomunismus. Heslo - „S komunisty se nemluví“ - ani s těmi, kteří byli v disentu ani s těmi, kteří podepsali Chartu 77. Tak tedy snad zavládl Antiúnor 1948 a vrátíme se do první republiky. Ale co to? Na Hrad dosedl knížepán jako kancléř po bok prezidenta. Vlast byla ponížena jako „nora a nevětraný pelech“, národní obrození bylo odmítnuto jako mylné a scestné. Média zahájila (až na malé výjimky) dehonestující tažení proti „mýtům a kýčům první republiky“ ( husitský, selský, sokolský, legionářský, tatíčkovský). Zato se vděčně vzpomíná na monarchii, myslí se na pomníky monarchistů, ctí se Franz Josef, Sisi, Radecký, žádá se obnova Mariánského sloupu, ač to byl habsburský triumf nad českou reformací. Tak tedy Antiříjen 1918!Tam až jsme se dostali! Měli bychom se prý stydět za husity, vždyť Hus se provinil svou pýchou a Žižka byl terorista. A stavovské povstání bylo právem potrestáno. Obdiv si zaslouží baroko a šlechta, protireformace byla blahodárná. Je třeba rehabilitovat jezuity, Sarkandra, ba i Koniáše. Takže zavládla předlouhá restaurace minulosti - až k Bílé hoře. Jak jsme se mohli tak mýlit a nevědět, že dobrotivá monarchie, která nám vládla zhruba 300 let, dělala všechno jen pro naše dobro! Většina oprávců dějin v našich médiích to hlásá. Smíříme se s tím?

Tomáš G. Masaryk , prezident – Osvoboditel, se zasloužil o stát, o naši samostatnost a svobodu. Ale jsme toho vůbec hodni? Zasloužíme si to? Stojíme vůbec o to, být národem a mít svůj stát? Nebo se spokojíme s tím, že jsme manipulovatelný dav, který prodal svou hrdost za mísu nadekretovaného konzumu? Bez minulosti, bez budoucnosti , dav, který „jde jak stádo tam, kam se jde, nikoli tam, kam by se mělo jít“ (J.A.Komenský). Je 28.říjen jen bezvýznamný relikt minulosti anebo mu v hloubi duše přece jen chceme zachovat věrnost? A zopakujeme si znovu slova naděje z pobělohorské doby: „Což zhaslo slunce, když zahalil je mrak?“

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Den státnosti – 28.září nebo 28. říjen?

Strůjci neomluvitelného historického zločinu, kterým bylo rozbití společného státu Čechů a Slováků r.1992, přiřkli zbytkové České republice jako den státnosti 28.září – den památky sv. Václava. Státností míníme vědomí původu a smyslu státu, jeho osobitosti a jeho zaměřenosti. Právem se tedy ptáme, čím uvedený světec k ustavení naší státnosti přispěl? Pokusme se určit jeho místo v dějinách nejstaršího českého státu koncem 9. a v 10.století.

Po zániku Velkomoravské říše přesunulo se jádro budoucího západoslovanského státu do Čech. Maďarský vpád oddělil od nás Slováky, kteří v maďarském područí zůstali po dlouhá století. Čechům se tehdy podařilo vytvořit samostatný stát, který střídavě sílil a slábl ve stálém potýkání s mocnými sousedy. Stát vznikl úsilím knížecího rodu Přemyslovců, který mezi ostatními kmenovými knížaty nabyl převahy. Svůj původ odvozoval od mýtického Přemysla-Oráče. Prvním historicky doloženým vládcem byl kníže Bořivoj. Dobrovolně přijal křesťanství, aby se chránil před násilnou kristianizací, která v té době ideologicky zaštiťovala feudální výboje západních sousedů (Franků, Bavorů, Sasů) pod heslem šíření křesťanské víry a vymycování pohanství. (V bojích pod touto záminkou zanikly četné slovanské kmeny na Labi i v Pobaltí.) Bořivoj přijal křest kolem roku 880 z rukou Metodějových. V Praze zavedl křesťanství východního ritu, kněží je šířili jazykem staroslověnským. Avšak maďarský vpád do Uher nezpůsobil jen zánik Velké Moravy, ale přerušil i spojení její západní části s Byzancí. České křesťanství bylo obráceno na ritus západní, ovládaný Římem a latinskou liturgií. (Slovanská bohoslužba dožívala u nás tu a tam do 12.stol. Karel IV. se pokusil obnovit ji ve 14.století v klášteře Emauzy.) Bořivojovi nástupci osvědčovali diplomaticky sebezáchovnou křesťanskou orientaci stavbou kostelů, zakládáním klášterů, přízní kněžím, reverencí církvi. V úsilí o založení pražského biskupství (stalo se r.973) lze spatřovat úspěšné dovršení snahy získat vyšší správní centrum a tím vyšší míru nezávislosti na cizích církevních hodnostářích a jejich světských spojencích a ochráncích. Lze si představit tehdejší rozporuplné utváření feudální společnosti v naší zemi, sváry zájmových skupin světských i církevních o účast na moci a majetku, formování různých politických postojů a názorů i pod vlivem věrnosti tradicím či přijímání nové víry, demonstraci vztahů k feudálním trendům mocenským i náboženským, chování loyální i opoziční, konformitu upřímnou i jen předstíranou.

Do tohoto období spadá i život knížete Václava (922 – 929 nebo snad 935), čtvrtého Přemyslovce na pražském knížecím stolci. O jeho skutečném životě víme málo. Existuje vlastně jediná krátká zpráva saského kronikáře mnicha Widukinda, že asi r.929 obnovil poplatnost české země Jindřichu I.Ptáčníkovi, zakladateli saské vládnoucí dynastie. Jak k tomu došlo a v čem ta poplatnost spočívala, nevíme. Vykřičenou dodávku „120 volů a 500 hřiven stříbra“ uvádí až Kosmas (+1125) a ten ji zná jen z doslechu. Doklady o tom chybějí. Historicky vzato, skutečný význam pro českou státnost té doby měli další dva Přemyslovci, Boleslav I. a Boleslav II., tím, že rozšiřovali a upevňovali stát. O skutečných úmyslech a činech knížete Václava nemáme historicky hodnověrné zprávy. Autoři dramat o Václavovi a jeho bratru Boleslavovi, o jejich sporu a násilné Václavově smrti, se sice snažili vystihnout charakterové rysy obou hrdinů, jejich vlastnosti a motivy, ale jsou to jen básnické fikce. Ve skutečnosti o tom nevíme nic.

Sv. Václav je hrdinou oslavných a svatořečivých legend, básnických výtvorů, které ho podávají jako zvláště horlivého šiřitele křesťanství, světce a mučedníka. Zastával prý politiku nenásilí a míru, křesťanské pokory a lásky. Nejstarší legendy o jeho životě a umučení, podobně jako o životě a umučení jeho babičky Ludmily, byly skládány staroslověnsky, další již latinsky. Byly to prostředky tehdejší účinné propagace, církev jimi získávala v českém prostředí na větší vážnosti Zvláště v osobě sv.Václava a jeho kultu získala vynikající postavu mučedníka pro víru, světce a nejvyššího patrona v přímém spojení nebesy. Kult se účelově šířil v době kolem založení pražského biskupství (973) a v době působení biskupa Vojtěcha Slavníkovce (+997).

Je zajímavé, že gloriola světce, která obklopila čtvrtého Přemyslovce, měla svůj význam nejen pro církev, ale i pro světskou moc, pro dynastickou politiku vládnoucího rodu. Přemysl-Oráč byl sice dokladem rodové starobylosti, nikoli však zárukou pro danou dobu určujících křesťanských ctností a svatosti. A tak se stal sv.Václav i patronem, ochráncem a zprostředkovatelem boží milosti pro vládnoucí Přemyslovce. Ocitl se na mincích, na pečetích, na korouhvích. Vyvrcholením kultu bylo gesto Karla IV., který královskou korunu a korunovační klenoty svěřil přímé světcově ochraně a propůjčil jim tak kouzlo nadpřirozené moci .

Shodou okolností v knížeti Václavovi našel svého hrdinu i národ. V působivém chorálu, patrně za zlých let braniborských ve 13.stol., se k němu obrátil s prosbou o božskou přímluvu a pomoc. Chorál byl doplněn dalšími slokami v době husitské: „Nedej zahynouti nám ni budoucím...“ A „vévoda české země, kníže náš“, není přítomen jen v nezapomenutelné skladbě hudební, kterou citují ve svých dílech naši klasičtí skladatelé, např. A.Dvořák nebo J.Suk, ale známe jej i v nejednom zpředmětnění výtvarném. Po malířích J.Mánesovi a M.Alšovi vytvořil jeho postavu sochař J.V.Myslbek. Jeho kníže sedí na statném koni na Václavském náměstí, obklopen českými světci. Není to exaltovaný světec-mučedník, ale člověk zdravý na těle i na duchu. Není to válečník, dobyvatel, ale rytíř, ochránce. Má základní povahové vlastnosti a ideály svého národa. Je statečný, opravdový spolehlivý, věrný, prozíravý. Je hrdinou z nutnosti, na válečného oře sedá jen k obraně cti a práv svého lidu. Má magickou sílu a moc. Pověst vypráví, že se kníže Václav ukrývá se svými bojovníky v nitru Blaníka. A odtud vyjede na bílém koni, až bude naší zemi nejhůř...Je s námi v době hladomorů a válek, v době nejtemnějšího temna jako symbol národa a vlasti.

V posledním roce první světové války, za času úzkosti a bolesti, vydal Karel Toman sbírku „Měsíce“, poselství naděje. Ocitujme měsíc „Září“: „Můj bratr dooral a vypřáh koně, a jak se stmívá, hlavu do hřívy rodnému druhu položil tiše, pohladil ho po šíji a zaposlouchal se, co mluví kraj... Zní zvony zdálky tichým svatvečerem, modlitba vesnic stoupá chladným šerem. Duch země zpívá: úzkost, víra, bolest v jediný chorál slily se a letí k věčnému nebi. Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím“. A týž básník vítá verši T.G.Masaryka po návratu do vlasti r.1918 a pak se s ním loučí r. 1937. Po obakrát opakuje refrén: „Žehnej ti svatý Václav a mistr Jan.“ A do třetice připomeňme výzvu Františka Halase z r.1938: „Myslete na chorál, malověrní, myslete na chorál...kůň Václavův, kůň bronzový se včera v noci třás, a kníže kopí potěžkal...“

Sledujíce tradici knížete Václava v našich dějinách, nemůžeme opomenout ani její dezinterpretaci a falzifikaci v době tzv. druhé republiky.

Na základě Mnichovské dohody 30.9.1938 obsadila nacistická vojska naše pohraničí. Ztratili jsme jednu třetinu území s 1,250.000 obyvateli české a slovenské národnosti, 40% všeho průmyslu a většinu surovinových zdrojů, přervány byly dopravní spoje, zničen obranný systém. Ale horší než materiální ztráty byly ztráty morální, rozklad politického a ideového systému první republiky. President E.Beneš pod nátlakem abdikoval, na jeho místo byl zvolen představitel protektorátní státní ideje, E.Hácha. Veřejný prostor se naplnil hrubým štvaním, hanobením a tupením předchozího dvacetiletí, obou presidentů-zakladatelů a jejich díla, budování samostatného státu, ideálů občanské demokracie, humanity, svobody a rovnosti. Zvedla se vlna nenávisti ke všemu demokratickému a vlasteneckému, k národním tradicím, prvnímu odboji, legionářům, socialistům, komunistům. Ideálem se stala přízeň mocného souseda, spokojenost s vlastní podřízeností, pýcha na příslušnost k velikému celku mocné Velkoněmecké říše. Josef Čapek v listopadu 1938 napsal:“ Co jste, štváči, traviči, spekulanti bez svědomí, udělali z národa, z lidu Masarykova pohřbu, Všesokolského sletu, mobilizace. Ne ztracené území, ale toto je národní katastrofa“. Uštván těmito „traviči“ o měsíc později skonal jeho bratr, Karel Čapek.

Nová státnost potřebovala ikonu, obraz, ideál, osobnost, která by ji personifikovala a přispěla k její legitimizaci a adoraci. Tuto osobnost si dramaturgové druhé republiky našli v knížeti Václavovi.

J.Rataj zrození svatováclavské tradice druhé republiky a poté protektorátu líčí takto: „Třicátého listopadu 1938, po svém zvolení presidentem Česko-slovenské republiky, Emil Hácha vkleče před stojícím pražským arcibiskupem kardinálem Karlem Kašparem políbil lebku sv.knížete Václava. O den později nově jmenovaná Beranova vláda po složení ústavního slibu zahájila svou práci katolickou mší a společnou svatováclavskou modlitbou ministrů. Oba akty, za konfesijně neutrální první republiky nemyslitelné, vyzdvižením sv.Václava na státní piedestal demonstrovaly konzervativně autoritářskou a tradicionalistickou orientaci nového režimu. Státnost druhé republiky tak programově zpřetrhala kontinuitu s moderními svobodomyslnými hodnotami Washingtonské deklarace z r.1918, z nichž vycházela prvorepubliková idea státu. Sv.Václav měl nám pomáhat „být dobrými Čechy a spolehlivými příslušníky Říše“. Posun této státoprávní ideje za okupace spočíval v hlubší identifikaci Čecha s říšskou myšlenkou a nacistickým evropanstvím. Kníže Václav se proměnil „v nelítostného vůdce, který vede své arijské Čechy do boje proti židům, československé vládě v Londýně, odboji, Velké Británii, USA a Sovětskému svazu“(J.Rataj). Zneužití Václavova jména a jeho údajného poddanského smiřlivectví vyvrcholilo ustavením řádu Svatováclavské orlice, který se za protektorátu udílel za zásluhy jako vyznamenání kolaborantům a zrádcům.

Odmítáme hrubé, urážlivé a zcela účelové dezinterpretace svatováclavských tradic a ztotožňování mírumilovného postoje s horlivostí podrobit se cizím uchvatitelům. Ale i když zůstaneme jen u pozitivních tradic, které jsou spjaty s jeho jménem, musíme se ptát znovu, čím se kníže Václav zasloužil o českou státnost? Co má společného středověký dynastický světec českého knížectví a poté království a posléze bájný ochránce podrobeného národa v době ztracené samostatnosti s naší současnou státností v 21.století? On je přece typickou součástí teokratického systému vlády, vlády z boží milosti, která je z boží vůle vládnoucí dynastii propůjčena, a proto je posvátná, nedotknutelná, nezměnitelná. Podkládat nám dnes svatováclavskou tradici znamená vytvářet zcela falešnou představu o základu novodobé české státnosti.

Pravým základem našeho státu je 28.říjen 1918. Tento den symbolizuje vznik Československa jako vítězné dovršení předchozích procesů národního obrození. Ne od smrti pokorného mučedníka, ale od zápasu a vůle lidu, který bojoval nejen perem, ale i se zbraní v ruce, datujeme svou novodobou státnost. Několik generací tvořivých osobností u nás i na Slovensku položilo postupně svým dílem základy naší novodobé kultury i politiky. Podařilo se jim vrátit obě etnika, odsouzená k zániku, mezi evropské národy. Podařilo se to dík obětavosti, vzájemnosti a hrdinství Čechů a Slováků, kteří se na vzniku nového státu podíleli. A vznikl tak stát republikánský a demokratický, zrušil monarchii, dynastické nároky a šlechtická privilegia. Zavedl principy demokratické rovnosti, svobodomyslnosti a sebevědomé hrdosti, podložené poctivou prací, samozřejmou komunikací se světem a oprávněnými kulturními a hospodářskými ambicemi. Tato státnost byla po druhé světové válce a okupaci obnovena a tato státnost a nic jiného nemůže být základem jakékoli myslitelné státnosti novodobých Čechů a Slováků, i když se dnes ocitají v různých státních útvarech. Tuto státnost bychom měli obnovit a oživit neporušenou a chránit ji všemi silami, s úctou a láskou.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
PROBLÉM MALÉHO NÁRODA

Stará otázka znovu aktuální

Musíme konečně žít sobě, žít kladně a beze strachu. Jít bez bázně svou vlastní českou cestou.
T.G.Masaryk


Píše se rok 1886. Česká veřejnost žije už 26 let obnoveným politickým a spolkovým životem. Političtí vůdcové formulují státoprávní program. Jsou v trvalém napětí s vídeňskou vládou, narůstají antagonismy. Zápasí se o uznání českého jazyka ve školách a v úřadech, spory se vedou o zřízení každého jednotlivého českého gymnázia, každé střední školy. Proti sobě stojí Češi a Němci, o politickou strategii a taktiku vedou spory dvě strany, Staročeši a Mladočeši. Teprve nedávno /1882/ byla rozdělena pražská universita na českou a německou. Česká byla velmi chudě vybavena a jen někteří profesoři tu přednášeli česky. Shodou okolností právě profesoři české university, Gebauer, Masaryk a Goll vypověděli v té době boj proti pravosti rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Ten spor v skrytu doutnal již od doby, kdy se RKZ objevily, od r.1817, 1818. Plně se však rozhořel na stránkách časopisu Atheneum, který Masaryk založil r.1883 jako „list pro vědeckou literaturu a kritiku“. V souvislosti s rukopisným bojem skupina horlivých Masarykových stoupenců založila r.1886 časopis Čas „na podporu vědeckého bádání a historické pravdy proti povrchnosti a prázdnému vlastenčení“. Úvodní článek do nového časopisu napsal mladý talentovaný literární historik a kritik H.G.Schauer /1862-1892/. Článek pojmenoval „Naše dvě otázky“ a kritizoval v něm českou národní a kulturní malomoc, litoval, kolik sil se vyplýtvá ve zbytečných žabomyších válkách. Stála ta námaha za znovuvzkříšení národa zato? Máme dost sil na samostatnou kulturní tvorbu? Neměli bychom svou tvořivost uplatňovat v rámci větší a zavedené kultury německé? A dokáže hodnota námi vytvořené kultury zabezpečit naši existenci před odnárodněním? /Čas 26.12.1886./ Článek vzbudil svou skepsí u české veřejnosti všeobecné pohoršení. Byla skepse oprávněná? V době, kdy Schauer psal svou úvahu, nejstarší buditelé již dávno nebyli mezi živými. Už jen v historické paměti trvala generace Dobrovského i Jungmannova. Už jen svým dílem žil Kollár, Purkyně, Palacký, Šafařík, Čelakovský, Tyl, Mácha, Erben, Němcová, Mánes, Havlíček, Smetana, Hálek..Každý z těchto /a řady jiných/ zakladatelů i pokračovatelů svým životem a dílem dosvědčil, že stojí za to rozvíjet kulturu svého národa. Učenec, vědec, sběratel, překladatel, spisovatel, básník, malíř, hudebník…ukazovali národu jeho dějiny, odkrývali jeho duši, jeho vnitřní osud. Probudili jeho sebeuvědomění, sebepoznání. Inspirovali, podněcovali, povznášeli. Dali prožít vítězství i prohry, sny, touhy, radosti i zklamání, nejistoty hledání i vzácné štěstí úspěchu. Uvedli jej do světa fantazie, poesie, krásy. Jak by to bylo možné v rámci kultury jiného národa? A tak jako pokračuje život národa ve sledu jeho generací, tak pokračuje i život jeho kultury, stále otevřený, stále nedokončený. Schauer byl mladším současníkem žijící generace takových tvůrců jako byli Neruda, Dvořák, Zeyer, Čech, Fibich, Jirásek, Aleš, Vrchlický, Janáček a – v neposlední řadě – Masaryk. Ti a mnozí jiní, nejmenovaní /jde nám o příklad, nikoli o úplnost/ nepochybovali, pracovali, tvořili. A po nich přicházeli po celé následující století další tvůrci naší kultury, a je naší hanbou, že na ně zapomínáme.

Pro Masaryka nebylo pochyb o významu úsilí potvrdit existenci a povznést úroveň vlastního národa. Svědčí o tom jeho celoživotní dílo. Ale vyslovil se k dané otázce i přímo svou úvahou „Problém malého národa“ / přednášky pro krajany v Chicagu 1902 a péčí Sokolské organizace pro veřejnost v Kroměříži 1905/. Nemůžeme citovat dílo celé, ale zasloužilo by si to. Jako příklad realistického pohledu na naše postavení v Evropě, jako příklad důvěry a přesvědčivé samozřejmosti Masarykova postoje proti oslabené mravní vůli, za novou energii, za poctivou práci, která nikdy nekončí.

„….I národ malý může být uvědomělý, kulturní, svéprávný, samostatný duchovně i politicky. To není ještě zlo, být národem malým. Malost je v tom, že člověk neprohlédne a nehledá prostředky k odstranění své malosti. Velcí národové mají také těžké problémy jako my. Když jsme národ menší, máme jiné prostředky, jako člověk, který má chaloupku, nemůže pracovat takovými prostředky jako ten, kdo má palác. Ale je otázka, nemůže-li být člověk v chaloupce šťastnější, vzdělanější než člověk v paláci. Ovšem běda mu, bude-li se opičit po tom, kdo má palác. Národní myšlenka je humanitní myšlenka, všichni národové tvoří lidstvo. Láska k vlastnímu národu neznamená nenávist k národu jinému. Ne národ, ale stát může utlačovat. Ve jménu humanity žádáme práv svého jazyka. Národ politicky samostatný nemá jistě příčiny přemýšlet o zachování jazyka. Mluví-li se o jazyce, myslí se obyčejně to, co se jím podává. Myšlenky a city, uložené hlavně v dílech básnických. Básník právě proto působí více než spisovatel vědecký, že klade důraz na cit. Krásná literatura nás národnostně vychovávala a vychovává dosud. Otázka cti národa je otázka cti každého jednotlivce. Vzájemná závislost všech států a národů, velkých i malých , neustále roste. Mezinárodní vázanost hospodářská a technická, kulturní i politická se stále zvětšuje. Světová centralizace pokračuje přes občasné zvraty. Musíme se jako národ malý zapojit do této humanitní tendence světové. Otázku českou musíme stále řešit jako otázku světovou. Musíme se spojovat s jinými národy, musíme dbát o růst autority mezinárodní. Ale především, jako členové malého národa nesmíme nikdy zapomínat, že „každý z nás musí být z křemene, aby byl celý národ z kvádrů“ / Jan Neruda/.“

Po převratu 1989 nabyla zvláštní aktuálnosti druhá ze Schauerových otázek: Budou kulturní hodnoty národa s to zabezpečit jeho existenci před odnárodněním? Ano, mají takovou sílu a moc, ovšem za předpokladu, že jich národ nebude soustavně zbavován, že s nimi bude nerušeně komunikovat, že se s nimi bude setkávat ve škole i na veřejnosti, že se bude učit vážit si jich, ctít je a milovat.Neděje se tak. Kulturní tradice národa jsou vymycovány, historická paměť zasuta, uvědomělá identita a svébytnost národa je v ohrožení.

Po roce 1989 byla zpochybněna sama idea národa a národního státu údajně ve prospěch evropské integrace. Jako by federalizace národů nebyla slučitelná s identitou jejích jednotlivých částí. Jako by neplatily systémové vztahy celku a částí, obecného a zvláštního, hromadného a individuálního, logicky nadřazených a podřazených kategorií. Jako by idea integrované Evropy vylučovala svébytnost integrujících se národů. U nás se idea národa důrazně zavrhla, vlastenectví bylo ztotožněno se zlopověstným nacionalismem /prý je zdrojem všech konfliktních vztahů mezi národy/ a jako takové bylo prohlášeno za extrémismus.

K deklarovaným zájmům zastánců evropské integrace odmítat národní stát jako překážku slučování přistoupily u nás ještě dvě skupiny protičeských resentimentů . Ta první navazuje ještě na staré Rakousko a odmítá celé naše národní obrození. Proč by bývalo neprozřetelným „obrodičům“ nemohlo stačit zemské vlastenectví, proč usilovali o vzkříšení jazyka, když přece existovalo heslo české šlechty, monarchii tak příznivé: „Nicht tschechisch, nicht deutsch, echt böhmisch, fest österreichisch, für Gott, König und Vaterland“? Ta druhá souvisí s nevraživým odmítáním vzniku Československé republiky r.1918 u politických aktivistů v českém pohraničí s německým osídlením. Celých 20 let existence československého státu se propagandisticky orientovali na revanšistické a separatistické síly doma i za hranicemi, snažili se všemožně demokratický stát rozvracet a posléze, ve 30.letech, vydatně podpořili agresi hitlerovského Německa i organizovanou záškodnickou a teroristickou činností.

Domnívali jsme se, že po vítězství Spojenců ve druhé světové válce byla existence Československé republiky, osvobozené z nacistické poroby za přispění i vlastního domácího a zahraničního odboje obnovena a potvrzena definitivně a bez všech rekriminací. Věřili jsme, že mírové dohody a smlouvy, které Spojenci uzavřeli, uzákoněné procesy demilitarizace, denacifikace a demokratizace Evropy potvrdily legitimitu poválečného uspořádání a poskytují nám jistotu, že žádné hrozby z minulosti již nehrozí.

Mýlili jsme se. Po r.1989 proběhla transformace centrálně řízeného hospodářství a privatizace státního majetku. Vrátila se svoboda, ale nejen demokratickým silám. Zároveň se otevřela stavidla i starým proudům nedemokratickým, protinárodním a protičeským. Znovu se přetřásá otázka „nesamozřejmého národa“.

T.G.Masaryk zdůrazňoval mnohostranný význam věrnosti tradici, ideálním hodnotám, které v minulosti vytvořili vynikající předkové. Husův boj za pravdu a pravdivost přesvědčení, Žižkovu neohroženost v spravedlivém boji, Chelčického usilování o pravou lásku k bližnímu bez konfliktů a násilí, lásku k míru a práci pro mír Jiřího Poděbradského, Komenského snahy vzdělávací a všenápravné – těmito humanitními ideály nás každého osobně zavazoval. V tom duchu vychovávala prvorepubliková škola a dochované čítanky jsou toho výmluvným dokladem. Avšak po r.1989 vypukla, kde se vzala, tu se vzala, nevyhlášená psychologická válka s cílem zbavit nás historické paměti, tradic, smyslu, hodnot, které nás integrovaly, povzbuzovaly, oduševňovaly. Zbavit nás morální jistoty a síly.

Po všech historických peripetiích, ke kterým po vzniku Československé republiky r.1918 došlo, čelíme posledních 28 let systematickému pokusu přehodnotit nevybíravým způsobem naše národní dějiny. Cizí útočníci, nájezdníci a uchvatitelé minulých dob stejně jako bezohlední mocipáni, hamižní kořistníci a rozkrádači se těší uznání a obdivu. Ke kritice , posměchu a zapomnění jsou odsouzeni naši buditelé. Proč vydupávali ze země národ, který byl již z velké části asimilován? K čemu obnovovali český jazyk a vraceli český národ mezi ostatní národy Evropy? K čemu kladli základy věd, umění, hudby, techniky, architektury, školství, průmyslu, všech oborů lidské kulturní činnosti, které patří k životu v moderní civilizaci? Jen vytvořili podmínky k tomu, aby roku 1918 mohlo vzniknout Československo, podle nepřátel neprozřetelný , umělý a neorganický útvar, odsouzený k zániku. A nebýt Československa, nebylo by Mnichova, nebylo by odsunu, nebylo by Února 1948 ani srpna 1968…Obrozenci to vlastně všechno zavinili. Mezi disidenty se objevil názor, že nebýt Jungmanna a Šafaříka, mohli jsme mluvit německy, tedy velkým, ne-li světovým jazykem a mohli jsme žít v klidu a blahobytu. Mohli jsme spočinout v lůně velmoci a nemít již žádné dosavadní nesnáze. Zapomíná se ovšem, že velmoci mají nesnáze zase jiného typu, že např. vedou války, přepadají, ničí, plení, okupují. Jestlipak se jim také říká, že se mají vyrovnat se svou minulostí? Nebo se předpokládá, že jen malý národ má svědomí?

K publicistickému bontonu u nás patří stěžovat si na historická traumata, která národ utrpěl /1620, 1938-9, 1968, 1992 /a která mu prý bolestně připomínají „nesamozřejmost“ vlastní existence a vyvolávají pocity neklidu, nejistoty, permanentního ohrožení, vyšinuté chování. Chybujeme prý tím, že se dovoláváme svých mýtů a kýčů, uctíváme ikony a nedokážeme opustit fetiše, mytologizujeme si své dějiny , vězíme v nacionalismu, nechceme opustit falešné vědomí, nadřazujeme kulturu nad politiku, odmítáme vyrovnat se se svou minulostí. Avšak co má znamenat ono „vyrovnání se“ s minulostí? Opustit vlastní verzi, abychom mohli převzít hodnocení minulých dějů od svých odpůrců, přijmout verzi protivníka, který má /nejen/ mediální propagandistické prostředky nás k tomu nutit? Proč renomovaní tvůrci veřejného mínění kopírují hodnotící soudy protičeských historiografů? Jistě vědí, že pravda českých dějin je základem naší identity. Vědí nepochybně i to, že lživé podání dějin v imperiálním zájmu ohrožuje morální bytí malého národa. Proč nevyhlásí jednou provždy, že už dost bylo nezdarů a traumat, a že je třeba vydat se na cestu znova a lépe? Místo toho přepisují, devastují a dehonestují národní dějiny. Moderátor velmi frekventovaného televizního pořadu o české historii připomíná natěšeného kuželkáře, který se svými besedníky v kulečníku poráží vítězoslavně jednu naši historickou osobnost či událost za druhou. Hru prožívá s neskrývaným potěšením. Nelze reagovat na nepřetržitý proud pochybných informací, který se valí z médií ze všech stran, jen aby kompromitoval, zpochybnil a znevážil všechny a všechno v českých národních dějinách a kultuře. Připomenu jen namátkou. Není pravda, že si „československý národ“ vymyslel zcela účelově Masaryk r.1918, aby mohl zdůvodnit vznik Československé republiky. Idea československého národa byla živá od společných počátků národního obrození Čechů a Slováků a sílila spolu s ním. O spojení a vyvedení Slováků z maďarského područí uvažoval např. Havlíček, který právě od Slováků očekával vůdcovskou roli, jarost a sílu. Spojení historií rozděleného československého národa předpokládal Masaryk ještě mnoho let před první.válkou světovou. A nebyl sám. A není pravda, že národní obrození bylo /zlopověstně/ nacionalistické. Bylo humanitní. Od Kollára přes Palackého k Masarykovi, všichni kladli na první místo /vše/lidství, lidstvu podřizovali národ. Dokonce i neurvalému šovinistickému napadání Slovanů vůbec a Čechů zvláště chtěl Masaryk čelit demokraticky a humanitou /aféra T.Mommsena/. A kultuře jsme dávali přednost před politikou ne proto, abychom mohli pěstovat „národní mytologii“, ale proto, že v nesvobodném režimu přejímá funkci veřejné výměny názorů literatura. Politika je doména vládnoucích držitelů moci, literatura se stává útočištěm ovládaných. Přináší obraz doby, duševního stavu společnosti, společenských problémů a politických úvah. Literatura má ovšem hodnototvornou povahu, předkládá hodnotící soudy o hodnotách lidského života, a předkládá je v umělecké /také hodnotové/ podobě. Ale hodnoty /to, co chceme, co potřebujeme, co ctíme a co milujeme/ nejsou vysmívané „ mýty, fikce, fetiše“, jak nám namlouvají renomovaní tvůrci veřejného mínění. Je to duchovní bohatství společnosti i jedince, národního kolektivu i občana. Bez ideálních hodnot /idejí, norem, příkladů, vzorů, ideálů, vizí/ chybí jak jedinci tak i kolektivu něco velmi podstatného: uvědomělé lidství, smysl pro dobro a čest, krásu a lásku.

Pociťujeme všeobecný úpadek. I president republiky popisuje vnější projevy demoralizace národa, mluví o ztrátě respektu k poctivé práci, o hluboké degradaci úcty a sebeúcty, kulturnosti chování, vztahů k lidem i věcem, o nekritickém obdivu povrchnosti, okázalosti, líbivých gest… Mohli bychom pokračovat a zmínit všudypřítomnou korupci, neúctu k zákonům i morálce, bezohlednou hrubost slovem i činem, militantní fanatismus, absolutní netolerantnost, prodejnost, hloupost…Není se co divit. Je to přirozený následek dlouhodobého a systematického působení jak společenské reality /kasinového kapitalismu/ tak ideologického vlivu masmédií, která zbavují občany úcty k tradicím a kulturnímu odkazu předků s vidinou jakéhosi nového životního stylu užívat si života bez odpovědnosti a zábran. Bylo řečeno, že není demokracie bez demokratů. A platí, že bez morálky, sebeúcty , sebedůvěry a bez národní hrdosti není demokratů. Bez výchovy hodnotami k hodnotám v rodině a ve škole i na veřejnosti všeobecný úpadek nelze překonat.

Nová naděje pro národní výchovu je na obzoru. Ukazuje se, že integrace Evropy přestala být tabuizovaným nedotknutelným božstvem. P. Robejšek nedávno konstatoval, že se federalismus dostává do odstředivky dějinného vývoje, a že národní perspektiva představuje užitečný model lepšího řešení. Národ má a plní své úkoly. Uspokojuje potřebu lidí najít pevný bod v chaotickém světě a poskytuje jistoty v čase zmatků. Národ je řeč, historická paměť, znalost sociálních reálií. Důvěrně známé sociální a materiální prostředí. Odlišnost a sounáležitost, které federalismus neposkytuje.Ukazuje se, že vlastenectví, láskyplný pocit domova, pocit silné sounáležitosti a odpovědnosti k vlastnímu národu a jeho zemi, jazyku a kultuře podrží si svůj význam i v procesech integrace v celoevropském i světovém měřítku. Bránit svůj národ a svou příslušnost k němu má smysl i v době postupující globalizace. A snad už to nebude „extrémismus,“

Literatura:
Masaryk, T.G.: Problém malého národa. Praha 1947
Robejšek, P.: Federalismus a Evropa. In: Parlamentní listy 9.2.2013
Šalda, F.X.: H.G.Schauer. In: Kritické projevy 1. (1892-1893)

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
800 nebezpečných slov o tom, jestli dokážeme korporátním otrokům nabídnout lepší budoucnost

Varování: Následující text obsahuje narativy, které dohání pražskou a brněnskou kavárnu k zuřivosti

Samozřejmost, s jakou je přijímána myšlenka druhého národního obrození, ukazuje, jak rozšířené je implicitní přesvědčení, že potřebujeme nějakou formu obnovy národního cítění. Napříč Evropou i v Americe vidíme potřebu i úsilí o obnovu národních kořenů a národních hodnot. Konec konců, i slogan Make America Great Again můžeme číst jako pokus vyvolat novosvětské národní obrození.
Naše česká situace je v tomto ohledu snadnější než v minulosti. Většina dospělých obyvatel českých zemí byla vychovávána s tím, že být vlastencem je hodno úcty a být Čechem je skvělé. A když vidíme naplněné arény zpívat texty jako „Jsi Čech, Čech, Čech, tak si toho važ,“ je nám jasné, že multikulturní školství není zdaleka tak úspěšné, jak by odpovídalo rozpočtům. Navíc se můžeme opřít o zkušenosti z velkého národního obrození, které už v našich zemích proběhlo, a které má obdobu v dalších evropských zemích.

Napříč Evropou i v Americe vidíme potřebu i úsilí o obnovu národních kořenů a národních hodnot.

Jenže právě skutečnost, že je na čem stavět, by nás mohla snadno svádět k chybám a iluzím, které způsobí, že národně-obrozenecké snahy nebudou tentokrát úspěšné
Chyba první. Národ pojatý jako skansen, národopisné muzeum nebo sbírka veteránů. Je možné zdůrazňovat a připomínat, čeho Češi dosáhli v minulosti. Předvedete to lidem a některé nadchnete. Je to krásné. Jenže, kdo má čas se tomu věnovat, pokud zrovna nepracuje jako kastelán.
Chyba druhá. Je správné a důležité připomínat naše otce a jejich velké činy. Jenže na konci takového vyprávění je zpravidla připomenutí odpovědnosti a uložení povinnosti to vše ubránit proti globálním monstrům. Taková odpovědnost je k neunesení. Zvláště, když má člověk vedle toho zvládat běžný život. Připojit se k obrození je heroické, ale nemůžeme se divit těm Čechům, Angličanům, Francouzům a Švédům, kteří věnují veškerou energii snaze přežít.
Úspěšná národní obrození, jak je známe z evropských dějin, byla zaměřena na budoucnost. Byla to hnutí především vizionářská. Takovýto svět chceme! Pojďte jej s námi budovat! To se týkalo i obrození českého. Následovalo po 150 letech, během kterých bylo české etnikum redefinováno jako něco služebného, poslušného a mírného. Hlavní českou ctností bylo nedělat problémy a posloužit lepším lidem ve všem, o co si řeknou. Pochopitelným důsledkem bylo, že každý alespoň trochu ambiciózní člověk se snažil svého češství zbavit, pokud to bylo v jeho finančních a jiných možnostech. Jen vesničané, jejichž hlavn í ambicí bylo přežít do nejbližší úrody, zůstávali plně Čechy.

Úspěšná národní obrození, jak je známe z evropských dějin, byla zaměřena na budoucnost. Byla to hnutí především vizionářská.

Když dnes hovoříme o obrozenecké tvorbě slovníků a gramatických příruček, je důležité rozumět ethosu, kterým to bylo podloženo. Znovu budeme velkým a slavným národem, jehož příslušníky se nikdo neodváží tupit! Nemusíte se tlačit k cizímu stolu a trnout, za jak ponižujících podmínek vás přijmou! Náš český stůl bude stejně dobrý a stejně bohatý!
Slavná minulost, to je jenom důkaz, že jsme toho schopni. A nářadí, které budeme používat. Proto o ně musíme pečovat. Ale to velké a důležité je před námi. Vize znovuvybudování svébytného a hrdého společenství. „Vše dávná sláva, byť v ní démant hrál, je za korábem jenom brázda lesklá - napněte lana - vzhůru plachty - dál!“
V tom je naše situace v mnoha ohledech velmi blízká té před staletími. Být Čechem opět znamená patřit k nižším sociálním vrstvám. A mnozí jsou ochotni udělat téměř cokoliv, aby takovému údělu unikli. Jenže ve stejné době se ukazuje stále jasněji, že panství globálních elit přináší jen destrukci, hroucení životních šancí a nakonec i genocidu obyvatel evropských zemí. Někteří doufají, že osobní katastrofu odvrátí tím, že se stanou jakýmisi dráby či dozorci nad svými spoluobčany. Jenže i oni se časem stanou nepotřebnými.
Vlastenecké hnutí má co nabídnout. Svobodnou a nezávislou zemi s vlastní ekonomikou, vlastními univerzitami a vším, co k tomu patří. To si vyžádá neskutečné práce, ale vytvoří také nespočet nových příležitostí. Takových, jaké globální svět prostě nemůže nabídnout.

° Bude zapotřebí vybudovat tisíce a tisíce nových firem. To je výzva pro podnikatele, budoucí vlastníky a jejich manažery.

° Bude zapotřebí vytvořit české značky, které dokážou konkurovat německým (jejichž produkty jsou fakticky jen montovány z českých komponent) . To je výzva pro obchodníky a ředitele.

° Bude zapotřebí vybudovat vlastní systém obrany a vlastní ozbrojené síly.

° Vytvořit skutečně funkční mezinárodní vztahy a získat schopnost ovlivňovat dění v náš prospěch. Navázat spolupráci i s těmi, kdo jsou dnes označováni za nepřátele.

° Budeme potřebovat svobodná a profesionální média. Příležitost pro stovky lidí, kteří budou muset nahradit zoufalé propagandisty v dnešních médiích hlavního proudu. Tedy stejná změna jako v letech 1990 – 1992.


A stejně bychom mohli hovořit o stovkách dalších oblastí.

Chcete být nadále korporátními otroky až do hořkého konce? Nechcete raději vybudovat vlastní svět?

To je náš projekt! To je druhé národní obrození! Chcete být nadále korporátními otroky až do hořkého konce? Nechcete raději vybudovat vlastní svět, kde můžete své děti vychovávat ke slušnosti a čestnosti, aniž by jim to zničilo kariérové šance?
Dějiny, muzea, kroje a Alšovy obrazy – to je jenom brázda za korábem. Připomenutí, že můžeme být úspěšní i tentokrát. Ale když jsme u toho připomínání, je dobré si uvědomovat, že slova o tom, že svoboda je květina zalévaná krví vlastenců, nebyla myšlena symbolicky.

PhDr. Petr Hampl, Ph.D
Výročí sudetské zrady a Mnichova

V reji předvolebních komunálních blábolů různých kandidátů se ztrácí i významná výročí událostí, tragicky poznamenávajících historii republiky. Letos je to 80.výročí sudetské zrady a mnichovské zrady západních "spojenců" ČSR.

Sudetské organizace v ČSR,jako byly Ordneři, turnérské spolky a Freikorps, přímo organizovaný Hitlerem z území reichu,kde také bylo jeho velení, spustily roku 1938 řadu zločinných akcí proti československým občanům, proti orgánům státu - celnicím, četnickým stanicím, školám, obecním úřadům, českým poštám atd. Následky byly tragické - řada československých občanů byla zavražděna, množství občanů bylo zraněno při různých potyčkách,přepadeních a útocích ordnerských tlup, vyzbrojených nelegálními zbraněmi,počínaje revolvery a ručnicemi a konče někde i kulomety a granáty.

Jsou známy fotografie pohřbu československých obětí, například zavražděných četníků z Habartova (Habersbirku), i odjinud.

Zatímco prvními oběťmi útoků byli Češi, Židé, Romové a němečtí antifašisté, západní tisk neustále zveřejňoval výmysly a lži o "utrpení nebohých sudetů pod krvavou Benešovou diktaturou". Zvláště se v tom vyžíval britský tisk, protože do Británie jezdil vůdce sudetů Henlein a lhal o sto šest ochodtým naslouchačům z řad britské aristokracie, o "útrapách sudetských Němců v ČSR". K těmto naslouchačům a přikyvovačům patřili lordi z okruhu lady Astor,kteří se scházeli na zámku Clivedea - odtud dostali název "clivedenci". Patřil k nim i vyslanec Británie do ČSR lord Runciman,který jel"studovat sudetský problém" nejdříve na zámky nacistické šlechty,jako byl napříkl ad Červený Hrádek knížete Hohenloheho. Scházel se i s představiteli římské církve nakloněné sudetům, například se zuřivým pangermánem opatem Helmerem,jak to popsal reportér Pavel Fink v knize "Hnědá bestie" vydané po osvobození roku 1945. Na Červeném Hrádku se shromáždily tlupy ordnerů, řvoucích heslo "Lieber Lord, befrei uns von der Tschechoslowakei!"

Pak se v britském tisku objevovaly články, jak sudeti "nevýslovně trpí pod československou knutou" a jak by nejlépe bylo dát pohraničí těmto iredentistům. ČSR byla vykreslena jako "letadlová loď moskevského bolševismu" a president Beneš jako "bolševický agent a němcožrout". A tak zatímco ČSR byla vylíčena jako "agresor vůči Němcům", byl veleben sám Hitler jako politiky naslouchající svému lidu a chtějící "rozumná řešení" - totiž uloupení čs.pohraničí. Tomu všemu přizvukoval i francouzský polofašistický tisk kolaborantů, kteří se pak plně projevili za vichystické vlády a za okupace poražené Francie.

Samozřejmě dnes omlouvači drtivé většiny sudetů,kteří se zapojili do jedenapůlmilionové ordnerské smečky a utekli do fašistických freikorpsů,aby pak na území ČSR páchali útoky a zločiny, o tom nechtějí nic slyšet. Nic o tom nechce slyšet ani pan Bělobrádek,ani pan Herman, ani pan Pithart, nic o tom něchtějí slyšet pánové z KDU nebo TOP 09,a rozpačitě se k tomu staví zástupci ODS. A nic o tom nechce slyšet ani paní Merkel, eurovůdkyně, které nedávno pomluvila odsun jako jakési vyhnání "pro které nebylo ani politické ani morální oprávnění". Je vidět, že paní kancléřka je historická ignorantka,které zavírá oči před děsivými fakty nejen sudetoněmecké zr ady a útoku na ČSR, ale i na zločinu vyhnání Čechů z pohraničí a poté i z oblastí vnitrozemí!

Toto vše my odbojáři a legionáři zásadně odmítáme jako historickou lež, mající ospravedlnit počínání sudetské většiny (nikoli kolektivní vinu,ale většinovou vinu!), kterou zhodnotily Postupim,Paříž a zejména Norimberk,jenž odsoudil sudety za zločinné spolčení proti ČSR, a to ústy amerických a britských žalobců!

My odbojáři samozřejmě nenapravíme ani televizi,která si nepochopitelně ještě říká Česká, ani noviny a časopisy, a proto se o této sudetské zradě jinde moc nedočteme. Tím více si ceníme výstavy v Senátu České republiky,které zobrazila události Mnichovské zrady a její dopad na zničení ČSR. Světlo v politických temnotách našeho europrotektorátu.

Dnes,kdy se nejen na nás,ale na celou Evropu řítí hrozivé nebezpečí jinokontinentální okupace,kterému vůdci EU nejenže nečelí,ale prováději mnichovanskou zradu na národech Evropy, si můžeme připomenout, jak aktuální je téma sudetské zrady ČSR z roku 1938.

Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno I
Beneš a naše obranyschopnost

Ve své stati o Benešovi uvádím dokonce konkrétní příklady naší technické nepřipravenosti vůči Hitlerovi v armádě. Uvádím tam zásadní rozdíl ve vyzbroji našeho a německého letectva,které potvrdil největší vojenský historik čs.letectví ing.Krumbach, s nímž jsem se znal 30 let a pracoval s ním v muzeu.

Ten uváděl např.toto:

Němci měli základní stíhač Me 109 v několika řadách. Jednoplošník 510 km/hod. Měl čtyři kulomety 7,62 a jeden kanon 20 mm ve vrtuli. Náš základní stihač byl Avia 534 dvojplošník smíšené konstrukce s motorem Hispano-Suiza Ydrs. Měl max.rychlost 390 km ve střemhlavém letu,kdy se mu někdy trhal plátěný potah křídla. Známe jeden případ,kdy naše Avia sice sestřelila v boji na Podkarpatské Rusi 3 mezky,ale to je výjimka díky tomu, že naši piloti byli výborní a Uhři nestáli za moc...Avia žádný kanón neměla, jen dva kulomety, některé řady možná čtyři,už si to nepamatuji z hlavy...musel bych se podívat do dokumentace. Neměla žádné pancéřování,což bylo v bojích tragické. Jinak jsme měli naprosto zastaralé typy, bombardéry Bloch a Fokker, dvouplošníky Šmolík,které byl dobré pozorovací a lehké bombardovací,ale v boji by proti německým Henschelům téže kategorie neobstály...

Můj otec byl četař aspirant x-tého pluku jezdeckého dělostřelectva, měli kanon vz.30 ,který byl vynikající proti pěchotě a lehkým tankům, a dokoce se dal použit proti letadlům,ale proti středním a těžkým tankům byl na nic. A My jsme žádné těžké a střední tanky neměli. Naše kanony tahali koníčci. a těžsí houfnice pak auta. V naší armádě byla spousta sabotáží sudetů a Uhrů,kteří např.sypali cukr do našich pragovek RN, otec znal z mobilisace spoustu těch sabotáží,byl v Trenčíně. Ti co dnes vykládají,jak jsme byli skvěle vyzbrojeni proti Němcům BLÁBOLÍ. A dost se divím,že to blábolí i někteří absolventi University obrany... asi to mají nalito novým norimberským trichtrbechrem.

Pevnosi dobudovány nebyly - měly být dostavěny 1946 a přitom Beneš předpověděl konflikt s Německem už r.1936 do dvou tří let! Nařídil urychlit výstavbu aspoň v Jeseníkách, jinde už se to nestihlo.

Kressenbrunnu v Rakousích za mobilizace byla připravena letka luftwaffe pro bombardování Račic a zámku (nacisty von Schoellera zabraného armádou, manželka syna dnešní restituentka!), která by rozmetala genštáb L.Krejčího na cimpr campr. Vědí toto ti dnešní "odborníci" vojenské historie? Patrně vědí hovno. Ještě zajímavost, když došla do genštábu v Račicích zpráva o Mnichovu, naši důstojníci strhali všechna britská a francouzská vyznamenání,co dostali. Na rpotest proti VOJENSKÉ ZRADĚ FRANCIE a licoměrnosti Britů! Náš plán boje s pomocí Francie podle pamětníků byl proponován na 10 dní než přijdou francouzské divize na pomoc (přes Rumunsko) Vše padlo. Nejlepší a nejrychlejší letouny pro naši armádu poslal podle smlouvy z r.1935 uzavřené Beneše, Sovětský svaz! Byly to zvědné bombardovací dvoumotorové letouny TB-2, které měly rychlost 400 km/hod,. nejrychlejší letuny naší armády. Bylo jich ovšem málo proti Němcům. Němci měli v letectcvu cca 5tinásobnou převahu...

vypadaly boje evropských zemí proti Hitlerovi časově?

se bránili zhruba 1 měsíc, ve větší části země 3 týdny, Jugoslávci byli poraženi za 12 dní, Holanďané za 5 dní, pevnost Eben Emael byla gen.Stdentem dobyta výsadkáři za 5 hodin, Dánové bojovali 1 den. Nejdéle podle mne se drželi Řekové,myslím jak proti Italům, které dokonce zahnali do Albánie, tak proti Němcům,ale nemohl proti takové přesile vydržet,a to měli pomoc několika britských divizí! Ti naši vojenští historikov by se měli držet zpátky ve výkladech, jak jsme se měli sami bránit r.38. Jak dopadli Norové a Britové v Norsku? Strašným debaklem, je třeba číst Churchillovy paměti.

Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno I
Nesmysly MF Dnes o muslimech v Česku

Mladá fronta přináší 23.července 2018 rozsáhlé stati o „průzkumech“ českého smýšlení o muslimech. Proč dávám slovo „průzkumy“ do uvozovek? Protože těmto průzkumům nevěřím. Za první průzkum srovnává stav od roku 2015, jakoby předtím muslimská problematika neexistovala. Dále průzkum vytahuje otazníky, jakoby mínění Čechů o mešitách, volebním právu, nebo muslimských lékařích odporovalo všeobecným zvyklostem. Opak je pravdou.

Například ony mešity. V Brně není jen jediná, jsou tu dvě mešity, a to jedna sunnitská, druhá šíitská. Na druhé straně je pravdou, že občané drtivou většinou mešity odmítají. Ovšem důvod tohoto odmítání MF cudně zamlčuje. Totiž my Češi nejsme takoví hlupáci, za jaké nás mají medailisté nebo politici. My také občas (za své) cestujeme,a když vidíme,co se děje pár kilometrů od nás v Německu nebo v Rakousku, rozhodně to není to,co bychom si jako národ měli přát, nebo co bychom měli dokonce vítat, jak nám radí různí „užiteční idioti multikulti“, za všechny jmenují sdružení Žít Brno, jež tomu veřejně slouží. Jestliže oni chtějí páchat kulturní a společenskou sebevraždu systematickým zavlékáním muslimstva na Moravu, tak opačná část občanstva si to rozhodně nepřeje. Naposledy to za nás odpůrce muslimské migrace nejlépe vyjádřil pan profesor Tomský, jenž se v debatě doslova vysmál blábolům pana Hollana o muslimovu a o zvacím dopise, kterým Hnutí Žít Brno zve do moravské metropole migranty. Jestliže v Brně existují dvě mešity a prodejna masa halal, tak by se s těmito fenomény rozhodně měly zabývat orgány k tomu určené, pokud se dějí věci, jako propagace Základů tauhídu , nebo tzv. práva šaríi apod.

Samozřejmě proti těmto požadavkům okamžitě vyskočí jako čertík z krabice nejen hnutí Žít Brno, ale i sami muslimští funkcionáři, určitě by se k tomu postavil negativně pan Alráwí nebo další činovníci muslimstva. Zde je nutno podotknout, že jsme stále ještě sekulární stát ,a že muslimovo staví takové požadavky,jaké nemají žádné jiné církve. Například kdypak se postavila v Česku nová synagoga, a kolik? Kdypak se v Česku postavil nový kostel či modlitebna husitů nebo evangelíků? Odpovídat na toto, že to je „interní věcí církví“, je zvláště po církevních restitucích čirá demagogie.

Mají v Česku ostatní církve postavení srovnatelné s muslimy, kteří stále něco vyžadují, jednou soudem místo na střední škole, podruhé novou mešitu, potřetí prodejny halal, po čtvrté místa pro výstavbu muslimčtvrtí někde v Čechách, atd.?? Samozřejmě, že nemají. Zde se neustále vyvolává dojem,jakoby islám měl mít jakési výsadní postavení z ohledů tradic, kultury, civilizačních zvyklostí, atd. Zvláště nesmyslné jsou v tomto směru pohovory lidovců,jako je pan činovník Benešík, který nemá výhrady k muslimům,ale k islámu jako takovému. Joj, pane, to je vyjádření! Pan Benešík, který hidžáb srovnává jako neškodný, s venkovskými šátky babek, mimoděk praví nechtěnou pravdu, když podotýká – pokud posuzujeme islám podle Koránu a života Mohameda, pak už je to „neslučitelné s naším typem jednání“ Ano pane Benešíku, a proč? To už nám nesdělujete! Protože právo šaría, jež je základem jednání pravověrného muslima, je neslučitelné s Ústavou a s Listinou práv a svobod! Je neslučitelné s evropským právem, založeném na římském právu. Pokud to porušují některé státy skrývanou tolerancí šaríi, pak je to jednání navýsost politické, nikoli státoprávní, s konci, jaké vidíme od Francie po Švédsko! Toto chceme u nás? Chceme no-go zóny, kriminalitu, z evropského hlediska zločiny ve jménu šaríi, zkázu veřejného majetku a prostoru, a záplavu muslimů?? Viděl pan Benešík současnou Vídeň? Chce tureckou záplavu, jaká je tam? Eugen Savojský i Josef II. se musejí obracet v hrobech! A co chtějí muslimové u nás? Jen kousíček místa – a pak ještě kousíček, a pak kus, a potom více mešit, více halalu, více veřejného prostoru a více šaríi na veřejnosti, jako ty pohádkové jezinky…

Pan Benešík nás utěšuje tvrzením, že „spousta muslimů neuplatňuje islám plně“. Uvědomuje si pan Benešík, jaký nesmysl hlásá? Neexistuje nic, jako „částečný muslim“. Muslim buďto plně vyznává islám, anebo je renegát, zasluhující dle šaríe i Koránu jediný trest – smrt, a je nad ním vyhlášena fatwa (pronásledování, dopadení a poprava), jako nad Salmanem Rushdiem a dalšími. Pokud se týče katolické církve, jedině Eminence pan Kardinál Duka se k problému staví čelem, a statečně, ostatní tonou v „tmách halíkovské kolaborace“, jak to lze krátce nazvat… Celá tato propagandistická akce MF Dnes slouží jen k chlácholení občanstva, že to s muslimstvím u nás ještě není tak zlé. Na to lze zaujmout jen jediný osvícený postoj: „Sluníčkáři všech typů, netahejte muslimství do Česka, když už jste zničili západ Evropy, přestaňte kolaborovat s muslimstvím!“ Nejsem sám, kdo toto praví. Počínaje panem generálem Blaško, přes pana spisovatele Kurase, filosofa pana Tomského, právničku doktorku Samkovou, pana diplomata Baštu, pana diplomata Banáše, presidenta Klause a členy jeho Institutu, až po uvědomělé katolíky (a na tyto všechny myslitel se snáší pomsta narcistických sluníčkářů, když muslimstvo čeká na svou hodinu).

Takové postoje musí většina uvědomělého občanstva zásadně odmítnout a i v nastávajících komunálních volbách vyjádřit podporu těm stranám a hnutím, které kolaboraci s muslimstvem odmítají z principu. Podle mne nejlépe radí izraelský bezpečnostní analytik pan Bohbot. Češi, udělejte to s migranty stejně jako se sudety! On ví,co praví. Rada londýnského rabína říká:Abyste mohli s protivníkem diskutovat, musíte nejdříve zůstat naživu!

Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno I
Dvojí metr politiků v Česku, aneb Co je dovoleno bohu, není dovoleno volu

Velmi dobře si pamatujeme časy, kdy funkcionáří ODS hlásali jednu svou mantru jako axiom svých stranických dějin:

"My v naší straně nemáme ani jediného bývalého komunistu!" Bon, řekl by mytický Poirot - když ne, tak ne,jistě to dodržíte! Pokud mne paměť nešálí, hlasatelem té mantry byl pan doktor Milan Uhde, exministr kultury - byl to dobrý ministr! alespoň dle mne starého muzejníka - a expředseda parlamentu.No nešť, všechno se taky nepovede najednou - byl tam lídr ODS Jm Kraje jistý inženýr M., jenž byl v minulosti nomenklaturní kádr KSČ... Nyní nastala stejná situace s novým kandidátem ODS, KDU, TOP 09 a STANu do senátu. A pak že se dějiny neopakují!

Server Info.cz prinesl zprávu o jednom "zoufalci týdne", což je právě náš novopočený kandidát jeho Magnificence pan rektor Bek. Server se sžíravostí kritického kritika, jak by to nazval klasik Marx, popisuje prvotní svazáckou a poté komunistickou kariéru jeho Magnificence rektora Masarykovy univerzity v Brně. A pak líčí tohoto podle jeho vlastních slov "přelétavého voliče" jak je prý zvykem v akademických kruzích. Tento přelétavý volič tedy nastoupil cestu politického cestovatele - od KSČ k antikomunistickým stranám, protože je kandidátem hned několika antibolševických stran naráz! To by ani český génius Jára da Cimrman nedokázal.

Tragikomický na této situaci je dvojí metr naší politiky, jenž to samé zatracuje u premiéra Babiše, vyčítaje mu dennodenně jeho bolševickou minulost. Paradoxně sám Babiš svou minulost veřejně - a myslím počestně - přiznal, řka, že tenkrát vstoupil do strany pro profesní kariéru. Kdežto jeho Magnificence zjevně jata divokem strachu znečištění svého štítu minulosti touto bolševickou poskvrnou, sám o tom všem přecudně mlčí. Toto by si měli uvědomit voliči stran TOP 09, STANu, KDU a zejména ODS, kteří ústy svých funkcionářů denně zatracují starobolševiky i mladobolševiky všech druhů a typů. Co asi řeknou voliči pravovověrných antibolševiků, když se jim tu nabízí s veškerou pompou bývalý "renegát KSČ"??? Anebo je tento monstrózní přístup vhodný pouze pro kandidáty pravověrných antibolševických stran? Kdežto u jiných stran je přísně sledován a toto "nepřípustné zjednodušování" minulosti inkvizice politické korektnosti pro jiné strany zakazuje??

Opravdu českomoravskoslezský politický KOCOURKOV není-liž pravda?

Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno I
Výročí 21. srpna předmětem politického boje

Od okupace ČSSR vojsky Varšavské smlouvy uplyne letos v srpnu 50 let, což bývalo považováno za dvě generace (dnes při pozdním zakládání rodin to bude asi jinak). Dvě generace už je dost dlouho, aby se ledacos zapomnělo a dovolilo spekulace.

Politické okolnosti doby před 50-ti lety
Vzhledem k tomu, že většina dnešních občanů tenkrát nebyla dospělá nebo tu vůbec ještě nebyla, domnívám se, že je zapotřebí připomenout tehdejších okolnosti (události byly mnohokrát uvedeny a všichni je znají). Tenkrát nás napadlo pět států, z nichž čtyři byly vazalové a jeden dominantní světová velmoc. Samostatnost jsme tenkrát už vůbec neměli, my jsme tedy v srpnu r. 1968 žádnou samostatnost neztratili, pouze bylo potvrzeno, že ji už dávno nemáme a bylo to dáno najevo celému světu, ale především těm ostatním vazalům, co by je čekalo, kdyby se chtěli nějak osamostatnit. To samo o sobě znamenalo potvrzení všem komunistům světa, co je čeká, když nebudou poslouchat. Do nějaké míry to přispělo k dalším událostem i ke konečnému pádu komunistických režimů. Myslím si, že komunisté v Nikaragui, Angole, Mozambiku a jinde, bojující za svoji ideologii si to museli uvědomit. Proto také sověti hned vyrukovali s pohádkou, že tu byla kontrarevoluce a oni vykonali pouze „bratrskou pomoc“ naší vládě, která je o to požádala. Myslím si, že informace byly tak prolhané, že jim jen trochu myslící člověk věřit nemohl. Přitom „pražské jaro“ nebylo žádnou revolucí, která by měla přinést změnu statusu našeho státu, ale pouze odlišné vnitřní politické prvky, které vedly k větší demokracii a svobodě. Je samozřejmě otázka, co by se stalo, pokud by tento politický vývoj pokračoval. Byli sovětští komunisté tak předvídaví, že věděli, co tento vývoj znamená? Já se domnívám, že vývoj by asi skončil někde na úrovni tehdejších západních sociálních států. Ale v politické oblasti by jistě zůstal určitý totalitní prvek, asi jako v Jugoslávii. Vzhledem k tomu, co dnes o dalším vývoji víme, bylo by to jistě velice přínosné, dnes bychom byli určitě mnohem dál, alespoň bychom měli zkušenosti se soukromým podnikáním. Proč tedy ti hlupáci přišli, vždyť tentýž vývoj prodělali o dvacet let později? Kdyby nás tenkrát následovali, byli by na tom také lépe. Dá se říci, že na tom prodělali stejně jako my. Je dost těžké dnes rozšifrovat, proč to vlastně udělali? Dostali strach z tohoto vývoje? Vpád do Československa opravdu nepřinesl nikomu nic, vyjma vojenských výhod pro SSSR, který zde vytvořil předsunuté základny. Ale o ty potom už nešlo, mohli zde být základny, ale náš vnitřní vývoj mohl být nezávislejší. Proč zastavili i vnitřní vývoj? Nedokážeme se dnes asi dost dobře vžít do fanatických komunistických mozků, kterým se nepodařilo postavit komunistický režim na přirozených společenských mechanismech a museli každou věc řešit ideologicky a neustále zasahovat do každodenního života, což v podstatě znamená totalitu. Režim nefungoval sám, pokud se ideologicky nezasahovalo, rozpadal se. Největší část energie byla spotřebována na udržení režimu, nikoliv na jeho rozvoj. To režim vnitřně velmi vyčerpávalo a s jeho expanzí potom docházelo stále více k vyčerpání a konec se blížil. Komunistické myšlenky téměř v každé zemi podporované určitou skupinou obyvatel mohly být využity SSSR k provedením různých revolucí. Sověti vládli pomocí místních komunistů, kterých bylo vždy dostatek. Šlo jim o realizaci eschatologické vize lepšího života, které věřili. Nicméně postupně nastávala doba opadávání této přízně. Vyklouzla jim Jugoslávie, Albánie, později Rumunsko, ale už předtím miliardová Čína. Ve Vietnamu probíhala válka, kterou komunisté nakonec vyhráli. Podpora těchto válek a obsazování území si vyžádala obrovské prostředky. Slábnoucí podpora místních komunistů znamenala stále větší náklady na udržení tohoto stavu pomocí sovětské síly. To se projevilo naplno v Afganistánu, kde nastal ozbrojený odpor. Slábnoucí hospodářství nemohlo trvale udržet takovou zátěž. Z toho se lze poučit, že nelze vnucovat svoji vůli území, na kterém není převažující souhlasící skupina obyvatel. To vidíme na některých příkladech i dnes.

Po vpádu
Sovětskou okupaci v r. 1968 nemůžeme srovnávat s nacistickou. Naši občané se k sovětským vojákům chovali jako k lidem, kteří sdílí stejný nedůstojný osud a byli zmanipulováni, mysleli si, že voják se samopalem na tanku pochopí, že byl zneužit. Vyplývá to i z transparentů, které vidíme na snímcích. A nakonec jsme to prožívali. Nepřátelství směřovalo k režimu, nikoliv k lidem, kteří na tom byli ještě hůře než my. Jinak je okupace dostatečně zmapována a události jsou ve sdělovacích prostředcích rozebírány. Po návratu Dubčeka a dalších představitelů z Moskvy byla stále naděje, že bude možno v nějaké nepříliš extrémní míře pokračovat v demokratizačním procesu, v domnění, že sovětům šlo o to získat na našem území základny, ale do našich vnitřních poměrů zasahovat nebudou. Jenže nová klika nasazená v komunistické straně plnila jiné příkazy z Moskvy. Pomalu prosazovala svoji vůli omezovat demokratické chování a svobodné vyjadřování. Lidé rezignovali. Stahovali se do soukromí a všechno záleželo na zbytku demokraticky smýšlejících reformních komunistů, kteří byli postupně vytlačováni a získáváni pro novou protidemokratickou a protilidovou politiku. Přesto chování lidí naznačuje, že se stále domnívali, že je možno něco podstatného zachovat. Dokonce i v rozhlase jsem slyšel zoufalé výzvy: „Zůstaňme svobodnými lidmi!!!!“. Palach se upálil, protože se domníval, že lidé se nějak zvednou, že s pomocí Dubčeka a ostatních zbytkových reformních komunistů zvrátí nepříznivý vývoj. To všechno předpokládá přesvědčení, že sověti nám do vnitřních záležitostí nějak podstatně nezasahují, pokud zachováme určité mantinely. Zdálo by se to logické. Ale sověti si museli být jisti bezvýhradnou podporou vlády. Vždyť se chystali k dobývání světa, nikoliv k nějakým reformám.

Závěr:
Při okupaci v r. 1968 převládalo vědomí, že Rus je stejnou obětí režimu jako my. Dnes obvyklá nenávist k Rusům u dnešní mladé generace, tenkrát nebyla. Nebyla ani potom, nebyla dokonce ani v devadesátých letech. Není přímým následkem r. 1968, ale výsledkem usilovné protiruské propagandy, která události r. 1968 používá jako nástroj v politickém boji proti současnému Rusku, které s tím nemá nic společného. Tenkrát šlo o boj proti totalitnímu komunistickému režimu, který sužoval Rusy možná více než nás. Oni to jen méně chápali, ale nakonec pochopili totéž o dvacet let později. Tyto události se s dnešním paradigmatem srovnávat nedají, jsou vlastně z jiného světa. Teprve porážka v Afganistánu pohnula pýchou sovětů a donutila je přemýšlet nad příčinami a analyzovat svoji vnitřní situaci. Všechny objektivní analýzy končily v šuplíku, vždyť i Hanzelka a Zikmund předkládali Brežněvovi svoji analýzu, která se ovšem k němu nedostala. To vypovídá především o tom, že světovou velmoc vedla klika zatrpklých paranoidních fanatiků, chtějících zoufale zachovat zdiskreditovanou a nefunkční ideologii tím, že budou dělat expanze a porazí západní kapitalisty. Nakonec režim v Rusku padl v přesvědčení Rusů, že do expanze a vůbec celého komunistického společenství dávají příliš mnoho peněz a ruský člověk z toho nic nemá, akorát zažívá bídu a útlak. Dnes to ovšem kritizují jako nepříliš sofistikované, protože následoval rozpad SSSR a následné oslabení mezinárodního postavení Ruska. Dnes se snaží Rusko svoje mezinárodní postavení obnovit v mnohem horší situaci, když má asi polovinu obyvatel někdejšího SSSR a v podstatě absentuje nějaká ideologická přízeň obyvatel světa.

Vlastimil Podracký
Nesmysly MF Dnes o muslimech v Česku

Mladá fronta přináší 23.července 2018 rozsáhlé stati o „průzkumech“ českého smýšlení o muslimech. Proč dávám slovo „průzkumy“ do uvozovek? Protože těmto průzkumům nevěřím. Za první průzkum srovnává stav od roku 2015, jakoby předtím muslimská problematika neexistovala. Dále průzkum vytahuje otazníky, jakoby mínění Čechů o mešitách, volebním právu, nebo muslimských lékařích odporovalo všeobecným evropským zvyklostem. Opak je pravdou.

Například ony mešity. V Brně není jen jediná, jsou tu dvě mešity, a to jedna sunnitská, druhá šíitská. Na druhé straně je pravdou, že občané drtivou většinou mešity odmítají. Ovšem důvod tohoto odmítání MF cudně zamlčuje. Totiž my Češi nejsme takoví hlupáci, za jaké nás mají medialisté nebo politici. My také občas (za své) cestujeme, a když vidíme, co se děje pár kilometrů od nás v Německu nebo v Rakousku, v Itálii či ve Francii, (o Holandsku, Dánsku, Norsku či Švédsku už ani nemluvě!) rozhodně to není to, co bychom si jako národ měli přát, nebo co bychom měli dokonce vítat, jak nám radí různí „užiteční idioti multikulti“ , za všechny jmenují sdružení Žít Brno, jež tomu veřejně slouží. Toto hnutí podle mne slouží všemu jinému, nežli samotnému Brnu… Jestliže oni chtějí páchat kulturní a společenskou sebevraždu systematickým zavlékáním muslimstva na Moravu, tak opačná část občanstva si to rozhodně nepřeje. Naposledy to za nás odpůrce muslimské migrace nejlépe vyjádřil pan profesor Tomský, jenž se v debatě doslova vysmál blábolům pana Hollana o muslimovu a o zvacím dopise, kterým Hnutí Žít Brno zve do moravské metropole migranty. Jestliže v Brně existují dvě mešity a prodejna masa halal, tak by se s těmito fenomény rozhodně měly zabývat orgány k tomu určené, pokud se dějí věci, jako propagace Základů tauhídu , nebo tzv. práva šaríi apod.

Samozřejmě proti těmto požadavkům okamžitě vyskočí jako čertík z krabice nejen hnutí Žít Brno, ale i sami muslimští funkcionáři, určitě by se k tomu postavil negativně pan Alráwí nebo další činovníci muslimstva. Zde je nutno podotknout, že jsme stále ještě sekulární stát ,a že muslimstvo staví takové požadavky,jaké nemají žádné jiné církve. Například kdypak se postavila v Česku nová synagoga, a kolik? Kdypak se v Česku postavil nový kostel či modlitebna husitů nebo evangelíků? Odpovídat na toto, že to je „interní věcí církví“, je zvláště po církevních restitucích čirá demagogie. Budeme chtít Česko rozdělené na zóny typu „Zde je Krakonošovo, zde je praotce Čecha, zde je Sudetů, Zde hnije Brno, a Zde je muslimovo“??

Mají v Česku ostatní církve postavení srovnatelné s muslimy, kteří stále něco vyžadují, jednou soudem místo na střední škole, podruhé novou mešitu, potřetí prodejny halal, po čtvrté místa pro výstavbu muslimčtvrtí někde v Čechách, atd.?? Samozřejmě, že nemají. Zde se neustále vyvolává dojem, jakoby islám měl mít jakési výsadní postavení z ohledů tradic, kultury, civilizačních zvyklostí, atd. Zvláště nesmyslné jsou v tomto směru pohovory lidovců, jako je pan činovník Benešík, který nemá výhrady k muslimům, ale k islámu jako takovému. Joj, pane, to je vyjádření! Pan Benešík, který hidžáb srovnává jako neškodný, s venkovskými šátky babek,(zas jsme v 19. století?) mimoděk praví nechtěnou pravdu, když podotýká – pokud posuzujeme islám podle Koránu a života Mohameda, pak už je to „neslučitelné s naším typem jednání“ Ano pane Benešíku, a proč? To už nám nesdělujete! Protože právo šaría, jež je základem jednání pravověrného muslima, je neslučitelné s Ústavou a s Listinou práv a svobod! Je neslučitelné s evropským právem, založeném na římském právu. Pokud to porušují některé státy skrývanou tolerancí šaríi, pak je to jednání navýsost politické, nikoli státoprávní, s konci, jaké vidíme od Francie po Švédsko! Toto chceme u nás? Chceme no-go zóny, kriminalitu, z evropského hlediska zločiny ve jménu šaríi, zkázu veřejného majetku a prostoru, a záplavu muslimů?? Viděl pan Benešík současnou Vídeň? Chce tureckou záplavu, jaká je tam? Eugen Savojský i Josef II. se musejí obracet v hrobech! A co chtějí muslimové u nás? Jen kousíček místa – a pak ještě kousíček, a pak kus, a potom více mešit, více halalu, více veřejného prostoru a více šaríi na veřejnosti, jako ty pověstné jezinky…Salámová metoda muslimských požadavků, to je ta plíživá islamizace, kterou jest nutno potřít všemi způsoby!

Pan Benešík nás utěšuje tvrzením, že „spousta muslimů neuplatňuje islám plně“. Uvědomuje si pan Benešík, jaký nesmysl hlásá? Neexistuje nic, jako „částečný muslim“. Muslim buďto plně vyznává islám, anebo je renegát, zasluhující dle šaríe i Koránu jediný trest – smrt, a je nad ním vyhlášena fatwa (pronásledování, dopadení a poprava), jako nad Salmanem Rushdiem a dalšími. Pokud se týče katolické církve, jedině Eminence pan Kardinál Duka se k problému staví čelem, a statečně, ostatní tonou v „tmách halíkovské kolaborace“, jak to lze krátce nazvat… Celá tato propagandistická akce MF Dnes slouží jen k chlácholení občanstva, že to s muslimstvím u nás ještě není tak zlé. Na to lze zaujmout jen jediný osvícený postoj: „Sluníčkáři všech typů, netahejte muslimství do Česka, když už jste zničili západ Evropy, přestaňte kolaborovat s muslimstvím!“ Nejsem sám, kdo toto praví. Počínaje panem generálem Blaško, přes pana spisovatele Kurase, filosofa pana Tomského, právničku doktorku Samkovou, pana diplomata Baštu, pana diplomata Banáše, presidenta Klause a členy jeho Institutu, až po uvědomělé katolíky (a na tyto všechny myslitele se snáší pomsta narcistických, sebemrskačských a protivlasteneckých sluníčkářů, když muslimstvo čeká na svou hodinu).

Takové postoje musí většina uvědomělého občanstva zásadně odmítnout a i v nastávajících komunálních volbách vyjádřit podporu těm stranám a hnutím, které kolaboraci s muslimstvem odmítají z principu. Odmítáme zvací dopisy hnutí Žít Brno, tak jako jsme odmítali zvací dopisy Bilaků! Podle mne nejlépe radí izraelský bezpečnostní analytik pan Bohbot. „Češi, udělejte to s migranty stejně jako se sudety!“ On ví, co praví. Rada londýnského rabína říká: Abyste mohli s protivníkem diskutovat, musíte nejdříve zůstat naživu!

Jiří Jaroš Nickelli
Trump v nepřízni ideologů

Prezident Trump vyjel na svoji obchodní a zabezpečovací misi do Helsinek, kde se setkal s ruským prezidentem Putinem. Už samotná cesta byla jeho odpůrci kritizována a posléze její závěry zvedly vlnu odporu.

Konflikt pragmatického vlastenectví a ideologického myšlení

Konflikt prezidenta Trumpa s jeho levicovými oponenty v USA a neomarxistickou Evropskou Unií je ukázkový příklad používání zdravého selského rozumu ve srovnání s ideologickou zabedněností.

Prezident Trump se stal jakýmsi symbolem doby. Doby, kdy se vrací vztah ke své zemi a jejím zájmům. Vidíme to i jinde, třeba v Polsku. V Rusku to mnozí považovali za útočný Putinův nacionalismus, ale jak vidíme, tento trend jde kupředu i jinde. Obvykle se dostává do popředí, když je země nějak zanedbaná, má nějaké problémy, nebo se objeví nebezpečí, které je potřeba řešit. To se stalo ve Východní Evropě migrační krizí, kterou většina lidí těchto zemí vidí jako hrozbu. V Americe je problémů více. Je to samozřejmě migrace také, ale hlavně jsou to hospodářské problémy – neuvěřitelně velký záporný obchodní deficit s Čínou a nevýhodné obchody s Evropou, nerovné postavení v NATO. Nebezpečné režimy zahrávající si s jadernou zbraní jsou stálým nebezpečím.

Prezident Trump vidí svět naprosto realisticky. Je vlastenec, který chce pro svoji zemi co nejlepší postavení. To dohromady dělá jeho politiku, která je pro mnohé nečitelná, zmatečná, nekonsistentní. Trump přenesl do politiky svoje metody z byznysu. Proto ta nepřehlednost a údajná nekonsistentnost. Má svoje metody klamání, říká něco jiného, když obchod začíná a něco jiného, když konečně končí a dělá se trvalá dohoda. Pro politiku si vyhodnotil se tvářit jako nepřítel, hrozit, udělat nějaké nepřátelské kroky, až se nepřítel zalekne, tak přikročí k dohodě.

Trump má naprosto reálné představy o světě. To je proti Obamovi a vůbec předchůdcům v úřadě amerického prezidenta velký kladný posun. O východní Evropě mu možná referovaly jeho ženy. V Rusku byl a jistě si dobře všiml, co je potřebné vzhledem k této zemi. Jeho předchůdci opakovali o Východě zlidovělá klišé, o zlém Rusku, o zaostalých východoevropanech, o asijských metodách ruské politiky. Trump dobře ví, jak to je, dobře ví, v čem jsou tato klišé nepravdivá a kde mají reálné jádro. Ideologická jednostranná klišé a černobílé pohledy studenoválečníků jsou pro něj nejšpíše směšné, bohužel s nimi musí bojovat. Už při volbách řekl, že se chce s Putinem domluvit. To se teď naplňuje navzdory téměř dvouletému boji s nařčeními, že Rusko ovlivnilo jeho volbu.

Typický příklad naprostého nepochopení jeho politiky novináři přinesl případ schůzky v Helsinkách. Trump prohlásil, že prezidentu Putinovi věří, že se Rusko do amerických voleb nevměšovalo. To nadzvedlo ze židle i úctyhodné americké senátory: prý je to zrada, je to nedůvěra v americké tajné služby apod. Ve skutečnosti je to zdvořilostní fráze. Copak už diplomat nemá ani takovou svobodu vyjadřování, aby lichotil soupeři při zápase? Opravdu je přece nutné jít dopředu a snažit se nové pojetí. A tady právě je vidět, že Trump je přesvědčen o novém pojetí. Proto dělá schůzky a je ochoten lichotit. Vždyť přece dobře ví, že USA se vměšuje do ruských voleb permanentně.

Ohledně Krymu nemělo padnout ani slovo, ale nakonec padlo. Výsledek je jakýsi status quo, uznání současného stavu. To není jen nějaký ústupek z dosavadního pevného postoje válečníka. Trump přece ví, že takových území, která získala nový status proti mezinárodnímu právu, bylo víc a bez uvědomělého „zapomenutí“ se řešit nedají. Určitě je Kosovo takový problém, vyhlášení jeho samostatnosti za přispění cizích vojsk, ale také severní Kypr, svého času obsazený Tureckem. A také Golanské výšiny odebrané Sýrii Izraelem. Copak se na tom dá něco změnit? Nevidím, že by se kvůli tomu třeba vypisovaly sankce na Izrael nebo Turecko. Konečně, kdo by měl být sankciován v případě Kosova?

A zde je právě další rozdíl mezí pragmatickým a ideologickým myšlením. Zakyslí ideologové mají černobílé myšlení a podobné věci neposuzují reálně podle skutečnosti, ale podle ideologie. To jsme poznali u komunistů, ale dnes je to nejlépe vidět na „bojovnících proti Rusku“. Stejně nepřijatelný čin posuzují nikoliv z nějakého nadřízeného morálního myšlení, ale podle dvojího metru morálky, pro každého jiné.

Pragmatik to ovšem připustit nemůže. Jeho zkušenosti z obchodu a normálního života ho poučují, že metr musí být jeden. Nemusí to navenek přiznat, může „hrát divadlo“, ale uvnitř je pravda, pravda o tom, že nyní jde o normální poctivý obchod, ve kterém trhovec samozřejmě smlouvá a klame. Třeba i podávání ruky Putinovi. Protože jen pravda vede ke správnému řešení. Přesto si nemyslím, že Trump má Putina za nepřítele. Je to soupeř o trhy, o zdroje, o světový vliv. Ideologové by viděli rádi válku. Ale pragmatický obchodník chce zisk, zvláště když svojí rodině slíbil, že přiveze peníze, aby si mohla postavit dům.

Rozdíl mezi pragmatickým a ideologickým myšlením je také v oblasti lidských práv a lidské svobody. Pragmatik vidí, že prostě jsou země, které ani taková práva svým občanům poskytnout nemohou. Někdy více, někdy méně. Vidíme, že uskutečňování demokratických principů zklamalo v Egyptě a Alžírsku zcela viditelně, zemi okamžitě ovládli islamisté a armáda musela znovu zavést diktaturu, aby obnovila lidská práva. Pokusy skončily v Libyi rozvratem. V Sýrii už diktátor ví, že něco takového zavést nemůže. Čína by ve skutečné demokracii (vyjma Thaiwanu) fungovat nedokázala. V Rusku je sice už hodně demokratických prvků, ale samotná vláda je stále na úrovni autoritativní diktatury. Co s tím? Každý pragmatik si vyhodnotí, že se s tím dělat nic nedá, že je to pouze otázka dlouhodobého přirozeného vývoje, který je zapotřebí podporovat v tom správném směru, pokud to jde.

Trump si nejspíše vyhodnotil, že Rusko není skutečný nepřítel, že se k němu nepřátelsky chovat dá pouze jako součást vyšší taktiky, jejíž součástí je také podávání ruky a úsměvy.

Pragmatik nepříznivou tvář nastaví jako divadlo, ideologický fanatik ji zkřiví, aby ji už nenarovnal.

Spojenci si musí být rovní

Trump nastavuje nepříznivou tvář i ke svým spojencům. Je to samozřejmě také divadlo. Chce uskutečnit narovnání výdajů na obranu NATO a narovnání obchodních vztahů. Úsměvy to nevyřeší, s tím jsou už zkušenosti. Spojenci si stěžují, že Trump se chová k diktátorům srdečněji, než ke spojencům. To je samozřejmě také taktika, kdo takovou hloupost vyslovuje, nerozumí životu. Vždyť i v rodině musí být na děti přísnost, ale s cizími lidmi se jedná úctivě.

Víme přece samozřejmě, že není možné donekonečna, aby výdaje nesly USA a Evropa se vezla. Ono takové žití ve stínu Velkého bratra (to nemyslím román 1984) je příjemné. Je v něm chládek, a když se něco děje, tak to odnese Velký bratr, protože vyčnívá. Takže nakonec je jasné, že muselo dojít k požadavku zvýšení výdajů členských států NATO. Je to zároveň klacek na Putina a předpoklad, že spojenci budou kupovat americké zbraně.

Ale hospodářské záležitosti jsou prvořadé. Cla na dovoz surovin je naprosto pragmatické rozhodnutí, není to přece nepřátelství. Vztahy musí být rovné, nemůže jeden na druhém vydělávat! V podstatě je to přátelské gesto, protože jen v rovných vztazích může přátelství pokračovat. Ono se totiž také pozná, jak to vlastně je. Kdo je přítel a kdo ne, kdo to myslí vážně, a kdo se jen veze, když ho to stojí pakatel. Klacek na Putina je též zkapalněný plyn. Jsme přátelé, proč tedy kupujete plyn od nepřítele?

Vlastimil Podracký
Pohořelický pochod

Dne 2. června došlo k připomínce pohořelického pochodu. Jak hodnotit tuto vzpomínkovou akci na rok 1945? Jedině v historickém kontextu! Z dnešního úhlu pohledu se jedná o bezpráví ze strany brněnské radnice vůči německým obyvatelům Brna, a takto je též ona vzpomínková akce interpretována. Akce se zúčastnili představitelé sudetských Němců a politická reprezentace města v čele s primátorem Vokřálem.

Již dvě generace Brňanů jsou ovlivňovány zkresleným výkladem našich dějin. Na počátku tohoto proněmeckého výkladu českých dějin byl autorský trojlístek Petr Pithart, Petr Příhoda a Milan Otáhal, který – pod zkratkou Podiven – publikoval knihu Češi v dějinách nové doby. Celé její pojetí se nese v duchu oficiálního pojetí našich národních dějin podle osnov Rakousko-Uherska, druhé republiky a třetí říše. Tento výklad se pak dostal do povědomí našich občanů díky německým majitelům našich médií a německým grantům, které ovládly naše univerzity. Vůbec nejhorší je v současné době situace na Masarykově univerzitě, vedené rektorem Mikulášem Bekem.

Podle tohoto výkladu nám Němci po tisíc let přinášeli civilizaci a kulturu a máme jim být vděčni za naši státnost či ještě lépe téměř za vše, neboť jako kolonisté přinesli světlo vyšší kultury našim barbarským předkům. Podle tohoto výkladu jsme národem poddaných, který pouze pasivně přijímal a nebyl schopen tvůrčího rozvoje. Za vše pozitivní byli sudetští Němci neprávem násilně vyhnáni z naší země, a to genocidním způsobem. Toto pojetí začalo být glorifikováno, ze sudetských Němců se stali mučedníci a všichni bychom měli povinně truchlit nad jejich nešťastným osudem. Média a naše školství dělají již téměř třicet let všechno pro to, aby se zmíněný výklad stal všeobecně akceptovaným.

Naše národní identita má být zničena a národní hrdost zadupána do země. Sudetoněmecký výklad našich dějin se má stát směrodatným. Všechny zločiny, kterých se dopustili Němci vůči našim předkům, mají být zapomenuty, nebo alespoň marginalizovány. Politická reprezentace Brna, vedení Masarykovy univerzity a místní média se usilovně snaží, abychom se za naše předky styděli a podřídili se nové německé moci v hávu liberálního socialismu a multikulturalismu.

Jaká je tato nová ideologie? Zničující, sebevražedná a zhoubná pro náš národ. Z Německa opět přichází nebezpečí. Tentokrát to není nacionalismus a nacionální socialismus, který chtěl náš národ vyhladit brutálním násilím samotných Němců. (A nejaktivnější v tomto úsilí byli právě sudetští Němci, kteří zradili Československo a žádali připojení ke třetí říši.) V současné době EU v podobě čtvrté říše pod vedením Německa usiluje o islamizaci Evropy. Německo nám chce vnutit migrantské kvóty a sudetoněmecké akce se mají přesunout do Brna, z Norimberka by se sem ostatně rád přesunul i představitel sudetských Němců Posselt. Spojeným úsilím současné politické, mediální a univerzitní reprezentace má být Brno plíživě islamizováno a k realizaci tohoto plánu již byla podniknuta řada kroků.

Sudetoněmecká agenda má totiž skutečně spojitost s islamizací. Lidé zbavení historických znalostí, své identity i národní hrdosti jsou samozřejmě lehce manipulovatelní a ovladatelní a o to jde všem těm, kteří zradili naše národní zájmy a zaprodali se těm cizím.

Deklarace smíření a společné budoucnosti vytvořená k sedmdesátému výročí ukončení druhé světové války je výsměchem všem obětem německého teroru, o kterých se každý může přesvědčit na mnoha místech v Brně. Pravdivá historie našich dějin nezapadá do schématu celé řady vzdělanců – je tedy třeba začít vystupovat proti zrazování národních zájmů. Podzimní volby jsou jedinečnou příležitostí pro občany Brna jak se zbavit politiků, kteří neslouží zájmům našim, ale cizím. Je nutno apelovat na všechny Brňany, jimž záleží na budoucnosti jejich dětí. Rektor Bek, primátor Vokřál a další usilují o plíživou islamizaci našeho města. Je třeba se jim ve volbách postavit na odpor a podpořit vlastenecké kandidáty!

PhDr. Stanislav Balík
Divadlo v Brně

Brno vždy soutěžilo s Prahou a téměř vždy prohrálo. Pouze v sedmdesátých letech se díky Divadlu na provázku, Frantovi Kocourkovi a jejich přátelům stal kulturní zázrak a Brno skutečně Prahu předčilo svou bytostnou pravdivostí, originalitou a nefalšovanou lidovostí; brněnský „hantec“ se stal symbolem tohoto vzdoru proti komunistické nomenklatuře a maloměšťácké hlouposti.

Na tuto tradici skutečných osobností a lidové podpory musí Brno navázat – pak bude opět mnohem lepší než Praha. Brno má velký potenciál a pevně věřím, že se probudí a všem ukáže, jaké skvělé osobnosti zde žijí a působí. Je třeba postavit bytostně pravdivé Brno proti Brnu lživému, nepůvodnímu a zrádnému – |Brnu kavárenskému. Tomu se již se podařilo „dohnat a předehnat“ pražskou kavárnu, která chtěla být vždy ve všem první, ale nakonec nebyla. Brněnští „aktivisté“ se dokázali vypnout k výkonům, jež jim Praha začala závidět. V Brně vůdčí představitelé kavárny celému národu ukázali, kam až je možno zajít v kulturním nihilismu a dekadenci. Míra zrazování národních zájmů je v Brně v současné době bezprecedentní. Došlo to dokonce tak daleko, že vůdčí „osobnosti“ pražské kavárny byly ve své sebestřednosti nuceny přiznat, že pánové Zlatuška, Petr Fiala, Bek, Vokřál, Hollan a paní Antonová jsou na své dekadentní cestě mnohem dále než ony.

Růžový tank před Červeným kostelem byl dalším hřebíčkem do rakve přepisovaní dějin druhé světové války, dokonce se našla učitelka, jež svým studentům tvrdila, že Brno osvobodili Američané. Návrat Německého domu – v podobě lešení – do města je další akcí zpochybňující naši národní identitu. Vše německé je oslavováno a české zatracováno, taková je praktická činnost brněnské kavárny. Pohořelický pochod a Sudetoněmecký den na Mendlově náměstí jsou součástí současné vlny revizionismu naší novodobé historie.

Největší mediální ohlas vyvolala ovšem v současné době divadelní hra chorvatského dramatika, která byla k vidění v Národním divadle Brno. Oliver Frijič ve své hře Naše násilí a vaše násilí překročil veškerou míru vkusu. Dokonce i v okruhu brněnské kavárny se jedná o skutečnou avantgardu. Vytažení české státní vlajky z vagíny herečky a znásilnění muslimky Ježíšem Kristem vzbudilo odpor všech slušných lidí nejen v Brně, ale v celé naší zemi. Velkým obhájcem této zvrhlosti se však stal vůdčí představitel pražské kavárny Tomáš Halík (katolický kněz!) a na pomoc přispěchala rovněž senátorka Eliška Wagnerová, jež kandidovala v Brně a za svého nástupce již vybrala Mikuláše Beka, který dosti pravděpodobně také podporuje tuto liberální hru, jelikož je zcela v souladu s jeho filozofií multikulturalismu.

Přišel čas postavit se na odpor těmto neskutečným provokacím, které ničí vše, co je lidem drahé. Brněnská kavárna se rozhodla zaútočit na naše morální normy a propagovat chaos, který by v konečném důsledku bezesporu vedl k ustavení islamistické totality, byť plíživou formou. Zkusme si představit hru, v níž by Mohamed znásilnit křesťanku… A ty následné razantní protesty ze strany představitelů brněnské kavárny. Prý „liberální“, ale pouze jednostranně! A to by taková hra byla dokonce zřejmě pravdivá, protože tento islámský Prorok se v podobných zvrhlostech přímo vyžíval, a je proto inspirací pro všechny generace muslimů po něm. Současný radikální politický islamismus je velmi podobný nacionálnímu socialismu a stal se smrtící hrozbou pro naše svobody a demokracii. Liberální socialisté si svým aktivismem kopou svůj vlastní hrob a bohužel si to vůbec neuvědomují. Ničí naši kulturní a národní identitu, urážejí naše národní a náboženské symboly a jak již bylo sděleno, vytvářejí tím půdu pro nástup islamismu. Je to stejné, jako kdyby ve třicátých letech minulého století podporovali Hitlera s Henleinem. Není jistě náhodné, že stejně zarputile obhajují sudetské a islamistické zájmy. To, že podporují divadelní hru, proti níž by se postavilo osmdesát procent Brňanů, je dalším důkazem toho, že tato městská politická garnitura musí být vyměněna. Podzimní volby v Brně jsou jedinečnou příležitostí k tomu jak změnit politickou mapu Brna, a již nikdy neumožnit politické a „umělecké“ akce typu zmíněné divadelní hry.

PhDr. Stanislav Balík
Ludvík Svoboda a jeho účast v prvním a druhém odboji v kontextu doby

Ludvík Svoboda patří k našim několika personám, které se svojí osobností zcela zapojily do odboje po celou dobu první a druhé světové války. Mladý Ludvík Svoboda byl bytostným vlastencem vychovaný českými obrozenci a četbou Aloise Jiráska. Když vypukla první světová válka, stál jasně na straně nepřátel Rakouska-Uherska a odmítal bojovat za Habsburky. V Rusku využil první příležitosti k tomu, aby se stal zběhem a skončil v zajateckém táboře s jasným odhodláním vlastního boje proti Rakousku-Uhersku a Německu. Ve stejném roce 1915 vyhlásil válku Rakousku i Tomáš Garrigue Masaryk, k jehož odkazu se Ludvík Svoboda po celý život hlásil.

V roce 1916 vstoupil Ludvík Svoboda do našich legií, které se formovaly v Rusku. Bojoval proti Rakousku-Uhersku v bitvě u Zborova roku 1917 a proti Němcům v březnu 1918 u Bachmače. Ve zmíněných bitvách prokázal statečnost a velitelské schopnosti a právě takto formovaní legionáři se stávali důstojníky. Ludvík Svoboda se účastnil bitev při naší slavné sibiřské anabázi na všech frontách. Jeho velitelské schopnosti mu pomohly dosáhnout hodnosti kapitána. Svými vojáky byl oblíben a ctěn pro svůj pevný charakter a pozitivní vztah k vojákům. Nesnášel povýšenost a zupáctví, které se vyskytovalo v rakouské a ruské armádě. Ludvík Svoboda se těšil přirozené autoritě a respektu, které přirozeně vyplynuly z jeho postojů imponujícím vojákům. Rozhodně se postavil proti šíření bolševické propagandy u našich legií. Drtivá většina našich vojáků byla imunní proti této ideologii vycházející z myšlenek komunistického internacionalismu. Vojáci byli v drtivé většině přesvědčenými vlastenci a bojovali za stát, který ještě neexistoval. Byli ochotni obětovat své životy za svůj národ. Díky důstojníkům - jako byl Ludvík Svoboda - panoval absolutní soulad mezi důstojníky a mužstvem, naše armáda byla demokratická svým duchem - v tom navazovala na husity, kteří se dobrovolně podřizovali svým velitelům, protože byli absolutně oddáni ideji, za kterou bojovali.

Husity, a poté i legionáře, lze považovat za nositele největším vzedmutí našeho bojového ducha a měli bychom z této tradice stále vycházet. Naší povinností je posilovat tuto identitu a pečovat o tuto tradici. Sibiřská anabáze našich legionářů byla rozhodujícím argumentem pro dohodové vlády, které rozhodovaly o zániku Rakouska-Uherska a vzniku nástupnických států. Ludvík Svoboda patřil k legionářské elitě demokraticky volící Masaryka za svého vůdce, který formuloval program našeho národního osvobození. Za tento program naši vojáci na všech frontách umírali. Díky nasazení a obětem legionářů jsme vybojovali náš stát. Bez osobností typu Ludvíka Svobody by Československo nikdy nevzniklo, na to nesmíme zapomenout.

Ludvík Svoboda působil v meziválečném období jako důstojník, který v legionářském duchu budoval armádu připravující se na obranu proti případnému agresorovi. Ve druhé polovině 30.let bylo těm, kteří „viděli“ zřejmé, že agresorem se stane nacistické Německo připravující se na rozpoutání války. Ludvík Svoboda ve svých vystoupeních (v hodnosti podplukovníka) upozorňoval na toto nebezpečí. V září 1938 byl již připraven se svým praporem v Dolních Kounicích k ochraně vlasti. Našim vojákům však bylo odepřeno bránit svou zem, bylo to největší pokoření, kterého se jim mohlo dostat. Je zřejmé, že to nebyla chyba vojáků, ale politické reprezentace v čele s prezidentem Benešem. Mnichovská zrada a kapitulace se hluboce vryla do paměti Ludvíka Svobody, vojáků a všech našich občanů. Po 15. březnu 1939 byla armáda rozpuštěna a Ludvík Svoboda vstoupil do odboje. Brzy odešel ilegálně do Polska, aby mohl bojovat proti Němcům. Stejně jako v době první světové války. V Polsku se stal velitelem našich vojáků, zvláště když po napadení Polska Německem generál Lev Prchala utekl do Rumunska. Naši vojáci byli internováni sovětskou armádou, která zaútočila na Polsko z východu. Přestože podplukovník Ludvík Svoboda bojoval v legiích proti bolševikům, byl schopen udržet naši jednotku a připravovat tak vojáky na nevyhnutelnou válku s Německem , o jejímž vyvolání byl Ludvík Svoboda bytostně přesvědčen. K vypuknutí války došlo v červnu 1941 a mohla se tak začít formovat naše bojová jednotka.

V Buzuluku byl zformován samostatný československý prapor pod velením podplukovníka Ludvíka Svobody, který neustále usiloval o to, aby naši vojáci mohli být nasazeni do bojových akcí. Vojáci si přáli boj, chtěli odčinit Mnichov a řádění Němců v Protektorátu. Lidice a Ležáky se staly pojmem a bojovníci toužili po pomstě. Nechtěli čekat na konec války v týlu, chtěli bojovat a vrátit tak čest naší armádě, která byla donucena hanebně kapitulovat.

Vojáci dostali příležitost bojovat v březnu 1943 u Sokolova, naše brigáda se podílela na osvobozování Kyjeva v listopadu 1943. Při osvobozování Ukrajiny došlo k masovému náboru Čechů na Volyni a došlo tak k rozšíření brigády na armádní sbor. Karpatsko-Dukelská operace byla klíčovým bojovým střetem našich vojáků v době druhé světové války. Za cenu nezměrných obětí bylo dosaženo 6. října 1944 hranic Československa. Náš armádní sbor se podílel na všech dalších bojích při osvobozování Československa. Generál Ludvík Svoboda stál v čele armádního sboru a osvědčil své velitelské a lidské kvality, byl svými vojáky ctěn a milován. Dokázal vzácným způsobem skloubit vůdčí schopnosti a osobní vlastnosti v autentický celek. Stal se všeobecně známou a uznávanou osobností a začátkem roku 1945 mohl stát ministrem národní obrany.

Ludvík Svoboda se jako ministr obrany podílel na osvobození Československa. Měl být právem na co hrdý. V roce 1939 utíkal jako mnozí další vojáci z Protektorátu, aby mohl obnovit Československo. 17. května 1945 mohl z tribuny sledovat s hrdostí naše defilující vojáky. Celkový počet vojáků armády čítající 100 000 vojáků se rovnal počtu legionářů v době první světové války. V době první světové války bojovali naši vojáci v řadách legionářů na všech válečných frontách za vznik samostatného státu. V době druhé světové války bojovali naši vojáci také na všech frontách za obnovu našeho státu, který jsme zradou Západu i vlastní velmi snadno ztratili a museli jsme ho za cenu nezměrných obětí znovu získat. Toto je memento v tomto roce, kdy se nám Západ v podobě EU snaží vnutit Dublin 4, tedy povinnost migrantských kvót. Musíme se inspirovat cestou Ludvíka Svobody a bojovat za naší národní suverenitu. Nesmíme si za žádnou cenu nechat vnutit nový Mnichov. Odkaz Ludvíka Svobody nás přímo vybízí k tomu, abychom svou suverenitu bránili proti všem, kdo nás o ni chtějí připravit.

PhDr. Stanislav Balík, v.v. mjr.
Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 21.díl. Unie blízká i vzdálená
Ludvík Svoboda a jeho odkaz dnešní době

Generaci Ludvíka Svobody, která šla do první světové války, lze charakterizovat jako vlasteneckou. Drtivá většina Čechů a Slováků, jež byla hnána na jatka první světové války, nechtěla bojovat proti bratrskému ruskému a srbskému národu. Vojáci nechtěli bojovat za Habsburky, nechtěli bojovat za Germány a Maďary, kteří chtěli ujařmit naše národy. Pangermáni usilovali o vytvoření německé střední Evropy a Maďaři zase o maďarizaci Uherska na úkor našich národů, jejichž osudy měly být po vítězné válce zpečetěny. Pro český a slovenský národ nemělo být místo, jejich identita měla být zničena.

Ludvík Svoboda a jeho legionářští bratři bojovali za to, aby se tomu tak nestalo. Byli doma vychováváni vlastenecky, národní obrození vytvořilo předpoklady k národní emancipaci. Na Slovensku byla obtížnější situace než v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Obrovské množství českých a slovenských vojáků se na ruské frontě dobrovolně vzdávalo do zajetí. Mnozí z těchto bojovníků se přihlásili do československých legií, které se v Rusku formovaly. Z osobností jako byl Ludvík Svoboda se v československých legiích stávali důstojníci. Bylo to pro jejich schopnosti a charakterové vlastnosti, pouze ti nejlepší se mohli stát důstojníky. Ludvík Svoboda k nim rozhodně patřil, měl přirozenou autoritu, byl statečný, vůdčí typ a přitom se choval lidsky, nenáviděl šikanu, zupáctví a kastovnickou nadřazenost. To, co viděl v chování důstojníků rakousko-uherské a ruské armády, bytostně nenáviděl a odmítal. Československé legie se odlišovaly. Šlo o bytostně demokratickou armádu, která navazovala na husitskou tradici. Vojáci se dobrovolně podřizovali řádu stejně jako jejich husitští předci. Jako autentičtí vlastenci bojovali za stát, který ještě neexistoval, riskovali vše, v případě zajetí jim hrozila poprava a porážka ve válce by pro ně znamenala věčnou emigraci. Ppřesto bojovali a nasazovali své životy. Ludvík Svoboda a bratři legionáři dali do svého boje všechno, prolévali svou krev a obětovali své životy pro lásku k vlasti, vzdáleni tisíce kilometrů od svých domovů.

Duch armády se nejvýrazněji projeví v boji. Bitva u Zborova se stala důkazem kvality naší armády. Na rozdíl od demoralizované ruské armády projevili naši vojáci nadšení k boji. Českoslovenští legionáři měli vynikající bojovou morálku z celé ruské armády a právě proto byli naši vojáci oslavováni a dekorováni nejvyššími ruskými vyznamenáními. V bitvě u Bachmače osvědčili naši vojáci své kvality proti německé armádě, která po Brestlitevském míru postupovala Ukrajinou bez odporu. Naši vojáci unikli obklíčení a mohli tak zahájit svou slavnou anabázi a vydat se na cestu do Vladivostoku.

Čeští a slovenští vojáci nechtěli s bolševiky bojovat, byli k tomu donuceni okolnostmi. Po Čeljabinském incidentu vsadili vše na útok – ano, nejlepší obrana proti bolševikům byl útok - protože naše vojáky chtěli odzbrojit a internovat a vyhrožovali popravami. Naši vojáci ovládli území větší než Evropa zejména díky svým skvělým vojenským schopnostem a proto, že je Sibiřané vítali jako osvoboditele od bolševické krutovlády. Tito bojovníci byli vlastně demokraty, kteří místním obyvatelům přinášeli svobodu. Legionáři se stali bojovníky za svobodu a někteří - jako Radola Gajda – se domnívali, že můžou osvobodit celé Rusko a svrhnout bolševiky. Na to jim však síly nestačily a drtivá většina legionářů jako Ludvík Svoboda a vůdce našeho odboje, Tomáš Garrigue Masaryk, o nic takového ani neusilovali. Masaryk měl díky československým legiím v rukou silné argumenty k tomu, aby mohl vyjednávat s americkým prezidentem Wilsonem a mohl ho tak přesvědčit o tom, že je přínosný zánik Rakouska-Uherska a následný vznik Československa

Ludvík Svoboda se z Ruska vrátil v šarži kapitána a pokračoval ve vojenské službě jako kariérní důstojník. Celá naše armáda byla budována na legionářské tradici, preferovaní důstojníci byli legionáři, kteří osvědčili své kvality v boji za Československo. Ludvík Svoboda sloužil v Kroměříži, na Podkarpatské Rusi, působil také jako učitel Maďarštiny v Hranicích na Moravě a opět v Kroměříži. Vojáky i občanskou veřejnost varoval před nebezpečím nacistického Německa na přednáškách a besedách, do kterých se aktivně zapojoval. Prapor pod velením podplukovníka Ludvíka Svobody byl v době mobilizace v září 1938 dislokován v Dolních Kounicích. Největším traumatem pro Ludvíka Svobodu a naše vojáky byla ostudná kapitulace v podobě přijetí Mnichovské dohody. Prezident Beneš odmítl bojovat a vydal tak zem nepříteli, který po 15. březnu 1939 obsadil zbytek republiky.

Ludvík Svoboda se jako většina našich vojáků zapojil do odboje v Obraně Národa proti nenáviděnému nepříteli. Jeho rozhodnutí odejít do emigrace a bojovat proti nepříteli bylo dalším důkazem o síle jeho pevného charakteru a vlasteneckého přesvědčení. Po vypuknutí druhé světové války se naši vojáci dostali pod velením podplukovníka Svobody do sovětského zajetí. Ludvík Svoboda se na rozdíl od generála Prchaly podřídil Benešovi a zůstal se svými vojáky. Generál Prchala utekl do Rumunska a své vojáky ponechal na pospas osudu. Ludvík Svoboda dokázal u sovětských úřadů vyjednat co nejlepší podmínky a připravoval je na okamžik, kdy jim bude umožněno bojovat proti Němcům. Byl přesvědčen, že brzy vypukne válka mezi Německem a Sovětským svazem. Po napadení Sovětského svazu Německem nic nebránilo formování naší vojenské jednotky v Buzuluku pod velením Ludvíka Svobody. Tisíc našich vojáků se na vlastní žádost, kterou tlumočil sovětskému vedení Ludvík Svoboda, vydalo do boje proti nenáviděnému nepříteli. Pomstít se za Lidice a další nacistické zločiny mohli naši vojáci v bitvě u Sokolova, při osvobozování Kyjeva a zejména v Karpatsko-Dukelské operaci, kdy se náš armádní sbor se sovětskou armádou probojoval na území vlasti. Generál Ludvík Svoboda vstoupil na území Československa 6. října 1944.

V Košicích se Ludvík Svoboda stal ministrem národní obrany a náš armádní sbor pod velením generála Karla Klapálka pokračoval v osvobozování Československa. Slavnostní přehlídka 17. května 1945 se stala lidovou oslavou, kde lidé prokázali vděčnost naší armádě, která se podílela na boji proti německému agresorovi. Vývoj směřoval doleva, zklamání ze zrady Západu v září 1938 byla stále ještě živá. Rudá armáda měla lví podíl na zničení nacistického Německa a prezident Beneš stejně jako Ludvík Svoboda a Jan Masaryk se domnívali, že Československo se stane mostem mezi Západem a Východem. Tato politika padla po únoru 1948. Československo se vydalo cestou totality a satelitní země Sovětského svazu. Špatně skončili prezident Beneš, Jan Masaryk i Ludvík Svoboda. Byl odvolán z postu ministra národní obrany, byl vězněn, sledován a pro veřejnost přestal existovat.

Svoboda byl velký bojovník a nikdy se nevzdával. Po stalinistickém období následovalo postupné uvolňování a ve funkci poslance začal pořádat přednášky a besedy pro veřejnost. Pohyboval se stále mezi lidmi, pracoval pro lidi, nikdy se nestal elitářem ani nomenklaturním funkcionářem, byl to lidový tribun bojující za lidi. Stal se nesmírně populární osobností a zvláště na Slovensku mu byly projevovány velké sympatie.

roce 1968 se stal prezidentem pro svou velkou popularitu mezi Čechy a Slováky. Stal se lidovým prezidentem v bytostném slova smyslu. Pražské Jaro bylo pokusem jak skloubit demokracii se socialismem, jak se vrátit k naší masarykovské tradici humanitní demokracie. Prezident Ludvík Svoboda chtěl navázat na prezidenta Masaryka, kterého po celý svůj život uznával jako skutečnou osobnost, která mu byla ztělesněním československé státnosti. Po invazi Varšavské smlouvy bylo všechno jinak. Moskevské protokoly se staly vynuceným nátlakem na naši stranu a do popředí se začal dostávat Gustav Husák, který se rozhodl využít situace a začal postupnými kroky prosazovat normalizace a touto politikou byl prezident Svoboda stále více upozaďován. Nebylo mu dovoleno vydat druhý díl pamětí Cestami života. Gustav Husák jako generální tajemník komunistické strany stále více prezidenta mocensky uzurpoval. Nepřímo byl prezident donucen abdikovat a Gustav Husák se tak mohl stát prezidentem.

Ludvíka Svobody se stala lidovou manifestací Čechů a Slováků. Od pohřbu Tomáše Garrigua Masaryka nebyl v Československu podobný pohřeb. Prezidenti Masaryk a Svoboda se nejvíce vryly do srdcí našich bratrských národů a stali se symboly Československa. Nesmíme si nikdy nechat vnutit diktát Evropské unie v podobě vnucených kvót migrantů v podobě Dublinu 4, protože by to byl nový Mnichov 1938. V roce 2018 musíme navázat na ideje, na kterých náš společný stát vznikl. Musí dojít k obrození obou našich národů jen tak máme šanci přežít jako svébytné a suverénní národy, které si uhájí svou národní suverenitu.

PhDr. Stanislav Balík, v.v. mjr.
Ludvík Svoboda a jeho účast v prvním a druhém odboji v kontextu doby

Ludvík Svoboda patří k našim několika personám, které se svojí osobností zcela zapojily do odboje po celou dobu první a druhé světové války. Mladý Ludvík Svoboda byl bytostným vlastencem vychovaný českými obrozenci a četbou Aloise Jiráska. Když vypukla první světová válka, stál jasně na straně nepřátel Rakouska-Uherska a odmítal bojovat za Habsburky. V Rusku využil první příležitosti k tomu, aby se stal zběhem a skončil v zajateckém táboře s jasným odhodláním vlastního boje proti Rakousku-Uhersku a Německu. Ve stejném roce 1915 vyhlásil válku Rakousku i Tomáš Garrigue Masaryk, k jehož odkazu se Ludvík Svoboda po celý život hlásil.

V roce 1916 vstoupil Ludvík Svoboda do našich legií, které se formovaly v Rusku. Bojoval proti Rakousku-Uhersku v bitvě u Zborova roku 1917 a proti Němcům v březnu 1918 u Bachmače. Ve zmíněných bitvách prokázal statečnost a velitelské schopnosti a právě takto formovaní legionáři se stávali důstojníky. Ludvík Svoboda se účastnil bitev při naší slavné sibiřské anabázi na všech frontách. Jeho velitelské schopnosti mu pomohly dosáhnout hodnosti kapitána. Svými vojáky byl oblíben a ctěn pro svůj pevný charakter a pozitivní vztah k vojákům. Nesnášel povýšenost a zupáctví, které se vyskytovalo v rakouské a ruské armádě. Ludvík Svoboda se těšil přirozené autoritě a respektu, které přirozeně vyplynuly z jeho postojů imponujícím vojákům. Rozhodně se postavil proti šíření bolševické propagandy u našich legií. Drtivá většina našich vojáků byla imunní proti této ideologii vycházející z myšlenek komunistického internacionalismu. Vojáci byli v drtivé většině přesvědčenými vlastenci a bojovali za stát, který ještě neexistoval. Byli ochotni obětovat své životy za svůj národ. Díky důstojníkům - jako byl Ludvík Svoboda - panoval absolutní soulad mezi důstojníky a mužstvem, naše armáda byla demokratická svým duchem - v tom navazovala na husity, kteří se dobrovolně podřizovali svým velitelům, protože byli absolutně oddáni ideji, za kterou bojovali.

Husity, a poté i legionáře, lze považovat za nositele největším vzedmutí našeho bojového ducha a měli bychom z této tradice stále vycházet. Naší povinností je posilovat tuto identitu a pečovat o tuto tradici. Sibiřská anabáze našich legionářů byla rozhodujícím argumentem pro dohodové vlády, které rozhodovaly o zániku Rakouska-Uherska a vzniku nástupnických států. Ludvík Svoboda patřil k legionářské elitě demokraticky volící Masaryka za svého vůdce, který formuloval program našeho národního osvobození. Za tento program naši vojáci na všech frontách umírali. Díky nasazení a obětem legionářů jsme vybojovali náš stát. Bez osobností typu Ludvíka Svobody by Československo nikdy nevzniklo, na to nesmíme zapomenout.

Ludvík Svoboda působil v meziválečném období jako důstojník, který v legionářském duchu budoval armádu připravující se na obranu proti případnému agresorovi. Ve druhé polovině 30.let bylo těm, kteří „viděli“ zřejmé, že agresorem se stane nacistické Německo připravující se na rozpoutání války. Ludvík Svoboda ve svých vystoupeních (v hodnosti podplukovníka) upozorňoval na toto nebezpečí. V září 1938 byl již připraven se svým praporem v Dolních Kounicích k ochraně vlasti. Našim vojákům však bylo odepřeno bránit svou zem, bylo to největší pokoření, kterého se jim mohlo dostat. Je zřejmé, že to nebyla chyba vojáků, ale politické reprezentace v čele s prezidentem Benešem. Mnichovská zrada a kapitulace se hluboce vryla do paměti Ludvíka Svobody, vojáků a všech našich občanů. Po 15. březnu 1939 byla armáda rozpuštěna a Ludvík Svoboda vstoupil do odboje. Brzy odešel ilegálně do Polska, aby mohl bojovat proti Němcům. Stejně jako v době první světové války. V Polsku se stal velitelem našich vojáků, zvláště když po napadení Polska Německem generál Lev Prchala utekl do Rumunska. Naši vojáci byli internováni sovětskou armádou, která zaútočila na Polsko z východu. Přestože podplukovník Ludvík Svoboda bojoval v legiích proti bolševikům, byl schopen udržet naši jednotku a připravovat tak vojáky na nevyhnutelnou válku s Německem , o jejímž vyvolání byl Ludvík Svoboda bytostně přesvědčen. K vypuknutí války došlo v červnu 1941 a mohla se tak začít formovat naše bojová jednotka.

V Buzuluku byl zformován samostatný československý prapor pod velením podplukovníka Ludvíka Svobody, který neustále usiloval o to, aby naši vojáci mohli být nasazeni do bojových akcí. Vojáci si přáli boj, chtěli odčinit Mnichov a řádění Němců v Protektorátu. Lidice a Ležáky se staly pojmem a bojovníci toužili po pomstě. Nechtěli čekat na konec války v týlu, chtěli bojovat a vrátit tak čest naší armádě, která byla donucena hanebně kapitulovat.

Vojáci dostali příležitost bojovat v březnu 1943 u Sokolova, naše brigáda se podílela na osvobozování Kyjeva v listopadu 1943. Při osvobozování Ukrajiny došlo k masovému náboru Čechů na Volyni a došlo tak k rozšíření brigády na armádní sbor. Karpatsko-Dukelská operace byla klíčovým bojovým střetem našich vojáků v době druhé světové války. Za cenu nezměrných obětí bylo dosaženo 6. října 1944 hranic Československa. Náš armádní sbor se podílel na všech dalších bojích při osvobozování Československa. Generál Ludvík Svoboda stál v čele armádního sboru a osvědčil své velitelské a lidské kvality, byl svými vojáky ctěn a milován. Dokázal vzácným způsobem skloubit vůdčí schopnosti a osobní vlastnosti v autentický celek. Stal se všeobecně známou a uznávanou osobností a začátkem roku 1945 mohl stát ministrem národní obrany.

Ludvík Svoboda se jako ministr obrany podílel na osvobození Československa. Měl být právem na co hrdý. V roce 1939 utíkal jako mnozí další vojáci z Protektorátu, aby mohl obnovit Československo. 17. května 1945 mohl z tribuny sledovat s hrdostí naše defilující vojáky. Celkový počet vojáků armády čítající 100 000 vojáků se rovnal počtu legionářů v době první světové války. V době první světové války bojovali naši vojáci v řadách legionářů na všech válečných frontách za vznik samostatného státu. V době druhé světové války bojovali naši vojáci také na všech frontách za obnovu našeho státu, který jsme zradou Západu i vlastní velmi snadno ztratili a museli jsme ho za cenu nezměrných obětí znovu získat. Toto je memento v tomto roce, kdy se nám Západ v podobě EU snaží vnutit Dublin 4, tedy povinnost migrantských kvót. Musíme se inspirovat cestou Ludvíka Svobody a bojovat za naší národní suverenitu. Nesmíme si za žádnou cenu nechat vnutit nový Mnichov. Odkaz Ludvíka Svobody nás přímo vybízí k tomu, abychom svou suverenitu bránili proti všem, kdo nás o ni chtějí připravit.

PhDr. Stanislav Balík, v.v. mjr.
Masaryk a jeho odkaz dnešní době

Liberální socialismus se v naší zemi buduje od roku 1989. Procházel pouze kosmetickými úpravami, ale podstata byla stále stejná. Václav Havel a Václav Klaus vytvořili model, který se ve své zkarikované podobě snažil přiblížit liberálnímu socialismu Západu. Klaus si oblíbil liberalismus v jeho neoliberální podobě a Havel socialismus v podobě multikulturalismu. Oba představovali svérázné polovzdělance a specifická česká cesta tak trochu připomínala „švejkismus“. Stali jsme se rozvojovou zemí s kulisami západního liberálního socialismu.

Po roce 1989 jsme u nás pravici zastupovala ODS a levici zase ČSSD. Ve skutečnosti to byla jenom hra na změnu, obě strany si byly podobné jako vejce vejci, zvláště po odchodu Václava Klause a Miloše Zemana z vedení těchto stran. Bezpohlavní politika v duchu Václava Havla, která do těchto stran infiltrovala hodnoty multikulturalismu, znamenala ještě větší rozředění a jistou podobnost těchto stran, které se od sebe začaly odlišovat pouze marketingovými značkami. Tradiční pravolevé dělení přestávalo mít smysl, tyto strany měly téměř stejnou agendu, „evropských“ hodnot lidských práv, sňatků homosexuálů a multikulturního globalizačního ráje. Obě strany chtěly obětovat suverenitu země ve prospěch byrokratických struktur v Bruselu. Sociální demokracie díky svým premiérům, Špidlovi a Sobotkovi, vyhrála hitparádu o to, kdo bude větší eurohujer. Naše republika tak byla stále výrazněji zbavována své suverenity. Byrokratické aparáty v Bruselu začaly rozhodovat téměř o všem podstatném i nepodstatném. Pro naše vlády začalo být nejdůležitější, jak jsou hodnoceny Bruselem.

Němci se v průběhu druhé a třetí říše orientovali na nacionalismus a národní socialismus. Čtvrtá říše se stala výjimkou v podobě fanatického liberálního socialismu, který s maniakální posedlostí začal likvidovat vše, co by jakýmkoli způsobem připomínalo národní identitu. Němci byli programově odnárodňování od konce druhé světové války a současná multikulturní politika je pouhou špičkou ledovce sedmdesátiletého úsilí. Němci jsou vždy důslední a fanatičtí ve svém usilování. Nacionalisty z Němců udělali Francouzi díky Napoleonovi. Po sebevraždě Hitlera se do důsledné převýchovy Němců pustili Američané. Samotní Němci si vytvořili fanatickou ideologii, kterou důsledně prosazovali po celých sedmdesát let.

Náš liberální socialismus není tak důsledný, trvá pouze necelých třicet let a navíc, Češi nejsou tak fanaticky oddáni nějaké ideologii. Josef Švejk nás zachránil před tímto západním morem, ale na druhé straně nám brání přijmout ideu národního státu podle vzoru Maďarů a Poláků. Zůstali jsme tak mezi národně obrozenými Maďary a Poláky z jedné strany a multikulturně nihilistickými Němci z druhé strany. Naší jedinou možnou záchranou je návrat k tradici T.G.Masaryka. Masaryk mohl ve své době nacházet inspiraci v anglosaském světě, ale to dnes již neplatí. Amerika je nejvíce dekadentní zemí na světě, přestože v jejím čele stojí prezident Trump, který slíbil velkou změnu. Není však schopen svůj slib splnit. Inspirací tak pro nás mohou být pouze Rusko, Maďarsko a Polsko.

Nás Čechy však ruský, polský a maďarský patriotismus ve své podstatě odpuzuje. Jsou tam parády, uniformy, patetické proslovy, pomníky, hřbitovy. Nic z toho nemáme rádi, protože chceme mít svůj klid. Nechceme církev, která se nám ve své katolické podobě opět odcizila, zejména po realizaci církevních restitucí. Katolická církev v Polsku a Maďarsku je národní, posiluje národní identitu. Existuje absolutní sepětí mezi národní politickou elitou, národem, armádou a katolickou církví. Na školách se učí národní dějiny, které jsou absolutní prioritou ve výchovně vzdělávacím systému. Naše katolická církev je rozdělena na cizácké multikulturalisty, kteří věrně slouží zrádnému papeži, který žehná invazní armádě a všemožně podporuje islamizaci Evropy a pronárodní stoupence kardinála Duky.

Maďarsko dosáhlo nejvyššího stupně sjednocení národa a jeho elity, jenom tímto způsobem může být národ zachráněn. Sorosova zrádná pátá kolona byla vypovězena z Maďarska a chce se stěhovat do Prahy. Tomuto kroku je třeba zabránit, protože plánem globalistů je rozdělit Visegrádskou čtyřku. Češi a Slováci se mají stát „trojským koněm“ proti Maďarům a Polákům v plánech multikulturalistů, kterým jde o islamizaci celé Evropy. Musíme si vybojovat boj proti našim vlastním pátým kolonám, proti pražské kavárně a musíme obrodit náš národ. Musí proběhnout druhé národní obrození, které důsledně zúčtuje se zrádnou ideologií liberálního socialismu, která nahradila reálný socialismus. Klausův neoliberalismus důsledně zničil národní ekonomiku a vytvořil předpoklady k její totální kolonizaci ze strany liberálně socialistického Německa. Havlovský multikulturalismus zničil identitu našeho národa svým jedem falešné humanity, jehož cílem bylo prostřednictvím moralizování vyvolat pocit viny a méněcennosti u našeho národa. Němečtí liberální socialisté mají stejný cíl jako nacionální socialisté, chtějí zničit náš národ, přepsat dějiny a školní osnovy. Chtějí ovládnout mysl a srdce naší mládeže pod hlavičkou globalizace a multikulturalismu. Studenti nemají znát naše dějiny, naši kulturu, mají chtít cizí více než vlastní, mají se odcizit vlastnímu národu.

a Maďaři zahájili národní revoluci, tyto dva národy v bratrském svazku jdou proti Německu a jeho vazalům, kteří používají značku EU. Ti ve skutečnosti hájí zájmy odnárodněné německé elity, která se stala součástí globální angloamerické elity, jenž chce vytvořit nový světový řád. Globalističtí multikulturalisté začali prostřednictvím neziskovek ovládat naše školství, média, politické strany, náš stát. Páté kolony usilují o morální rozklad národa a státu, již dvacet osm let nahlodávají národní kořen s cílem co nejvíce oslabit národní identitu, vlastenectví, hrdost na vše, co český národ dokázal vytvořit a ustát v průběhu staletí. Chtějí, aby se vytratila národní paměť národa. Chtějí rozložit národ a rodinu jako základ státu. Chtějí, abychom byli slabí a nemohoucí. Skutečná elita národa má být zničena, aby se lidé stali bezmocnými ovcemi, které se dají snadno ovládat. Všechny silné osobnosti mají být umlčeny. Stejné plány měli němečtí nacionální socialisté v době Protektorátu. Dublin 4 je nová Mnichovská dohoda. Fakticky se máme stát protektorátem liberálně socialistického Německa, které se rozhodlo spojit s islámem stejně jako nacistické Německo.

Zatím se jedná o měkkou variantu totality, ale v samotném Německu již začíná plíživě přerůstat v tvrdou totalitu, jak si ji pamatujeme z období normalizace. Za jiný názor se vyhazuje z práce, dávají se pokuty a dokonce se začínají lidé posílat do vězení. To je pouhý začátek celého procesu. Husákovská normalizace v současném Německu je začátek procesu, na jehož konci by mohly být masové popravy, jak je známe z období vlády Islámského státu na území Sýrie a Iráku. Lidé by dostali pouze dvě možnosti, buď konvertovat na islám, nebo se nechat popravit. Liberální socialismus by skončil a na jeho místě by se zrodil islamistický totalitní stát, který by vyhladil a islamizoval původní obyvatelstvo. Německo chce potřetí zničit Evropu a náš národ. Germanizováni jsme měli být po první a druhé světové válce v případě německého vítězství. Německo války prohrálo a my jsme tak unikli osudu, který nám Němci připravovali. V současné době pustili Němci invazní armádu do Evropy a lákají další miliony dobyvatelů na území EU. Dublin 4 znamená, že celá Evropa kapitulovala pod německým tlakem. Hitler dobýval Evropu pro nacionální socialismus, Merkelová dobývá Evropu pro liberální socialismus, který se má posléze proměnit v Islámský stát. Merkelová nemá děti, Macron nemá děti, většina politických lídrů Evropy nemá děti. Chtějí být poslední evropskou generací, žijí v duchu po nás potopa. Orbán má pět dětí a chce bránit Maďarskou před invazní armádou, která se nás chystá zničit. Buďme realisté a mysleme na naše děti, na příští generace, musíme bojovat za jejich budoucnost. Naše generace má jedinou povinnost: předat historickou paměť dalším generacím a připravit mladou generaci na boj, který ji čeká.

Zrádci našeho národa budou pod hlavičkou multikulturalismu dělat vše proto, aby náš stát kapituloval před liberálně socialistickým Německem stejně jako v roce 1938 před nacionálně socialistickým Německem. Jsou to stejné státy s jedinou výjimkou. Angličané se zavčas rozhodli opustit potápějící se německý Titanik. Francie a Itálie věrně kopíruje německou politiku, která povede k vlastnímu sebezničení. Nevěřme falešným slibům, nevěřme licoměrnému Západu. Američané mají pouze své geopolitické zájmy, stejně jako Angličané. Západ nás vždy zradil a ve své politice stále pokračuje. Musíme se konečně poučit z historie a již nikdy nenechat rozhodovat o našem osudu jiné.

2018 se musí stát rokem zlomu v dějinách našeho národa. Od roku 1938 jsme stále jenom prohrávali. Po vyklizení pohraničních pevností vzniklo torzo státu pod názvem Česko-Slovensko, které nepřežilo ani půl roku. Vznik Protektorátu Čechy a Morava nevedl k vypuknutí války proti porušiteli Mnichovské dohody. Němci si mohli dělat, co chtěli, stejně jako dnes. Nikdo proti nim nezasáhne. Naopak Angloameričané si přejí, aby Němci pokračovali ve své islamizační politice. Němci vždy našli podporu pro svou šílenou politiku, protože byla v duchu geopolitických cílů Angloameričanů. Britové jsou v souhlasu s americkou politiku a zničení ekonomického konkurenta je v jejich bytostném zájmu. Němci pro skutečný Západ hráli vždy roli užitečných idiotů. Britové chtěli, aby Němci rozpoutali jak první, tak druhou světovou válku, protože jim šlo o destrukci Ruska. V současné době má být Německo islamizováno a zároveň má být vtaženo do války s Ruskem.

Německo je naším osudem. Jsme na historické křižovatce: buď se vydáme cestou zrady v duchu Emanuela Moravce, nebo budeme následovat příklad husitů a legionářů. Nelze lavírovat a taktizovat, musíme jednat stejně čitelně a jasně jako Poláci a Maďaři.

Jaké jsou úkoly našeho druhého národního obrození, které bude zahájeno 1.1. 2018? Vrátit se ke kořenům, k prezidentu Masarykovi a naší legionářské tradici, je třeba začít organizovat osvětové přednášky na školách a pro občany. Organizovat konference ke 100. výročí naší republiky. Je třeba připravit liturgický vlastenecký rok, je třeba neúnavně pravdivě informovat veřejnost o vlasteneckých tradicích našeho národa a zároveň o všech bezpečnostních hrozbách, které plynou z německé politiky multikulturalismu a islamizace. Evropská unie se svou politikou stává největší bezpečnostní hrozbou, stejně jako Rakousko-Uhersko, kdy nám hrozila politika germanizace. Profesor Masaryk se rozhodl vyhlásit Vídni válku. My v blízké budoucnosti můžeme stát před podobným dilematem. Německo bude dále pokračovat ve své šílené islamizační politice a nám nezbyde nic jiného než vystoupit z EU, která se pro nás stane největší bezpečnostní hrozbou. Bude tak nutno jít ve šlépějích T.G. Masaryka a začít opět spoléhat sami na sebe. Musíme se vrátit ke svým kořenům a začít znovu bojovat za naši svobodu, jak již mnohokrát v naší minulosti. Liberální socialismus je našim nejzákeřnějším soupeřem, protože jeho politika je plíživá a všudypřítomná. Dovede mladé lidi svádět a rozkládá hodnoty střední generace. Starší generaci je předhazována komunistická minulost a tím je její význam marginalizován. Multikulturalisté se snaží o rozeštvání generací, jejich politika je v duchu „rozděl a panuj“. Naše společnost, náš národ má být atomizován a každý má bojovat s každým. Všechny kolektivní hodnoty mají být zničeny, znesvěceny a marginalizovány, všichni vlastenci mají být obviněni z extrémismu a nacionalismu.

Kdyby T.G.Masaryk žil v dnešní době, ocitl by se v roli disidenta označovaného za nacionalistického extrémistu, který bojuje proti „dobru“ EU. Stejně v době první světové války bojoval proti „dobru“ Rakouska-Uherska. Vlastenecký postoj je v přímém rozporu se zrádcovskou politikou EU a Německa. Musíme se vydat cestou našeho prvního prezidenta a legionářů.


MASARYKOVSKÁ VLASTENECKÁ JEDNOTA

Cílem našeho spolku je osvětová a vzdělávací práce v duchu vlasteneckých hodnot našeho prvního prezidenta. T. G. Masaryk je pro nás vzorem ve zlomovém okamžiku našich dějin, kdy všichni vlastenci musí spojit své úsilí v boji proti liberálnímu socialismu, který ničí náš národ a stát. Cílem multikulturních neziskovek je všemi prostředky zničit identitu našeho národa a co nejvíce oslabit naši státnost. Všechny ideály, na kterých byl založen náš stát před sto lety, mají být znehodnoceny, vytěsněny a především zapomenuty. Naše historická paměť má být vymazána a zapomenuta. Jak má být tohoto cíle dosaženo? Všichni starší lidé jsou znevažováni a zesměšňováni. Čím? Neumějí anglicky, neorientují se dostatečně na internetu a v nových technologiích, které dnes představují nejmodernější mobilní telefony a počítače. Postmoderní svět a globalizace mají jediné kritérium úspěšnosti, a tím je umět se přizpůsobovat neustálým změnám, jejichž rychlost se stále stupňuje a vede k tomu, že starší generace je vnímána mladými jako negramotná a neschopná. Staří nemají mladým co nabídnout, nejsou již těmi, kdo předávají zkušenosti a jsou mladšími generacemi ctěni pro svou moudrost a zkušenosti. Vše, pro co bývalo stáří vedeno v úctě, je dnes znehodnocováno a marginalizováno. Staří lidé se začali cítit méněcenní a zahanbení, protože domněle nechápou „ducha doby“. Mladí nejsou schopni se staršími generacemi komunikovat, nejsou schopni jim rozumět. Svět naruby znamená, že staří by se měli mladým začít přizpůsobovat a nechat se od nich poučovat. Falešné sebevědomí tak zvyšuje u mladé generace pocit sebestřednosti, sobectví a nadřazenosti. Mladí by chtěli diktovat starým. Dochází k vytěsňování stáří ze života společnosti a tím dochází ke stále větší infantilnosti společnosti. Dokonce starší generace je tlačena k tomuto typu chování. Důstojnost stáří je znevažována, zkušenosti jsou vysmívány, pouze infantilně chovající se starší generace je brána na milost, ale pouze dočasně. Staří a nemocní by se v dynamické společnosti neměli vyskytovat.

Jaká je dnešní střední generace? Oportunistická, po listopadu 1989 odhodila všechny hodnoty svých rodičů, kteří byli vnímáni jako nositelé komunistických hodnot. Tito rodiče se však se studem také zbavovali svých komunistických knížek a dělali vše proto, aby na nich nezbyl ani stín podezření, že by kdy byli komunisté. Z komunistické strany se rázem stala strana důchodců, protože tam nebyli mladí, kteří revoltovali, ale nebyla tam ani střední generace, která se tvářila, že nikdy komunistická nebyla. Naopak tato generace dělala všechno proto, aby byla vnímána jako kapitalistická. Střední generace se učila anglicky a snažila se vypadat, jakoby odjakživa vzývala kult peněz. Honba za penězi se stala jedinou hodnotou, jedinou pravou vírou, kupónová privatizace se stala důkazem toho, že tomu tak bylo. Všichni toužili po tom být bohatí a úspěšní. Západ podle vzoru USA se stal vzývaným vzorem. Vše co bylo, před listopadem 1989 bylo zatracováno a zesměšňováno. A tak se novým elitám v čele s Václavem Havlem a Václavem Klausem podařilo něco neuvěřitelného, dokázali s vaničkou vylít dítě. Při likvidaci všeho komunistického se jim podařilo zničit morálku, národní identitu, Československo, národní pojetí našich dějin, národní ekonomiku, průmysl, soběstačnost v potravinách, zbrojní průmysl, armádu, brannost, vše co náš národ budoval od národního obrození bylo zničeno.

Po Bílé hoře nás likvidovali cizáci v žoldu Habsburků, kdy došlo k bezprecedentnímu období temna, které mělo zničit náš národ. Cizáci s pomocí domácích kolaborantů a zrádců se činili, seč mohli, bezpočet Koniášů likvidoval všechny české knihy, které připomínaly naši slavnou minulost před Bílou horou. Husité měli být zapomenuti, stejně jako dvě stě let kališnické tradice, Přemyslovci neměli být připomínáni. Češi měli být národem negramotných nevolníků, kteří věrně slouží svým cizím pánům. Pouze ti, co kolaborovali s cizím panstvem, mohli být vyzdviženi z nevolnického údělu a mohli získat vzdělání a mocenské pozice v roli drábů a písařů na zámku. Zde se formovaly charaktery, které jsou tak blízké Drahošům, Kalouskům, Fialům, Bělobrádkům, Sobotkům, Bekům a mnoha dalším.

Hrstka obrozenců zachránila náš národ a mohlo tak dojít k bezprecedentní emancipaci našeho národa, která byla završena vznikem Československa. Jaká je role osobností v dějinách? Rozhodující, v klíčových okamžicích se objevují osobnosti, které svými činy dokážou pohnout dějinami, jako tomu bylo v případě T.G. Masaryka. Státy trvají tak dlouho, dokud jsou věrné idejím, díky kterým vznikly. Kdy jsme se odvrátili od ideálů Masaryka aktivních při vzniku Československa? Bylo to v roce 1938, 1948, 1968, 1993. Naše politické elity osudově selhávaly po smrti T.G. Masaryka v roce 1937. Po tomto datu se již v naší zemi neobjevila osobnost jeho formátu. Naopak poslední tři desetiletí jsou ve znamení největšího úpadku našeho národa, který negoval vše, čeho Češi a Slováci dosáhli v průběhu téměř dvou století. Vše na co jsme mohli být právem hrdí je v troskách a rozvalinách. Ocitli jsme se tak na osudové dějinné křižovatce.

Tento rok se musí stát rokem obratu, kdy se vrátíme k idejím T.G. Masaryka. Musí začít druhé národní obrození, které se vypořádá s tíživým dědictvím odnárodňujícího a kolaborujícího liberálního socialismu. Evropská unie se v podobě Dublinu 4 stala stejným monstrem jako Rakousko-Uhersko po vypuknutí první světové války. Západ nás opět zradil jako v roce 1938, je to nový Mnichov a my si nesmíme nic zastírat. Musíme si uvědomit realitu, ve které se nacházíme. Musíme si začít říkat pravdu, nesmíme si nic zastírat. „Nebát se a nekrást“ říkával Masaryk, náš první prezident šířil osvětu a vzdělával národ stejně jako jeho obrozenečtí předci. Naší povinností je jít v těchto šlépějích, musíme následovat příkladu, který vedl ke vzniku Československa, bez Masaryka bychom nedospěli k naší státnosti. Musíme znovu začít budovat stát na hodnotách našeho prvního prezidenta. Musíme mít kuráž, nesmíme se bát obtíží, které před námi stojí. Náš spolek se musí stát průsečíkem vlasteneckých spolků. Musíme všem ukázat, kudy vede cesta v duchu T.G.M. Naše vlastenecká neziskovka se stane vzorem pro všechny vlastenecké spolky v naší vlasti. Musíme být příkladem, stejně jako byl náš první prezident. Nesmíme sejít z naší cesty, musíme pokračovat v našem boji v duchu našeho velkého učitele, který je nám majákem a inspirací.


Byl jsem čtyřikráte zvolen presidentem naší republiky; snad mi to dává legitimaci, abych Vás poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Sám jsem si toho byl vždycky vědom.


Multikulturalisté získávají ze státního rozpočtu miliardy korun na své projekty, které jsou mnohdy pro náš národ a stát zhoubné. Úkolem našeho spolku je předisponovat finanční toky na vlastenecké účely. Které by to měly být? Především by to mělo být v oblasti vzdělávání a osvěty. Vzhledem k bezpečnostním hrozbám bychom měli usilovat o návrat branné a vlastenecké problematiky do našich základních a středních škol. Musíme se věnovat vzdělávání seniorů a pořádat přednášky a besedy pro naše občany. Musí vzniknout internetová televize, která bude mít atraktivní vlastenecké programy, které začnou oslovovat veřejnost.

PhDr. Stanislav Balík, v.v. mjr.
Neurvalé hanobení presidenta republiky diplomata diskredituje

Nedávno mě rakouští přátelé s neskrývaným znepokojením informovali o tom, že bývalý velvyslanec ČR Jiří Grůša prezentoval v Českém centru ve Vídni svou novou knihu „Beneš jako Rakušan“. Kniha svým obsahem mé přátele pohoršila.

Vzpomněla jsem si, že již před časem jsem neměla dobrý pocit z Grušovy publikace „Česko, návod k použití“. Napsal prý ji na zakázku mnichovského nakladatelství pro německé čtenáře a jako ironický pandán k Pavlu Eisnerovi. Ten v třicátých letech minulého století vydal knížku o češtině pro cizince. S úctou a láskou. Jak jinak, když čeština mu byla“ Chrám i tvrz.“ To pro Jiřího Grušu jsou celé Čechy jen k „použití“, jako papírový kapesníček, po použití zmačkat a zahodit. V podání básníka a diplomata Gruši je Čech „vyčuránek, podlejzal, žvanil, malý pletichář“, na vyšší úrovni „inteligentní flexibilní elokventní taktik“. Typiku lze prý najít ve slově knedlík, zdomácnělém místo všeslovanského /a také Husova/ slova šiška. Knedlík – „je to vláčné, úlisné, schopné odolávat, přežít, přizpůsobit se“. Český genius prý přejímá věci zvnějšku, relativizuje, zbavuje patosu. Goethův „Faust“ i se svým hledáním absolutna se octl na jevišti loutkového divadla. Čechy jsou prý země polemická, paradoxní a při své malosti nepřehledná. Neurčité narážky na pruskou Včelku Mayu a českého Ferdu Mravence, na jičínského loupežníka Rumcajse a libereckého Hotzenplotze. Poťouchle a zlomyslně se připomíná, že se nic nemá brát příliš vážně, ne všude lze vzít za slovo a nesmí se zapomenout na Švejka. Co vlastně chtěl autor říci Němcům o Češích?

Jiří Gruša /1938/, protirežimní básník a disident, strávil v době normalizace řadu let v exilu v NSR. Po roce 1989 se nakrátko vrátil do vlasti. Získal úřad na ministerstvu zahraničí a byl vyslán jako zplnomocněný velvyslanec opět do NSR a poté do Rakouska. Opět na pěknou řádku let. Odpor k dřívějšímu socialistickému režimu ve vlasti jej sblížil s nepřátelsky naladěnými vysídlenci z ČSR po 2.světové válce. Jejich optiku neodložil ani jako reprezentant Československé a později České republiky. Převzal i nekritickou personifikaci veškerého historického zla v osobě presidenta Beneše. Takto inspirován a zaujat sepsal nepěkný a zcela nepravdivý hanopisný esej /prý „trochu jinak napsanou biografii“/ s názvem „Benes als Österreicher“.

Rakušan. Zvláštní označení pro muže, který byl jeden ze tří vůdců 1. národního odboje a hlavní představitel 2.odboje. Spolutvůrce Československé republiky po 1. světové válce. Spoluzakladatel a čelný představitel Společnosti národů. V duchu Masarykových principů usiloval o suverenitu demokratického Československa a o kolektivní bezpečnost v Evropě. Proč najednou Rakušan?

Vztah E.Beneše /ale i T.G.Masaryka/ k Rakousku-Uhersku se v nepřátelských kruzích interpretuje dvojím způsobem, jak se to kdy hodí. Jednou se kritizuje loajalita a věrnost monarchii jako nedostatek vlastenectví /považte, chtěli císařství jen reformovat, demokratizovat, federalizovat!/, jindy se jim má za zlé, že přispěli k záhubné dezintegraci střední Evropy /podíleli se věrolomně na rozbití podunajského soustátí!/.Obojí jsou účelové manipulace. Pravda je prostá: Když se T.G.Masaryk a jeho mladší spolupracovník E.Beneš přesvědčili, že se Rakousko nedá proměnit ve federaci rovnoprávných demokratických národů, orientovali se na osamostatnění Československa. S tím se ovšem pan Gruša nemůže spokojit. V Benešově vztahu k mocnářství shledává jakýsi hlubinný rozpor, cosi jako „nenávistnou lásku“. A z hlubin jeho psychiky dobývá další pozoruhodné indicie, jako je posedlost touhou po moci. A to má společné – hádejte s kým? S Adolfem Hitlerem! A to není jediná shoda. Beneš a Hitler prý měli podobný sociální a rodinný původ! Nevím, co je ominozního na Benešově původu. Je z rodu nemajetných, pracovitých, houževnatých a podnikavých sedláků. Nejmladší z 10 dětí. Rodiče se měli co ohánět, aby děti uživili a dali jim vzdělání. Když se časem dva starší bratři stali učiteli, pomáhali nejmladšímu, který byl stejně pilný, pracovitý, houževnatý, skromný a ukázněný jako oni. I s jejich podporou se rozhodl věnovat se náročnému studiu a pracovat pro národní celek, pro lepší budoucnost své vlasti. Poukazovat na niterné příbuzenství s Hitlerem je vrchol nejarogantnější rafinované manipulace. Ale když jsme již přijali tuto provokaci k posouzení, porovnejme dvě knihy zmíněných osobností:

Mein Kampf“, štvavá snůška propagačních výzev dobrodruha a fanatika, který vybízí k agresi, expanzi, vyhlazení Židů, porobení Slovanů, který usiluje o nadvládu, zničení, který uznává jediné právo, právo moci, síly, brutality, násilí.

Demokracie dnes a zítra“, dílo hluboké erudice a širokého rozhledu, dílo kritického a zdrženlivého vědce a státníka, přesvědčeného o pokračujícím vývoji k zdokonalení společnosti k větší míře spravedlnosti, práva a lidskosti.

Gruša ve svém tažení proti „zlořečenému“ Benešovi opakuje, co bylo odpovědnými kompetentními autory již mnohokrát vyvráceno, že totiž president Beneš dvakrát historicky selhal, zradil, neosvědčil dostatek statečnosti. V krizových letech 1938 a 1948. Je pravda, že se poobakrát octl v situaci stejně nevyhnutelné jako nepřijatelné. Volil menší zlo a naději /úsilí/ na změnu k lepšímu. Problém samostatné obrany ČSR r. 1938 byl vojensky neřešitelný a výsledek 2.světové války potvrdil správnost presidentovy volby. Pokud jde o střet politických sil r.1948, president věřil v postupnou konvergenci kapitalistického Západu a socialistického Východu. Varoval, že bez ní svět nic dobrého nečeká. Troufám si myslet, že jak studená válka tak mnohočetné krize globalizované současnosti potvrzují, že i r.1948 hodnotil situaci správně.

Ve shodě s účelovými názory a zlobou odpůrců někdejšího denacifikačního odsunu J.Gruša svaluje všechny historické „viny“ na presidenta Beneše, jeho údajný nacionalismus a zlopověstné dekrety.Nacionalismus pokládá za opravdovou nemoc střední Evropy a příčinu všeho zla v minulosti, včetně údajných pomstychtivých odplat. Domnívám se, že diplomat by měl znát objektivní historická fakta i právní řád země, kterou zastupoval na světovém fóru. A nejen znát, ale i vysvětlovat a hájit.

A co si myslí rakouští přátelé o bývalém velvyslanci ČR ve Vídni a v Berlíně? Jsou přesvědčeni, že pro rakouského diplomata by bylo nemyslitelné projevit tak neloajální hrubost a ostouzet veřejně čelné představitele vlády vlastní země. Ozvala se i domněnka, že pan Gruša nemá rád bývalé Československo a jeho presidenta, protože prý jeden z jeho předků byl za Rakouska arcibiskupem. A na závěr pár vět ze zasvěceného referátu Prof.Dr.Dr.h.c.Rudolfa O. Zuchy: „Z pana Jiřího Gruši by měl protektorátní president Emil Hácha jistě radost. Člověk nemusí být odvážný, aby ovládaným národům vytýkal nacionalismus. President Beneš se už nemůže bránit. A pro pana Grůšu je důležitý prodejní úspěch.“

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Den státnosti – 28.září nebo 28. říjen?

Strůjci neomluvitelného historického zločinu, kterým bylo rozbití společného státu Čechů a Slováků r.1992, přiřkli zbytkové České republice jako den státnosti 28.září – den památky sv. Václava. Státností míníme vědomí původu a smyslu státu, jeho osobitosti a jeho zaměřenosti. Právem se tedy ptáme, čím uvedený světec k ustavení naší státnosti přispěl? Pokusme se určit jeho místo v dějinách nejstaršího českého státu koncem 9. a v 10.století. Po zániku Velkomoravské říše přesunulo se jádro budoucího západoslovanského státu do Čech. Maďarský vpád oddělil od nás Slováky, kteří v maďarském područí zůstali po dlouhá století. Čechům se tehdy podařilo vytvořit samostatný stát, který střídavě sílil a slábl ve stálém potýkání s mocnými sousedy. Stát vznikl úsilím knížecího rodu Přemyslovců, který mezi ostatními kmenovými knížaty nabyl převahy. Svůj původ odvozoval od mýtického Přemysla-Oráče. Prvním historicky doloženým vládcem byl kníže Bořivoj. Dobrovolně přijal křesťanství, aby se chránil před násilnou kristianizací, která v té době ideologicky zaštiťovala feudální výboje západních sousedů /Franků, Bavorů, Sasů/ pod heslem šíření křesťanské víry a vymycování pohanství. /V bojích pod touto záminkou zanikly četné slovanské kmeny na Labi i v Pobaltí./ Bořivoj přijal křest kolem roku 880 z rukou Metodějových. V Praze zavedl křesťanství východního ritu, kněží je šířili jazykem staroslověnským. Avšak maďarský vpád do Uher nezpůsobil jen zánik Velké Moravy, ale přerušil i spojení její západní části s Byzancí. České křesťanství bylo obráceno na ritus západní, ovládaný Římem a latinskou liturgií. /Slovanská bohoslužba dožívala u nás tu a tam do 12.stol. Karel IV. se pokusil obnovit ji ve 14.století v klášteře Emauzy ./ Bořivojovi nástupci osvědčovali diplomaticky sebezáchovnou křesťanskou orientaci stavbou kostelů, zakládáním klášterů, přízní kněžím, reverencí církvi. V úsilí o založení pražského biskupství /stalo se r.973/ lze spatřovat úspěšné dovršení snahy získat vyšší správní centrum a tím vyšší míru nezávislosti na cizích církevních hodnostářích a jejich světských spojencích a ochráncích. Lze si představit tehdejší rozporuplné utváření feudální společnosti v naší zemi, sváry zájmových skupin světských i církevních o účast na moci a majetku, formování různých politických postojů a názorů i pod vlivem věrnosti tradicím či přijímání nové víry, demonstraci vztahů k feudálním trendům mocenským i náboženským, chování loyální i opoziční, konformitu upřímnou i jen předstíranou.

Do tohoto období spadá i život knížete Václava /922 – 929 nebo snad 935/, čtvrtého Přemyslovce na pražském knížecím stolci. O jeho skutečném životě víme málo. Existuje vlastně jediná krátká zpráva saského kronikáře mnicha Widukinda, že asi r.929 obnovil poplatnost české země Jindřichu I.Ptáčníkovi, zakladateli saské vládnoucí dynastie. Jak k tomu došlo a v čem ta poplatnost spočívala, nevíme. Vykřičenou dodávku „120 volů a 500 hřiven stříbra“ uvádí až Kosmas /+1125/ a ten ji zná jen z doslechu. Doklady o tom chybějí. Historicky vzato, skutečný význam pro českou státnost té doby měli další dva Přemyslovci, Boleslav I. a Boleslav II., tím, že rozšiřovali a upevňovali stát. O skutečných úmyslech a činech knížete Václava nemáme historicky hodnověrné zprávy. Autoři dramat o Václavovi a jeho bratru Boleslavovi, o jejich sporu a násilné Václavově smrti, se sice snažili vystihnout charakterové rysy obou hrdinů, jejich vlastnosti a motivy, ale jsou to jen básnické fikce. Ve skutečnosti o tom nevíme nic.

Sv. Václav je hrdinou oslavných a svatořečivých legend, básnických výtvorů, které ho podávají jako zvláště horlivého šiřitele křesťanství, světce a mučedníka. Zastával prý politiku nenásilí a míru, křesťanské pokory a lásky. Nejstarší legendy o jeho životě a umučení /podobně jako o životě a umučení jeho babičky Ludmily/ byly skládány staroslověnsky, další již latinsky. Byly to prostředky tehdejší účinné propagace, církev jimi získávala v českém prostředí na větší vážnosti Zvláště v osobě sv.Václava a jeho kultu získala vynikající postavu mučedníka pro víru, světce a nejvyššího patrona v přímém spojení nebesy. Kult se účelově šířil v době kolem založení pražského biskupství /973/ a v době působení biskupa Vojtěcha Slavníkovce /+997/.

Je zajímavé, že gloriola světce, která obklopila čtvrtého Přemyslovce, měla svůj význam nejen pro církev, ale i pro světskou moc, pro dynastickou politiku vládnoucího rodu. Přemysl-Oráč byl sice dokladem rodové starobylosti, nikoli však zárukou pro danou dobu určujících křesťanských ctností a svatosti. A tak se stal sv.Václav i patronem, ochráncem a zprostředkovatelem boží milosti pro vládnoucí Přemyslovce. Ocitl se na mincích, na pečetích, na korouhvích. Vyvrcholením kultu bylo gesto Karla IV., který královskou korunu a korunovační klenoty svěřil přímé světcově ochraně a propůjčil jim tak kouzlo nadpřirozené moci .

Shodou okolností v knížeti Václavovi našel svého hrdinu i národ. V působivém chorálu, patrně za zlých let braniborských ve 13.stol., se k němu obrátil s prosbou o božskou přímluvu a pomoc. Chorál byl doplněn dalšími slokami v době husitské: „Nedej zahynouti nám ni budoucím...“ . A „vévoda české země, kníže náš“, není zpodoben jen v nezapomenutelné skladbě hudební , kterou citují ve svých dílech naši klasičtí skladatelé /např. A.Dvořák nebo J.Suk/, ale známe jej i v nejednom zpředmětnění výtvarném. Po malířích J.Mánesovi a M.Alšovi vytvořil jeho postavu sochař J.V.Myslbek. Jeho kníže sedí na statném koni na Václavském náměstí, obklopen českými světci. Není to exaltovaný světec-mučedník, ale člověk zdravý na těle i na duchu. Není to válečník, dobyvatel, ale rytíř, ochránce. Má základní povahové vlastnosti a ideály svého národa. Je statečný, opravdový spolehlivý, věrný, prozíravý. Je hrdinou z nutnosti, na válečného oře sedá jen k obraně cti a práv svého lidu. Má magickou sílu a moc. Pověst vypráví, že se kníže Václav ukrývá se svými bojovníky v nitru Blaníka. A odtud vyjede na bílém koni, až bude naší zemi nejhůř...Je s námi v době hladomorů a válek, v době nejtemnějšího temna jako symbol národa a vlasti.

V posledním roce první světové války, za času úzkosti a bolesti, vydal Karel Toman sbírku „Měsíce“, poselství naděje. Ocitujme měsíc „Září“: „Můj bratr dooral a vypřáh koně, a jak se stmívá, hlavu do hřívy rodnému druhu položil tiše, pohladil ho po šíji a zaposlouchal se, co mluví kraj... Zní zvony zdálky tichým svatvečerem, modlitba vesnic stoupá chladným šerem. Duch země zpívá: úzkost, víra, bolest v jediný chorál slily se a letí k věčnému nebi. Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím“. A týž básník vítá verši T.G.Masaryka po návratu do vlasti r.1918 a pak se s ním loučí r. 1937. Po obakrát opakuje refrén: „Žehnej ti svatý Václav a mistr Jan.“ A do třetice připomeňme výzvu Františka Halase z r.1938: „Myslete na chorál, malověrní, myslete na chorál...kůň Václavův, kůň bronzový se včera v noci třás, a kníže kopí potěžkal...“

Sledujíce tradici knížete Václava v našich dějinách, nemůžeme opomenout ani její dezinterpretaci a falzifikaci v době tzv. druhé republiky.

Na základě Mnichovské dohody /30.9.1938/ obsadila nacistická vojska naše pohraničí. Ztratili jsme jednu třetinu území s 1,250.000 obyvatel české a slovenské národnosti, 40% všeho průmyslu a většinu surovinových zdrojů, přervány byly dopravní spoje, zničen obranný systém. Ale horší než materiální ztráty byly ztráty morální, rozklad politického a ideového systému první republiky. President E.Beneš pod nátlakem abdikoval, na jeho místo byl zvolen představitel nové státní ideje, E.Hácha. Veřejný prostor se naplnil hrubým štvaním, hanobením a tupením předchozího dvacetiletí, obou presidentů-zakladatelů a jejich díla, budování samostatného státu, ideálů občanské demokracie, humanity, svobody a rovnosti. Zvedla se vlna nenávisti ke všemu demokratickému a vlasteneckému, k národním tradicím, prvnímu odboji, legionářům, socialistům, komunistům. Ideálem se stala přízeň mocného souseda, spokojenost s vlastní podřízeností, pýcha na příslušnost k velikému celku mocné Velkoněmecké říše. Josef Čapek v listopadu 1938 napsal:“ Co jste, štváči, traviči, spekulanti bez svědomí, udělali z národa, z lidu Masarykova pohřbu, Všesokolského sletu, mobilizace. Ne ztracené území, ale toto je národní katastrofa“. Uštván těmito „traviči“ o měsíc později skonal jeho bratr, Karel Čapek.

Nová státnost potřebovala ikonu, obraz, ideál, osobnost, která by ji personifikovala a přispěla k její legitimizaci a adoraci. Tuto osobnost si dramaturgové druhé republiky našli v knížeti Václavovi.

J.Rataj zrození svatováclavské tradice druhé republiky /a poté protektorátu/ líčí takto: „Třicátého listopadu 1938, po svém zvolení presidentem Česko-slovenské republiky, Emil Hácha vkleče před stojícím pražským arcibiskupem kardinálem Karlem Kašparem políbil lebku sv.knížete Václava. O den později nově jmenovaná Beranova vláda po složení ústavního slibu zahájila svou práci katolickou mší a společnou svatováclavskou modlitbou ministrů. Oba akty, za konfesijně neutrální první republiky nemyslitelné, vyzdvižením sv.Václava na státní piedestal demonstrovaly konzervativně autoritářskou a tradicionalistickou orientaci nového režimu. Státnost druhé republiky tak programově zpřetrhala kontinuitu s moderními svobodomyslnými hodnotami Washingtonské deklarace z r.1918, z nichž vycházela prvorepubliková idea státu. Sv.Václav měl nám pomáhat „být dobrými Čechy a spolehlivými příslušníky Říše“. Posun této státoprávní ideje za okupace spočíval v hlubší identifikaci Čecha s říšskou myšlenkou a nacistickým evropanstvím. Kníže Václav se proměnil „v nelítostného vůdce, který vede své arijské Čechy do boje proti židům, československé vládě v Londýně, odboji, Velké Británii, USA a Sovětskému svazu.“/J.Rataj/ Zneužití Václavova jména a jeho údajného poddanského smiřlivectví vyvrcholilo ustavením řádu Svatováclavské orlice, který se udílel za zásluhy jako vyznamenání kolaborantům a zrádcům.

Odmítáme hrubé, urážlivé a zcela účelové dezinterpretace svatováclavských tradic a ztotožňování mírumilovného postoje s horlivostí podrobit se cizím uchvatitelům. Ale i když zůstaneme jen u pozitivních tradic, které jsou spjaty s jeho jménem, musíme se ptát znovu, čím se kníže Václav zasloužil o českou státnost? Co má společného středověký dynastický světec českého knížectví a poté království a posléze bájný ochránce podrobeného národa v době ztracené samostatnosti s naší současnou státností v 21.století? On je přece typickou součástí teokratického systému vlády, vlády z boží milosti, která je z boží vůle vládnoucí dynastii propůjčena, a proto je posvátná, nedotknutelná, nezměnitelná. Podkládat nám dnes svatováclavskou tradici znamená vytvářet zcela falešnou představu o základu novodobé české státnosti.

Pravým základem našeho současného státu je 28.říjen 1918. Tento den symbolizuje vznik Československa jako vítězné dovršení předchozích procesů národního obrození. Ne od smrti pokorného mučedníka, ale od zápasu a vůle lidu, který bojoval nejen perem, ale i se zbraní v ruce, datujeme svou novodobou státnost. Několik generací tvořivých osobností u nás i na Slovensku položilo postupně svým dílem základy naší novodobé kultury i politiky. Podařilo se jim vrátit obě etnika, odsouzená k zániku, mezi evropské národy. Podařilo se to dík obětavosti, vzájemnosti a hrdinství Čechů a Slováků, kteří se na vzniku nového státu podíleli. A vznikl tak stát republikánský a demokratický, zrušil monarchii, dynastické nároky a šlechtická privilegia. Zavedl principy demokratické rovnosti, svobodomyslnosti a sebevědomé hrdosti, podložené poctivou prací, samozřejmou komunikací se světem a oprávněnými kulturními a hospodářskými ambicemi. Tato státnost byla po druhé světové válce a okupaci obnovena a tato státnost a nic jiného nemůže být základem jakékoli myslitelné státnosti novodobých Čechů a Slováků, i když se dnes ocitají v různých státních útvarech.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Otázka :„Dočká se obrození probuzení?“ je znovu aktuální.

Bez úvahy o probuzení a obrození národa nelze hovořit o našich novodobých dějinách. Tyto dějiny začínají vyproštěním pozůstatků češství z trosek pobělohorské zkázy, probuzením národního vědomí z temna po ztrátě samostatnosti a svébytnosti, osvobozením od strachu a bázně a od hrozeb a zničujících koniášovských výzev, „Zapalte kacířské bludy, zkazte pekelné obludy, spalte pohanské nevěry.“

Po nešťastné bitvě na Bílé hoře přestal existovat nejdříve náš stát. R.1621 fakticky, r.1627 právně. Panovník vydal „Obnovené zřízení zemské“: Česká koruna patří napříště jeho rodu dědičně, němčina se stává rovnoprávnou s dosud oficiálním jazykem českým. (Dodejme, že za daných poměrů jej odevšad vytlačuje). Národ je uchvácen cizím vítězným vladařem, podroben jeho víře (cuius regio, euis religio), zbaven vlastního sněmu, práv a svobod svých zástupců, ochuzen o vyšší stavy ( odešly do ciziny jako pro víru pronáledovaní exulanti), připraven o jejich majetky (byly konfiskovány a rozdány cizím válečným dobrodruhům ve službách panovníka - nově vzniklé, “pobělohorské“ šlechtě ), přišel i o vzdělanost (obohatila jiné země). Byl připraven o všechno, čemu věřil, co ctil, co miloval. Zbyl mu jen nevolný lid, odsouzený k násilné rekatolizaci a tuhému poddanství. Nastalo přikázané „silentium“ – mlčení národa na pokraji zániku.

A přece se stal zázrak. Na přelomu 18. a 19. stol. se zvedl zápas za český jazyk a za českou kulturu, za identitu národa proti germanizaci. Procitly síly,“silky a silečky“ (slovy F. Palackého), které podnítily utváření novodobého národa nejdříve po stránce jazykově kulturní a potom i po stránce státně politické.

Starší čtenáři znají „F.L. Věka“, dílo Mistra Aloise Jiráska, které opakovaně vycházelo od r. 1888. ( O kompletní vydání všech Jiráskových spisů se po 2. světové válce zasloužil prof. Zd. Nejedlý, hlavní činitel celostátní edice, zaštítěné jménem prezidenta Gottwalda. Je to vzácný a potřebný příklad snahy spojovat naši národní identitu s identitou sociální. Dnes se nedbá ani o jednu z nich a Jirásek byl nadto křivě osočen, že „vnesl do vnímání české historie mýty.“(Jako příklad uvedeny „Staré pověsti české“, „Temno“ a „Psohlavci.“) Jiráskův „F.L.Věk“ je 5tidílná románová kronika – historicky věrný obraz probouzení národa a jeho kulturní obrody. Se všemi známými osobnostmi, které se tehdy o to zasloužily. Literární historik Arne Novák napsal, že jde o „autentickou kroniku českého osvícenství i vlastenectví literárního, jazykového a divadelního. Kolem ústřední postavy jsou tu seskupeny celé zástupy pražských i venkovských buditelů ze všech vrstev národa“. Starší televizní diváci znají „F.L.Věka“ jako 13tidílný černobílý filmový seriál režiséra Fr.Filipa z roku 1970. Filmové dílo je ve shodě s literární předlohou prodchnuto láskou k vlasti a úctou k národnímu dědictví i k památce těch, co křísili rodný jazyk a lásku k rodné zemi.

Zásadní význam pro začátek našeho obrození mělo celoevropské osvícenství, myšlenkový směr, který v zájmu všeobecného pokroku útočil na přežitý feudalismus a neudržitelný absolutismus. V našich zemích se zpočátku uplatnily zejména osvícenské reformy vladařské, tereziánské a josefinské. Jmenujme aspoň školskou reformu z r.1774 a toleranční patent a zrušení nevolnictví z roku 1781.Tyto reformy vytvořily důležité podmínky pro další vývoj. Uvolnily venkovský lid z tvrdého područí a nesvéprávnosti, umožnily mu opustit půdu, volit a měnit zaměstnání, stěhovat se do města, vzdělávat se, usilovat o kulturní vzestup a rozvoj. V zemích, kde národy měly své státy, se pod hesly osvícenství vedly zápasy státně politické a sociální, o chrakter ústavy, o rozdělení moci, o občanská práva . U potlačených, bezprávných národů, které vlastních států neměly, muselo dojít nejdříve k probuzení národního vědomí a jazykovému, literárnímu a kulturnímu obrození. Tak tomu bylo i u nás. Odpor proti všeobecnému útlaku v našich zemích, ponížení a znevážení mateřštiny, centralizace a germanizace. Noví vzdělanci, kteří přišli pracovat a studovat do měst jako rodáci z venkova, postupně vytvořili novou inteligenci, kritickou k daným poměrům. Byla to vrstva chudá na majetek, ale bohatá láskou k domovu, k zemi svého původu. Jejich horlivostí, obětavostí, tvořivostí se měnilo ovzduší našich měst a městeček. Již nebylo bezvýhradně německé. Národ se probouzel. Dochovaly se z té doby výroky, které se staly erbovními zaklínadly, hesly buditelů: „Minula noční hodina“. „Rozednívá se.“ „Za ranních červánků“. „Česká svíce ještě nedohořela. Ne, a už ji nesfouknou.“ „V práci a vědění je naše spasení.“

Literární historikové ukazují, že buditelská činnost prošla třemi fázemi:

1. Fáze obranná (1775-1805) – generace Dobrovského.

Josef Dobrovský (1753-1829), mimořádně nadaný osvícenský jazykovědec, položil základy pro studium českého jazyka - bohemistiku a pro studium slovanských jazyků - slavistiku. Byl všeobecně, i v zahraničí uznávanou autoritou a „patriarchou“ našeho obrození. V centru pozornosti vlastenců byla tehdy obrana jazyka a jeho někdejší dokonalosti. F.M.Pelcl vydal r.1775 proslulou, latinsky psanou „Obranu jazyka českého“ od Bohuslava Balbína. Ten ji napsal o 100 let dříve, ale byl pro své názory pronásledován a nesměl ji vydat. „Obrana“ má 18 kapitol a líčí podrobně slavnou minulost i smutnou přítomnost českého jazyka a českého království. Příčiny úpadku vidí autor v důvěřivosti Čechů vůči cizincům, v jejich lhostejnosti k osudům království a v nepřátelství mocných. Varuje před osudem Polabských Slovanů a prosí sv. Václava o ochranu slovy známé písně, „Nedej zahynouti...“ Do češtiny byla Balbínova „Obrana“ přeložena až v 2.pol. 19.stol. V době Pelclově bylo jen málo lidí, kteří dovedli číst česky. Psalo se proto o českém jazyce a o slovanských jazycích vůbec německy nebo latinsky. Budoucnost češtiny se jevila jako velmi nejistá.

/Pozn. R.1945 - 46, bezprostředně po válce, vydal Albert Pražák mimořádně cennou knihu, „Národ se bránil. Obrany národa a jazyka českého od nejstarších dob do současnosti.“ Má 410 stran. /

2. Fáze ofenzivní (1805 – 1830) - generace Jungmannova.

Josef Jungmann (1773-1847) horoval pro rozšíření živého českého jazyka ve společnosti. Patřil k romantikům, kteří budili lásku k vlasti. Pořídil obrovský „Slovník česko-německý“, svěžím jazykem překládal díla světové klasiky do češtiny, tvořil chybějící česká slova i vědeckou terminologii. Dával příklad pro vlasteneckou agitaci. „Denice vzešla, jitřenka se rdí.“ Ale stále bylo vlastenců málo a málokdo ještě věřil v budoucnost národa. Z té doby se dochoval krásný výrok mladého Palackého: „Budeme-li se tak všichni chovat, pak ovšem musí zahynouti náš národ hladem duchovým. Já aspoň, kdybych byl třebas cikánského rodu a již poslední jeho potomek, ještě za povinnost bych si pokládal, přičiniti se všemožně k tomu, aby aspoň čestná památka po něm zůstala v dějinách člověčenstva.“( Ta slova platila Dobrovskému a hraběti Šterberkovi s výzvou, aby psali česky. Stalo se to r.1825.) /Pozn. Kterýsi disident odsoudil obrození slovy:“ Kdyby nebylo Jungmanna, mohli jsme být Němci a mít pokoj.“/

3. Fáze vrcholná (1830-1848 ) - generace Palackého.

František Palacký (1798-1876), historik osvícenské kritičnosti i romantického nadšení. Muž světového rozhledu, vynikající organizátor. Jeho „Dějinami“ a politickým působením vrcholí české obrození. Označení fáze vrcholné se překrývá s označením doba předbřeznová, tj. doba před březnem 1848, kdy se u nás dalo novodobé revoluční hnutí po prvé do pohybu. Obrození národa literaturou umožnilo pomyslet i na obrození politické. Rok 1848 je revoluční v celé Evropě.(Paříž, Vídeň, Frankfurt...) I v Praze vypuklo revoluční vzrušení a nadšení, šířily se letáky, pořádala veřejná shromáždění, schůze, petice, došlo i na vyjednávání s vládou. A tím začal novodobý politický život v českých zemích. Obrozený národ zatoužil po svébytnosti, po svobodě, politickém uplatnění, po vlivu na řízení veřejných záležitostí, po právu usilovat o obecné blaho. Stálo to mnoho letitých a často strastiplných bojů, než se toho domohl. Než se podařilo zbavit se cizí nadvlády a získat samostatný stát. Stalo se to až roku 1918, po první válce světové. Odvěký sen stal se skutkem: vznikla demokratická Československá republika.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Charakteristika českého novověku od uznávaného historika, prof. Josefa Pekaře, shrnuje stručně a výstižně hlavní děje.. Ač katolík, napsal objektivně a podle pravdy: „Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší“ (zdůraznil, jako by předvídal, že nám to někteří dnešní vykladači budou tvrdit). „A jakkoli se potom vznesly kupole barokních kostelů a honosné fasády barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi...Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek, bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic.“ A pokračuje: „Hle, jak úžasným tempem pracovaly dějiny. Od skepse vlastenců, proucích se před staletím (ovšemže jazykem německým), lze-li vůbec doufat, že by si český národ stvořil vlastní literaturu, od let, kdy nebylo jediné české vyšší třídy obecné školy, a kdy společenský, literární a úřední styk vzdělaných vrstev českého původu byl skoro naskrz německý, až k dnešku, kdy bohatstvím výchovných ústavů všeho druhu i kvantem produkce duševní můžeme se měřit čestně s nejpokročilejšími zeměmi světa, od let všeobecného německého poddanství...kdy země naše byla nesvobodnou provincií státu nám cizího, až k státu československému, až k plné samostatnosti...“
- - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Historici ukázali, jak světlo obrození zahnalo mračna pobělohorského temna. Stalo se to již dávno. Ale nehrozí nám dnes nové „temno“? Dovolte, abych připomněla jedno své dřívější setkání s památkami našeho obrození. V zámku ve Žďáru nad Sázavou, pod Zelenou horou, bylo donedávna možno navštívit u nás zcela ojedinělé Muzeum knihy. Mohli jste tu sledovat bohaté soubory exponátů ze světových dějin písma a literatury. Bylo možno žasnout i nad provokující konfrontací dvou kulturních celků. V jedné místnosti bylo možno obdivovat slavnou francouzskou „Encyklopedii věd, umění a řemesel“ (1751-1772, s dodatky a rejstříky z r. 1780). Vitriny od podlahy až ke stropu vyplněné 35 objemnými folianty v dokonalé vazbě, dílo proslulých osvícenců od Diderota po Rousseaua. A naproti v malých vitrinách, které se zdály poloprázdné – počátky českého a slovenského národního obrození. Chudičké krejcarové knížečky. Každá by se vešla do dlaně. Byly to výtvory, jimiž se národ, umlčený po r.1620, znovu vracel do evropských dějin kultury. Našli jste tu např. sbírky veršíků Thámových a Hněvkovského a „Krameriovy c.k. vlastenecké noviny“ z přelomu 18. a 19. stol. Časoměrné „Básně“ J. Kollára z (1821), sešitové vydání Palackého „Dějin národu českého v Čechách a na Moravě“ (1836). Byl tu Čelakovského „Ohlas písní ruských“ (1829) a o 10 let mladší „Ohlas písní českých“ ( 1839). A byl tu i doklad o „zrození básníka“, Máchův „Máj“(1836), Erbenova““Kytice““ (1853) a „ Babička“ B.Němcové (1855). Bylo to setkání plné dojetí, obdivné lásky a úcty.
/Pozn. Je mi líto, že jsem o Muzeu knihy musela mluvit v minulém čase. Zelená hora, památka chráněná UNESCEM, připadla církvi jako restituce a Muzeum knihy bylo r.2014 zrušeno./

Nezapomínejme, že v době, kdy ve Francii vycházela „Encyklopedie“, zbrojnice ducha pro Velkou revoluci, byli naši předkové ještě negramotní nevolníci. Povinná školní docházka platila od r.1774, nevolnictví zrušeno r.1781, stejně jako pronásledování pro náboženskou víru. Ale již nedlouho po těchto osvícenských reformách čeští obrozenci probudili a oživili jazyk a položili základy věd a umění. Pak zahájili i politický zápas. Do konce 19.stol. dosáhli mezinárodní úrovně a po 1. světové válce i politické samostatnosti v demokratickém Československu. Dalo mnoho práce a úsilí překonat neblahé dědictví Bílé hory. Teprve 100 let po tom, co končila edice slavné francouzské „Encyklopedie“, byla v Praze obnovena česká universita (1882). A další university, v Brně a v Bratislavě, vznikly až v Československé republice, po roce 1918. Nelze než vzpomínat na naše národní obrození s úctou a láskou. Bez něho by nebylo našeho svébytného života, naší tvořivé činnosti, naší kultury. Ale vědí to ti , kteří idjemi ovlivňují veřejný prostor? Stalo se podivnou módou dnes si nic z minulosti nepamatovat a nebo, což je zvláště nápadné a povážlivé, naši minulost a historické děje a osobnosti, kulturní dědictví nejen dílem zamlčovat, ale dílem i všemožně znevažovat. Tak např. český ministr kultury se dal před lety slyšet, že „naše obrození nebylo to pravé ořechové“, protože jsme se prý „vymezovali“ od Němců a to nás „izolovalo“ od Evropy. Pan ministr asi nebyl v Muzeu knihy, a tak si neujasnil, že naši obrozenci nijak nezpůsobili naši „izolovanost od Evropy“, ale naopak, a že kdyby se „nevymezili“ proti germanizaci, podlehli bychom jako národ asimilaci. Dnes by tu nežil jediný Čech a pan ministr by neměl komu ministrovat.
Pan ministr ovšem není se svým názorem sám. Od převratu 1989 nepřestáváme žasnout nad neutuchajícími proudy pohrdavého a nenávistného ostouzení našich národních dějin a naší národní kultury. Chrlí je většina tisku i televizních kanálů. Hledáme-li zřídla tohoto mediálně šířeného pomlouvání a špinění, najdeme objemnou knihu, „Úloha Čechů v dějinách“(Praha 1991, 690 s.), kterou pod psuedonymem Podiven vydala trojice autorů, P.Pithart, P.Příhoda a M.Otáhal. Prý zrcadlo, nastavené českému národu. Ve skutečnosti pomlouvačný pamflet, do něhož se promítl příkrý, odmítavý vztah těch německých análistů, kronikářů a historiků, kteří během staletí podporovali, zdůvodňovali a oslavovali expanzivní a agresivní činy svých vládců. Je to sbírka pomluv a špinění v duchu nejhrubšího nacionalismu – arci, a v tom lze spatřovat jisté novum – na domácí půdě a z českého pera – nepokrytě protičeského zaměření. Historické děje se tu podávají bez lidské účasti a bez porozumění pro zápas napadeného, ale s povýšeným despektem a zlomyslným pošklebováním agresora. Podiven pohrdá Čechy jako otroky, ale nechce jim dovolit, aby se osvobodili. Odsuzuje opovážlivé Přemyslovce, kteří nechtěli být vazaly německo-římských císařů, pranýřuje troufalost husitů, kteří se opovážili „vykloubit z duchovních svazků Evropy“, tupí stavovské rebely a po nich exulanty, tajné nekatolíky, buditele a obrodiče, austroslavismus, panslavismus, čechoslovakismus, Volnou myšlenku, Sokoly, legionáře, Masaryka, Beneše, první republiku...Nejde o historickou pravdu, ale o útok na historické vědomí českého národa. Za cenu zamlžování, zveličování i bagatelizování, překrucování i vysloveně neslušného lživého pomlouvání řadí vybrané historické jevy tak, aby byla potvrzena apriorní ideologická konstrukce (čím se liší od rasistické?!), že Češi jsou živel zaostalý, primitivní, málo tvořivý, zatímco Němci jsou „státotvorné plemeno a nositelé „vyšší kultury“. Neprávem se prý dovoláváme slavné minulosti, velikosti svých předků, kulturního bohatství svého národa. Jsou to samé anomálie, kterými jsme uráželi „universalismus“ a jiné vznešené ideje „svaté říše římské německého národa“, vlídnou monarchii habsburskou i právní cítění Němců v našem pohraničí. Nejvíce jsme se prohřešili tím, že jsme podle Podivena lstí a podvodem získali a pak ještě znovu obnovili samostatný stát, proti vůli těch, kteří si, s Podivenovým souhlasem, osobovali právo nám vládnout. Podiven stíhá pohrdáním a posměchem všechno, čím Češi žili, oč usilovali. Tak třeba Jungmann (ó té nepoctivosti!) si vypůjčoval slova od jiných Slovanů, Hanka, kterému nestačily pověsti v Kosmově „Kronice“, podvrhl údajné „Rukopisy“ a Smetana, Mánes, Aleš, Myslbek, Zeyer, Fibich aj. nebádali o jejich věrohodnosti (jaká hanba!), ale inspirovali se ve své umělecké tvorbě poetickou krásou básní, které se tu náhle objevily. A Světlá prý byla nenadaná snaživkyně a Hálek, favorizovaný současníky před Nerudou, se měl stát „českým Shakespearem“ (směšné!) a Neruda byl citový deviant, a proto tak přilnul k národu. Mácha byl dobrý básník, ale to jen dík jakési barokní filiaci své poesie. A Palacký s celou politickou reprezentací šel manifestovat do carské Moskvy (taková ostuda!) a Havlíček byl šovinista, Masaryk povrchní myslitel a posléze podlý (!) politik a všechny české politické koncepce, austroslavismus, panslavismus i čechoslovakismus, byly jen provokací vznešených idejí německého hegemonismu, založeného přímo „plemenně“, státotvorným géniem Germánstva. Češi nedovedou vládnout. Jejich nedostačivost a bažení po nedostižných vzorech se promítlo i do budování Národního divadla. ( Heslo Národ sobě? Směšné. Kde je tu jaký národ?) A Sokolové byli paramilitantní organizace (!). V antiemancipačním zaujetí vadí všechny projevy českého vlastenectví, nedbání „integrující role křesťanství a katolické církve“ a nerespektování státotvorného génia německého národa. A aby nás snad nenapadlo aspoň zčásti se státotvorně integrovat, shromažďují ideologickou munici pro separatistické rozeštvávání nejen Čechů a Slováků, ale i Čechů a Moravanů. Podle Podivena jsou si Češi svými osudy sami vinni. Nemuseli spolu se Slováky projít národním obrozením, nemuseli se úspěšně angažovat v 1.válce světové, nemuseli zřídit demokratickou republiku. Hitler nemusel žehrat na „versailleského zmetka“ a ujímat se svých soukmenovců, kteří si přece ČSR nepřáli. Nemuselo být „Mnichova“, nemuselo být protektorátu. Ve střední Evropě mohl být klid. Ale teď bez ironie. Ano, naši předkové mohli jít dějinami i jinou cestou. Polabské a Pobaltské Slovany již hlava nebolí. Zaráží, že renomovaní autoři nepřistoupili k tématice jinak, nově, interkulturně, že se nepokusili paralelizovat nezrušitelné protivy a hledat integrující momenty na vyšší úrovni obecnějších, všelidských kulturních hodnot. Takto pod záminkou „léčení národní duše“ a „boření mýtů“ předvedli techniku totální destrukce sebedůvěry národa, techniku ponižování, napadání a ničení sebeúcty člověka a jeho identity, založené na národní příslušnosti. Pokusili se znevážit, znehodnotit, znectít všechno, co se v našem vědomí váže k národní historii, národní tradici, národní kultuře. Pokusili se připravit nás o naše národní hodnoty a ideály. Víme, že bytost, která je zbavena vědomí svých hodnot, není schopna činu. Národ, zbavený sebeúcty, není schopen hájit své zájmy.

Máme teď u nás dvojí pojetí společných dějin Čechů a Němců. Jsou to dvě vyprávění, která nemohou být protikladnější. Srovnání obou pojetí lze (podle pramenů) podat věcně a přehledně takto:
1. Podle Čechů přišli Němci do země jako kolonizátoři a dobyvatelé. V německém podání přišli imigranti z německých zemí jako nositelé a strůjci pokroku a činitelé vývoje.
2. Dobu husitskou ctí Češi jako zdroj demokratických tradic země a počátek evropské reformace. Sláva českých dějin. Podle Němců to bylo hrůzostrašné a úděsné barbarství.
3. Baroko je pro Němce označením doby kulturního rozkvětu. Pro Čechy je to „temno“, do kterého byli uvrženi po porážce stavovského povstání, ztrátě suverenity, triumfu habsburské protireformace a zničení protestantské elity národa. Jen dík buditelům a národnímu obrození se opět stali národem.
4. Vznik Československé republiky r.1918 znamená pro Čechy spravedlnost, návrat suverenity po dlouhých 300letech nesvobody, otevřenou možnost budovat s láskou nezávislý demokratický stát. Němci odmítli nový stát přijmout. Jevil se jim jako zneuznání jejich práva na sebeurčení a na seberealizaci. Až „Mnichov 1938“ přinesl jim kýženou nápravu a satisfakci. V očích Čechů bylo ovšem rozbití Českolovenska přičiněním německých spoluobčanů ve službách Hitlera velezradou a zločinem.
5. Protektorát znamenal pro Čechy vyhánění z pohraničí, zatýkání, popravy, ponižování a pokořování, nejhlubší porobu, likvidaci inteligence. (Zavřeny vysoké školy, popraveno 60 universitních profesorů a docentů.) A budoucnost? Po vítězství Říše byla připravena totální germanizace, deportace, genocida. Ve vlastní zemi neměl zůstat ani jediný Čech. Podle Němců se Čechům za války nežilo špatně. Nemuseli rukovat do boje, měli co jíst na lístkový příděl, nebyli bombardováni.
6. Denacifikační odsun Němců z Československa z rozhodnutí vítězných mocností z 2. světové války přinesl Čechům rozuzlení dávných i nedávných excesů a základ stability evropského poválečného uspořádání. Němci v odsunu spatřili katastrofu, bezpráví a zločin všech zločinů.
Je pozoruhodné, jak po roce 1989 téma odsunu ožilo. Dříve bylo jak v SRN tak v Rakousku „tabu“ (jen s výjimkou vysídleneckých spolků ). Bylo nepohodlně a trapně spojeno s nacismem. Věřilo se, že časem zmizí ze světa vůbec. Paradoxně však sjednocování Evropy jako by probudilo démony minulosti. Objevila se „změna paradigmatu“. Mnohým ze spolků odsunutých dělá dobře zapomenout, co se skutečně stalo a přeměnit se z obžalovaných v žalobce. Chtějí trestat údajné „zločiny druhé strany“. O svých vlastních nevědí nic. A jejich revanšismus získává vliv a podporu na nejvyšších místech.
I na nás dolehla „změna paradigmatu“. Mnozí dnes vykládají dějiny podle německého vzorového schématu. Říká se tomu „demýtizace“ a týká se všech významných období naší minulosti. Ale není to ani nijak složité. Podle německého pojetí je prostě všechno naopak. Připomeňme si jen pár příkladů: Nečekanou a nesmyslnou omluvu prezidenta Havla za denacifikační poválečný odsun, stanovený vítěznými mocnostmi. Tvrdě revanšistické, pobuřující stanovisko byvšího uchazeče o prezidentský úřad. Neuvěřitelné ztotožňování naší národní identity s identitou bavorskou z úst předsedy minulé vlády. Prohlašování revanšistických Němců za spojence od současného premiéra, který údajně pokračuje tam, kde předchozí premiér přestal. Pohoršující paktování několika členů současné vlády s mluvčími útočných spolků odsunutých. Je to neomluvitelná kolaborantská servilita přeběhlíků na vládní úrovni. A k tomu připočtěme přemnoho účelových tiskovin a ustavičné přepisování dějin v televizních pořadech – všechno v zájmu uvedené protičeské orientace.
Proti destrukci historické paměti vystupují odborní historikové, učitelé dějepisu, pamětníci, mluvčí vlasteneckých organizací. Ale jejich hlas je slabý, většina tisku a ostatních médií přeje spíše „demýtizátorům“ v cizích službách. Před časem vystoupil Bořivoj Čelovský a pokusil se burcovat národ, který sice získal svobodu slova a svobodu tisku, ale ne už prostředky k tomu, aby jich mohl využívat.Vydal brožuru „Konec českého tisku“? S otazníkem na konci. Brožuru poslal politikům a jiným veřejným činitelům k vyjádření. Většina oslovených byla překvapena, že většina našeho tisku je v cizích rukou. Ale zároveň usoudila, že v době kapitalismu a volného pohybu kapitálu se proti tomu nedá nic dělat. Někteří s daným stavem dokonce souhlasili, protože prý monopol kapitálu je lepší než monopol stranických sekretariátů. Ztratíme prý sice suverenitu, ale polepšíme si ekonomicky.
Čelovský vydal brožuru znovu, rozšířenou o tyto a četné jiné podobné odpovědi vůdčích osobností. Titul, opět „Konec českého tisku“. Tentokrát bez otazníku. Když před lety (1991) vyšel Podivenův manuál „demýtizace“ našich národních dějin, většina posuzovatelů jej kriticky odmítla. Ale oficiální mínění se s ním zřejmě ztotožnilo. Milan Kundera kdysi napsal, že se národy likvidují tak, že se jim nejdříve vezme paměť. Zničí se jejich knihy, jejich vzdělanost, jejich historie. A někdo jiný jim napíše jiné knihy, dá jinou vzdělanost, vymyslí jinou historii .. ..Nedovolme to. Bez odkazu předků a bez vlastní sebeúcty bychom přestali existovat. Nechceme se přece proměnit v nevědomý, neodpovědný, manipulovatelný dav. Nedopustme to !

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Dočká se obrození probuzení?
2. část

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Dočká se obrození probuzení?
1. část

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Krym očima historie

Ve vítězných bojích s Turky získali Rusové v 18. století Azovské moře a poloostrov Krym. Kateřina II. jej anektovala za souhlasu evropských panovníků (např. Josefa II.) roku 1783.

Krym, čarovný poloostrov na severu Černého moře. Bájný Tauris, spolu s Kolchidou cíl vzrušující plavby Argonautů za „zlatým rounem“. Pohnutá a často krvavá historie po celá uplynulá tisíciletí a staletí. A znovu se k němu historie obrací. Od r. 2014 se stala otázka jeho státoprávního statutu vážným tématem mezinárodní politiky. Jak k tomu došlo? Co tomu předcházelo?

Na Krymu od 13. století upevňoval svou moc bojovný tatarsko-mongolský chanát. Bohatl drancováním sousedů, prodejem otroků, krutým vybíráním daní. Časem upadl do feudální závislosti na Osmanských Turcích. Po jejich porážce (1774) byl připojen k vítěznému Rusku. Od anexe Krymu Kateřinou II. r. 1783 až do pádu carismu r.1917 uplynuly 134 roky.

Avšak i po Velké říjnové revoluci r.1917 zůstal Krym součástí Ruska. Nejdříve se stal autonomní republikou, pak oblastí Ruské socialistické federativní sovětské republiky, součástí SSSR. R. 1954 jej Nikita Chruščov, hlava tehdejší sovětské vlády, přičlenil k území Ukrajinské SSR. Stalo se to na počest 300letého výročí spojení Ukrajiny s Ruskem. (R. 1654 se Ukrajina, vedená hetmanem Bohdanem Chmelnickým, připojila k Rusku.)Šlo ovšem o administrativní opatření uvnitř stávajícího státního celku. Na mezinárodním postavení se nic neměnilo, opět to bylo v rámci SSSR. Problém nastal, až když se Sovětský svaz rozpadl. Stalo se, že 8. prosince 1991 se ve vládní rezidenci v Bělověžském pralese sešli čelní představitelé Ruska, Ukrajiny a Běloruska, aby projednali ekonomické problémy impéria. Tehdy se rozhodli, že rozpustí Sovětský svaz, země, jež spravují, osamostatní a utvoří Společenství nezávislých států. Tím se ovšem Krym, od gesta N. Chruščova z r. 1954 součást ukrajinského území, octl mimo ruské hranice. Součástí Ruska do revoluce 134 roky, po revoluci 74 roky. Celkem tedy 208 let. Sídlo významné Černomořské ruské námořní flotily, velká většina obyvatel ruské národnosti. Ukrajina se vlivem separatistických rozkladných tendencí po Majdanu 2014 octla v mezinárodně komplikovaném postavení. Důvody historické a strategické vedly pak vládu Vladimíra Putina, i na základě souhlasného referenda obyvatel Krymu, k jeho znovupřipojení k Rusku. Tento akt se na mnoha vlivných místech mezinárodní politiky setkal s bouřlivým nesouhlasem. Vyvolal i výstražné sankce. Hlasatelé rusofobní politiky se ozývají i u nás. Nedávno např. paní Džamila Stehlíková se vyjadřovala velmi nesmiřitelně. A podobně nesmiřitelné stanovisko zastávají i páni Sobotka a Zaorálek a řadou všichni politici, evropské cti dbalí. Jen M. Zeman si dovolil anexi Krymu označit prostě jako „hotovou věc“.

Cestu k porozumění a míru mezi národy je ovšem třeba hledat jinak než vyhlašováním sankcí a harašením radary a raketami.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
17. listopad

Málem jsme tehdy oslavili 20.výročí vzniku samostatné Československé republiky, blížil se 28.říjen 1938. Ale mnichovský diktát nás o měsíc předešel (29.-30.září 1938). Byl to čas truchlivý, atmosféra bezmoci, zklamání, zrady a křivdy. Postoupili jsme nacistickému Německu pohraničí, na které si činila nárok německá menšina. Ztratili jsme 1/3 území, 40% průmyslu, 250 000 Čechů přišlo v pohraničí o své domovy. President Beneš odešel pod nátlakem do exilu, místo něj byl zvolen JUDr. Emil Hácha. Do dějin vstoupila „druhá republika“. Její představitelé odmítli veškeré vlastenecké tradice a horlili pro „odvěkou“ a „blahodárnou“ podřízenost českých zemí německé říši. Přestože velmoci slíbily garantovat zmenšené území Československa v nových hranicích, Hitlerův režim pokračoval v rozbíjení i okleštěné republiky. 15.března 1939 zaplnily ulice našich měst nekonečné kolony motorizovaných jednotek německé armády. Šel z nich strach a hrůza. Lidé trnuli na chodnících. Děti se dověděly, že to je okupace. A tak jsme od 15.března 1939 žili v bezprávné okupované zemi.

Při likvidaci Československa Hitler nezapomněl na osvědčenou imperialistickou zásadu „divide et impera“. Koloniální postavení Slovákům rafinovaně zastřel zdáním samostatného státu s presidentem Tisem v čele a s podporou Hlinkových gard, budovaných po vzoru nacistických úderných oddílů. Pro Čechy zřídil ponižující Protektorat Böhmen und Mähren, v němž skutečným vládcem nebyl president, ale dosazený říšský protektor, nejdříve K.Neurath, po něm R.Heydrich. Vlivným státním tajemníkem se stal K.H.Frank. Likvidaci a okupaci bývalého Československa odůvodnil Hitler nutností zabezpečit ve střední Evropě klid a mír. Byl to ovšem hitlerovský mír: Všude byly rozmístěny bdělé jednotky německé okupační armády, dělníci v továrnách pracovali pro potřeby Říše, děti ve školách se učily německy a o „Nové Evropě“ pod německou nadvládou.

Blíží se 21. výročí vzniku ČSR. Okupovaný národ mlčí, ale pod povrchem to doutná. Scházejí se ilegální odbojové skupiny, šíří se ilegální tiskoviny. V Praze i na venkově se množí letáky, svolávající na 28. říjen velkou manifestaci za národ, za osvobození. Ten den je pracovní, ale lidé se strojí svátečně a připínají si na oděv národní stužky /trikolory/ a černé pásky. Pražští vysokoškoláci vycházejí ze svých seřadišť do ulic a provolávají slávu 28. říjnu, symbolu naší svobody a samostatnosti, Československé republice, oběma presidentům-zakladatelům. Přidávají se desetitisíce lidí. Tehdy se ozvou německé zbraně. Česká policie nezakročila, a tak jednotky SS za pomoci ostré střelby nemilosrdně dav rozhánějí. Asi 400 lidí zatýkají. V 18.30 klesá na křižovatce ulice Žitné a Mezibranské na dlažbu medik Jan Opletal. Přes všechnu péči lékařů svému zranění 11.listopadu podlehl. Pohřeb byl stanoven na 15.listopad. Stal se tichou, žalující manifestací studentstva. Všichni to vědí a všichni to cítí. Smrt Jana Opletala není věc jednoho medika. Není to ani věc všeho studentstva. Je to věc celého národa.

Gestapo si tehdy vyžádalo revers od studentské samosprávy Hlávkovy koleje, že zaručí klidný průběh pohřbu. Vystavení rakve a smuteční obřady proběhly za naprostého klidu, až při ukládání rakve do pohřebního vozu zazpívali přítomní celou československou hymnu, nikoli jen povolenou část „Kde domov můj.“ Vůz s rakví pak odjel na nádraží a odtud byla rakev převezena do Nákla na Moravě, rodiště Jana Opletala. Rodinný pohřeb se neobešel bez velkých bezpečnostních opatření. Po odjezdu vlaku s rakví z Prahy studenti postávali v hloučcích na Karlově a na Václavském náměstí, zpívali (celou) hymnu, provolávali slávu presidentům Masarykovi a Benešovi, hanbu Hitlerovi. Došlo k srážkám s policií a s muži SS, bylo zatčeno asi 20 studentů.

Den po pohřbu se konala v sídle nacistické vlády v Berlíně mimořádná porada o pražských událostech. Nahněvaný Hitler nařídil: „ Uzavřít české vysoké školy na tři roky. Jakékoli demonstrace ihned potlačit. Neostýchat se do ulic postavit třeba i děla. Do každého hloučku střílet kulomety. Bude-li ještě nějaká demonstrace, bude Praha srovnána se zemí…“ Ukázalo se, že Opletalův pohřeb a manifestace po něm jsou vítanou příležitostí pro okupační moc, aby důrazně zakročila a české obyvatelstvo zastrašila. První rozsáhlá masová akce německého vyhlazovacího boje proti českému národu zasáhla studenty jako nejradikálnější jeho složku a příští vedoucí intelektuální sílu. Stalo se to 2 dny po Opletalově pohřbu, 17.listopadu. Už v noci se začaly ku Praze stahovat německé oddíly a brzy po půlnoci obsadilo gestapo budovu Vysokého učení technického na Karlově náměstí. Před čtvrtou hodinou ranní obklíčila německá policie s puškami a kulomety Masarykovu kolej a bez výstrahy začala střílet do otevřených oken. Hlávkova kolej byla přepadena o čtvrté hodině, o půl šesté byla obsazena kolej na Letné a v sedm hodin Švehlova kolej na Žižkově. Gestapo a muži SS do dveří stříleli, rozbíjeli je pažbami, studenty vyvlékali za vlasy, políčkovali je a kopali cestou k nákladním autům, jež je odvezla do dělostřeleckých kasáren v Ruzyni. Odvlečených bylo 1850. V Ruzyni byli studenti mladší 21 let a příslušníci cizích států vyhnáni na dvůr, museli sborově poděkovat a za hrozeb a nadávek byli propuštěni. V kasárnách zůstalo 1200 vysokoškoláků, kteří byli odvlečeni na Ruzyňské nádraží, aby byli transportováni do koncentračních táborů v Sachsenhausenu a v Oranienburgu. ( Nebyly to přímo vyhlazovací tábory, ale byla to místa nevýslovných útrap a mučení.) Před odjezdem jim bylo oznámeno, že jejich vůdcové byli zastřeleni pro smyšlené „spojení s židem Benešem“. Skutečně proběhla surová poprava devíti funkcionářů studentských spolků, bez viny, bez soudu. Jen pro zastrašení ostatních. Básník Viktor Fischl, tehdy v exilu v Londýně, na ně vzpomněl svým „ Rekviem nad devíti chlapci“.(„Těch devět chlapců, devět listů lip, krvavých listů, zrudlých od plamene. A lípa stojí dál a každá větev šíp, šíp vámi kalený, vy ohně neproměnné.“)

Persekuce českého vysokoškolského studentstva vyvolala v celém světě mocný ohlas. V Londýně byla utvořena Mezinárodní studentská rada, která vydala toto prohlášení: „ My studenti Velké Británie, všech jejích dominií a Indie, Severní a Jižní Ameriky, Sovětského svazu, Belgie, Československa, Francie, Řecka, Číny, Nizozemska, Norska, Polska, Jugoslávie a všech svobodných zemí, abychom uctili památku popravených a umučených studentů, kteří jako první zvedli svůj hlas na znamení odporu proti nacistickým utlačovatelům roku 1939, prohlašujeme 17.listopad Mezinárodním dnem studentstva.“ A tak od r.1941 je den persekuce studentů uznáván a ctěn po celém světě, i jako památka na československé studenty.

Když nastoupil na Pražský hrad Reinhard Heydrich, oznámil českým představitelům, že české vysoké školy zůstanou uzavřeny již navždy.Vše, co bylo cenné, sbírky, přístroje, knihovny, laboratoře, bylo konfiskováno pro německé školy a instituce. Zmizely i drahé kovy, insignie a zakládací listiny. Také nejvzácnější umělecké památky byly dílem zničeny, dílem se ztratily. Popraveno bylo nebo útrapám věznění podlehlo 62 universitních profesorů a docentů.

Události 17. listopadu měly podstatný význam pro vztahy Čechů a Němců. V hlášeních domácího odboje se již dříve objevovaly názory, že soužití Čechů a Němců v jednom státě nebude možné. Po 17. listopadu domácí odboj s ohledem na smýšlení obyvatelstva možnost dalšího soužití zcela vyloučil.

Státem uznaný svátek 17. listopadu inspiroval manifestační hnutí studentů u nás znovu roku 1989. To však je jiná historie, v jiných historických souvislostech a s jinými cíli. Neměli bychom připustit, aby kvůli ní byl původní odkaz 17. listopadu překryt a zapomenut.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
15.březen 1939

V mém dětském památníčku se mezi barevnými obrázky a průpovídkami, opisovanými z památníků maminek a babiček, najde jedna stránka výrazně odlišná. Je na ní jednoduchá kresba černou tuší: u cesty, vedoucí někam za obzor, se ve větru kymácí skupinka stromů, vítr lomcuje jejich korunami a rve jim listí, které ve vzduchu bezmocně poletuje. A pod obrázkem stojí dětským písmem: Na památku dnešního dne, 15.března 1939.

Ten den byl nevlídný, studený, záblo a zalézalo za nehty, poletoval drobný bodavý sníh. Ulicemi našeho města se od rána valily motorizované jednotky německé armády. Zdálo se, že jsou bez konce. Šel z nich strach a hrůza. Lidé ochromeně strnuli na chodnících. My děti jsme se dověděly, že je to okupace.

Zlověstnému 15.březnu předcházely události vynucené mnichovským diktátem 29.-30. září 1938. Byl to čas truchlivý, žili jsme s pocity bezmoci, zklamání, zrady, křivdy, opuštěnosti. Postoupili jsme nacistickému Německu pohraničí, na které si činila nárok zfanatizovaná německá menšina. Ztratili jsme 1/3 území, 40% průmyslu, 250.000 Čechů přišlo v pohraničí o své domovy, president Beneš odešel do emigrace, místo něj byl zvolen JUDr. Emil Hácha. Do dějin vstoupila „druhá republika“. Odmítla Masarykův a Benešův ideový odkaz, demokratické tradice českých dějin, úspěchy uplynulých 20 let, zásluhy legionářů, Sokolů, vlastenců. Její mluvčí horlili pro „odvěkou“ a „blahodárnou“ podřízenost českých zemí německé říši. Přestože velmoci slíbily garantovat zmenšené území Československa v nových hranicích, Hitlerův režim pokračoval v rozbíjení i okleštěné republiky.Všemožně podporoval slovenské separatisty a jejich spory s pražskou vládou. Dne 14. března, po návštěvě J.Tisa, hlavního představitele slovenských separatistů, bylo Slovensko odtrženo a prohlášeno za samostatný stát pod Vůdcovou ochranou. Téhož dne se na Hitlerův příkaz dostavil do Berlína i president E.Hácha a – „ na naléhavé Hitlerovo přání – vložil osud českých zemí do Vůdcových rukou.“ Zkáza byla dokonána. Nacistická armáda se dala na pochod, aby obsadila, co ještě z bývalého Československa zbývalo. Hitler triumfoval, podařila se mu kýžená revanš, „napravil“ nenáviděné důsledky porážky Německa v l.světové válce, zlikvidoval Československo, anuloval versailleské smlouvy. Při dělení Československa Hitler záměrně využil osvědčenou imperialistickou zásadu „divide et impera“. Slovákům přes jejich koloniální postavení rafinovaně poskytl zdání samostatného státu s vlastním presidentem Tisem v čele a se zřízením vlastních policejních Hlinkových gard, budovaných po vzoru nacistických úderných oddílů. Pro bezprávné Čechy zřídil ponižující Protektorát Čechy a Morava, kde byl skutečným vládcem nikoli president, ale dosazený říšský protektor, nejdříve K. Neurath, pak R.Heydrich, náčelník obávané vražedné organizace SS a policejního aparátu útlaku a násilí. Státním tajemníkem se stal horlivý karlovarský nepřítel češství K.H.Frank, vůdčí představitel henleinovského nacismu v našem pohraničí. Likvidaci a okupaci bývalého Československa odůvodnil Hitler nutností zabezpečit ve střední Evropě klid a mír.

V „protektorátě“ zavládl bezohledný fašistický teror, germanizace a drancování národního hospodářství ve službách válečného průmyslu Říše. „Cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být úplná germanizace země a lidí.“ „Konečné řešení – všechny Čechy vystěhovat a jejich území osídlit Němci, nebo rasově vhodné Čechy ponechat v protektorátě a germanizovat je, zbytek vystěhovat za hranice říše nebo je fyzicky likvidovat.“ Takové byly projekty pověřených správců protetorátu, K.H.Franka, R.Heydricha a ostatních.

Hlavní nápor „převýchovy“ vedli naši novodobí vládci proti československé kultuře. Jen heslovitě vyjmenujeme: omezování školství všech stupňů, omezování a přímý represivní dozor v kulturních institucích, dvojjazyčné nápisy (němčina první) na směrovkách, názvech, vyhláškách, plakátech, úředních spisech, ba i na školních vysvědčeních. Výuka dějepisu zrušena, zeměpis omezen jen na území Velkoněmecké říše. Každodenní popravy vlastenců, Sokolů, legionářů, komunistů, židů, universitních profesorů a docentů, spisovatelů a umělců. Zrušeny vysoké školy. Veřejné propagandistické překrucování dějin. Vzpomínka na samostatný stát trestána jako velezrada. Je bezpočet příkladů zločinného pronásledování občanů a kultury našeho národa, které se začalo odvíjet od neblahého data 15.března 1939. A přece – ten den znamená i konec předstírání mnichovanů a lží druhorepublikových kolaborantů.

Konečně bylo jasno, ukázalo se, že jde o bytí a nebytí. A že pocity malomoci nejsou na místě. Odpor sílí a národ se tiše šikuje a znovu se organizuje odboj (tentokrát již druhý) doma i za hranicemi. A znovu se opakuje prvorepublikové heslo „Věrni zůstaneme“ a jeho aktuální význam: s násilným stavem se nikdy nesmíříme a učiníme vše, abychom jej zase zvrátili. Za svobodu a demokracii, za Československo T.G.Masaryka a E.Beneše!

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Čo je Pittsburská dohoda
JUDR. Katarína Zavacká, SAV v Bratislave

V Národnej rade SR je uložený originál PITTSBURSKEJ DOHODY. Tento dokument je takmer od jeho vzniku často dezinterpretovaný. Aj preto bol prepísaný na pylon Štefánikovej sochy v Bratislave.

Pittsburská dohoda je dokumentom o tom, že americkí Slováci a Česi neboli k udalostiam súvisiciam so zamýšlaným spojením českých krajín a Slovenska ľahostajní. Je aktom, ktorým predstavitelia Slovenskej ligy, Českého národného sdruženia a Zvaezu českých katolíkov vyjadrili svoj súhlas s programom spoločného štátu. V ňom, na rozdiel od Uhorska, mala byť slovenčina úradným jazykom. Slovensko malo mať svoju administratívu a súdy. Spoločný štát mal byť republikou s demokratickou ústavou. Najdoležitejším aj na pochopení Pittsburskej dohody v súčasnosti bol posledný odsek. „Podrobné ustanovenia o zriadení česko-slovenského štátu ponechává sa oslobodeným Čechom a Slovákom a ich právoplatným predstaviteľom,“ teda budúcim poslancom československého parlamentu. O vnútornom usporiadaní štátu už mali rozhodovať oni. Americkí Slováci a Česi totiž mali priamu skúsenosť so životom v demokracii a vedeli, že závažné rozhodnutia v USA prijíma kongres. Preto i Pittsburskú dohodu formulovali ako odporúčanie reprezentantov zúčastnených spolkov bez nároku na akúkoľvek právnu relevanciu.

Jej prvé dezinterpretácie se objavili takmer v zápaeti a pochádzali z kruhov maďarskej iredenty. Z iniciativy jej agenta Františka Jehlicsku sa na falošný pas vydal Andrej Hlinka do Paríža, na Mierovú konferenciu, kde chcel s nulovou znalosťou o medzinárodnoprávnych podmienkach, za akých sa Slovensku podarilo vymaniť z Uhorska, ale o to s vaečším nadšením „bojovať za slovenskú reč“, mávajúc týmto medzispolkovým dokumentom. V priebehu vojny sa tvorili nové zásady uznávania nových štátov a šance Československého národného výboru v Paríži na uznánie budúceho spoločného štátu vzrástli najmae po vstupu USA do vojny v apríli 1917. Z hľadiska medzinárodného práva k najdoležitejším dovodom na uznanie Československa spojencami patrila jeho armáda – československé legie, bojujúce na strane Dohody. Do jeho Dočasného národného zhromaždenia nastúpili predovštkým poslanci s riadnym mandátom, zvolení ešte do rakúskeho a uhorského sněmu. Česi ich mali desiatky, Slováci dvoch. Zvaešok sa mal doplniť menovaním, no i s tým boli veľké problémy. Mnohí Slováci sa v tom čase ešte báli exponovať v novom štáte, neveriac, že Uhorsko naozaj definitívne zaniklo. Na voľné kreslá v Slovenskom klube preto nastúpili nekoľki Česi (napr. Dr. E. Beneš, Dr. A. Masaryková). Rovnaká bola i situácia v súdnictve. Predstava, že na hlavné pozície v justícii nastúpi Slováci, ktorým Maďari dobrovoľne uvolní místa, sa ukázala nereálna. V decembri 1918 vyšlo najavo, že „pre nedostatok slovenských kandidátov nebolo koho na súdy dosadiť. V marci 1919 Dr. Vavro Šrobár konštatoval, že „tu sú márne všetky naše ohľady, lebo doterajšie naše súdy, ktoré sme doteraz nemohli nahradiť a obsadiť spoľahlivými ľuďmi, stávajů nám všemožné prekážky, takže niektoré súdy vyhlasujú ešte i teraz rozsudky v mene Maďarskej republiky. Nemáme dosiaľ dostatok našich ľudí. Spočiatku sme si mysleli, že budeme muocť upotrebiť za sudcov našich ľudí, ale poznali sme, že ich veru nemáme a budeme asi nútení povolať sudcon z Čiech a Moravy.“

Zo štatistiky vyplývalo, že v roku 1910 bolo v Uhorsku 2646 sudcov, z toho 1 Slovák. Už roku 1917 si E. Stodola povzdychol: “Nehovoríme, že je tomu aj v súčasnosti tak, veď je počet slovenských renegátov bohužial veľký. Ale smutné faktum zostáva, že sme si nevychovali dostatočný počet národne smýšlajúciho právneho dorastu – o mnoho menej než Rumuni, Nemci a Srbi uhorskí.“ Chýbala i slovenská právnická terminológia.“Sme bez názvoslovia, nevíme sa o právnych veciach jeden s druhým v našej materinskej reči shovárať, tým menej vieme niečo poriadne napísať.“ Vedel, že i keby sa hneď povolilo používanie slovenčiny na súdoch, čo v roku 1911 zákon o súdnom poriadku neumožnil, nikto ju na potrebnej úrovni neovládal. Pittsburská dohoda je historický dokument. Krajania v USA ním odporučili budúcim občanom vybudovať v novom štáte demokratické zriadenie amerického typu. Prezentovať ju však ako akýsi „základný kameň“ slovenskej štátnosti či samostatnosti je nielen diletantizmus, ale i znevažovanie medzinárodnoprávne závaezných mierových smlúv, umožňujúcich vyňatie územia Slovenska spod svaetoštefanskej koruny. Je len historickým paradoxom, že o porušovaní dohody najviac vykrikovali tí, pre ktorých demokracia nielenže nebola prioritou, ale po októbri 1938 ju začali najusilovnejšiě likvidovať – spolu s československým štátom, ktorý ju garantoval.

Příloha, doslovné znění Česko – Slovenské dohody z 30. 5. 1918 v Pittsburgu. Viz. Sborník Věrni zůstaneme. OOV Brno, 2014.

A ještě poznámka. Zavedený jazyk československý byl používán buď ve znění českém nebo ve znění slovenském. SK

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Clevelandská (1915) a Pittsburská dohoda (1918) v kontextu československého zahraničního odboje v USA

Ing. Augustin Marko, predseda Slovenskej spoločnosti na obranu demokracie a humanity

Jde o důležité historické dokumenty, které jsou dokladem úsilí krajanských spolků Čechů a Slováků v Americe podpořit boj svých krajanů v Evropě za svobodu, za samostatnost, za vlastní suverénní společný stát. Představy autorů dohod byly přirozeně ovlivněny státoprávní ústavní realitou demokratických států Severoamerických. Proto obě dohody svým způsobem připomínají federativní princip. Nedodržení tohoto principu při reálném budování Československé republiky bylo nepřáteli opakovaně bez ohledu na konkrétní podmínky a možnosti využíváno.(Red)

Clevelandská ani Pittsburská dohoda sa na začiatku štátu nedali realizovať. Takmer celá naša inteligencia bola pomaďarčená a hranice ohrožovalo Maďarsko. Martinská deklarácia, podpísaná už doma, o forme štátu nehovorí. Autonómiu tehdy chceli len Maďari a maďaróni, lebo verili ve zvrat. Autonomistickí Slováci až asi po 10-ročnej prechodnej dobe. Nitriansky župan Dr. Ĺ.Okánik v liste americkým Slovákom napísal, že „autonómiu nikdy nepodpíše, lebo by to byla samovražda mójho slovenského národa“. J.G.Tajovský vtedy napísal, že „bez Čechov na Slovensku by bolo behom 24 hodín po Slovensku“. Tieto názory našli odraz aj vo voĺbách. Lúdová strana s programom autonómie získala v r.1925 iba 18.3 percenta hlasov a v r.1935 spolu so SNS (autonomistický blok) 30.12 percenta. V r.1929-1931 prebiehala svetová hospodárska kríza a štát začalo ohrozovať hitlerovské Německo. Existoval názor, že tieto ťažkosti lepšie prekoná unitárny štát. Najmae keď sa autonómie domahali aj sudetskí Nemci. Nemci boli proti vzniku ČSR a chceli štát Deutsch-Boehmen.

Pri obrane Slovenska proti dvom maďarským vpádom padlo, bolo zranených alebo nezvestných 207 dostojníkov a 7305 vojakov, veĺkou vaečšinou z českých krajov a navyše množstvo dobrovoĺníkov, hlavne českých Sokolov. Pomáhali „bratom-Slovákom“. Deň vzniku ČSR z iniciativy českého politika T.G.Masaryka (jeho otec bol Slovák) nazval básnik Vladimír Roy „Dňom zmr´tvychvstania na smrt´ odsúdeného národa“. Bolo tu len 140 základných slovenských škoľ a 186 slovensko-maďarských a žiadne vyššie školy. Iba 526 osob, „majúcich v slovenskom národnom hnutí významnejšiu úlohu“, z toho 2 inžinieri, 5 sudcov, 6 lekárov a 28 kňazov. Za takejto situácie bola pomoc Čechov na Slovensku nevyhnutná. Od r.1945 malo Slovensko samosprávne orgány: SNR, Zbor povereníkov, povereníctva a ďalšie. Od roku 1968 bola Slovenská republika národným štátom s právom na sebaurčenie až do oddelenia. Na čele federácie bol takmer celý čas Slovák, Dr.G.Husák. Nemožno teda písať, že Česi vecnú náplň dohod z USA spochybnili a „nikdy“ nerealizovali. .... Už sme čítali, že SR bola v ČSFR kolóniou, kuričom v podpalubí, domíniom. V čase zániku ČSFR bol však Slovák predsedom FZ, vlády ČSFR, Ústavného súdu i Biskupskej konferencie ČSFR, stálym zástupcom ČSFR pri Rade Európy a v rade UNESCO, vedúcim skupiny poslancov pri Európskom parlamente, dvaja z troch zástupcov ČSFR v OSN boli Slováci (v New Yorku a Ženeve) apod. Ak teda toĺko a takých ĺudí z“ kolónie“ posobilo na takých postoch...? Počas trvania spoločného štátu boly i ťažkosti, vyskytli sa i chyby. Faktom však je, že zaostalé Slovensko z roku 1918 sa – vďaka našej nadanosti a pracovitosti, ale aj vďaka ušlachtilej pomoci českého národa – zmenilo na Slovensko vyspelé, v ktorom žije moderný, vzdelaný národ. Myslím, že len ten može objektívne hodnotiť vzťahy medzi Čechmi a Slovákmi, kto pozná históriu nášho národa a je čestný. Aj za súčasných podmienok treba rozvíjať medzi Slovákmi a Čechmi dobré, priateĺské vzťahy. Na princípe spolupráce, obojstrannej výhodnosti a obojstrannej pomoci. V tomto geopolitickom priestore je to pre oba naše národy priam životná nevyhnutnosť.
(Úryvky z delšího článku. In: Magazín, 25.3.1994)

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Češi, Slováci a Čechoslováci

Od dob probuzení národů (naše národy se probouzely k svébytnosti v područí dvojí cizí nadvlády) pociťovali Češi a Slováci, že patří k sobě. J.Kollár řekl: „Ze Slováků nic nebude, z Čechů a Moravanů též nic, ostanou-li zlomky osamostatnělé. Spojí-li se však svorně v jedno tělo, budou-li spolu držeti, spolu působiti, směle všem pohromám a útokům odolají, na jich řeč a národnost se valícím“ (1832). K. Havlíček Borovský:“ Slovensko, osvobozené z maďarského područí, by se stalo časem první zemí československou, odtamtud by vyšlo znovuzrození Čech a Moravy, odtamtud vůdcovství a síla celého kmene československého“ (1848). J.M.Hurban na slavnosti kladení základního kamene Národního divadla v Praze:“ Byv pozván ke dni tohoto národa – chtěl jsem říci českého, chtěl moravského a slezského, ale bylo by to dlouhé slovo a nevyčerpávalo by přece pojem, řeknu tedy československého, neb i my k vám náležíme, my vaši jsme, vy naši jste. Neb my jsme všichni Slované – československého národa“ (1868). Ostatně od dob husitské reformace byla na Slovensku spisovným jazykem „bibličtina“, český jazyk. O ustavení samostatné slovenštiny a o jazykovou odluku se přičinili r.1844 L.Štúr se svými spolupracovníky. Vyhlásili zároveň, že péče o kulturu domácího jazyka neznamená, že se chtějí odtrhnout od svých českých bratří. V 19.stol. hledali Češi a Slováci společné kořeny, společnou minulost, prohlubování vzájemnosti. Prosazovala se tu idea integrativní, zcelovací nad ideou diferenciační, odlišovací. Je přirozené, že v době válečných útrap a nebezpečí převládla idea integrativní, idea společného boje Čechů a Slováků, československého národa, v boji za svobodu a samostatnost. T.G.Masaryk si „československý národ“ nemusel teprve „vymyslet“, jak vykládají pomlouvači.

Idea byla všeobecně tradovaná. Najdeme ji i v Martinské deklaraci (30.října 1918) : „Slovenský národ je čiastka i rečove i kultúrno-historicky jednotného česko-slovenského národa. Na všetkých kultúrnych bojoch, ktoré viedol český národ a ktoré ho urobili známym na celom svete, mala účasť i slovenská vetev“. Doba míru po 1. válce světové otevřela nové, dříve neznámé a netušené problémy. Nepřátelé nového státu, ctitelé starého mocnářství, iredenta maďarská , Němci v českém pohraničí, všichni útočili proti jeho doktrině a neváhali zpochybňovat slovenskou účast na budování státu. V konfliktním napětí se integrativní tendence místy zvrhla až v centralismus, diferenciační v separatismus. Předválečné dohody o společném státě s krajanskými spolky v Americe, Clevelandská z r. 1915 a Pittsburská z r.1918, posloužily v jednostranných polemikách jako doklad příkoří, které utrpěli Slováci z české strany tím, že nebyl v budování státu uplatněn federativní princip. Jistě, vyvažování vztahu vzájemnosti a svébytnosti nebylo snadné, po dalších zkušenostech by to asi mluvčí obou národů uměli lépe. Ale ať se stalo cokoli, Češi a Slováci by měli vždycky vědět, že je nespojuje jen příbuzný jazyk a kultura, historie, společně prolitá krev v bojích za svobodu, pocit spolupatřičnosti, ale přímo osudová nutnost vzájemnosti. Na ochranu svých zájmů a k odvěké a trvalé potřebě společně je hájit. Existují ještě dnes Čechoslováci? „Čechoslovák je člověk, vyznávající svůj kladný citový i rozumový vztah k Československu a k humanitně-demokratickému odkazu jeho zakladatelů a budovatelů,“ napsal Ing.Michal Petrovič z Bratislavy s tím, že Čechoslovák je úctyhodné slovo a on že se cítí nejen jako Slovák, ale i jako Čechoslovák. A takových Čechoslováků je nám stále a trvale zapotřebí.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Nehasnoucí česko-slovenské tradice - Milan Rastislav Štefánik


Legenda.
Hrdinská báseň.
Revolučná hymna.
Zázračný sen -
To bol Tvoj život....
Ján Smrek

Milan Rastislav Štefánik se narodil 21.1880 v Košiariskách u Brezové na evangelické faře, kde byl jeho otec farářem. ( Byl šesté dítě mezi dvanácti.) Dnes je tam jeho muzeum. Vědec mezinárodního formátu, nositel několika prestižních cen, astronom, putující po světě za pozorováním svých hvězd, neúnavný cestovatel a horolezec, který v rozmezí let 1905-1908 dokázal šestkrát vystoupit na Mont Blanc. A také, z našeho hlediska především, diplomat a voják, generál francouzské armády. V roce 1916, když vznikla v Paříži Národní rada československá, předsedal jí T.G.Masaryk a místopředsedou se stal jeho žák, stoupenec a mladší blízký přítel Štefánik. (Oslovovali se „Milan“ a „otěcko“. Ostatně vytouženou astronomii šel studovat Štefánik do Paříže na Masarykovu radu.) Ve spolupráci s Masarykem a Benešem získal si neocenitelné zásluhy o založení pvního společného státu Čechů a Slováků, zejména v jednáních na mezinárodním fóru. Štefánik byl známý tím, že bez problémů navazoval kontakty s panovníky, umělci, vědci, vojenskými veliteli. Byl přítelem Flammariona, Jansena, Poincarého, sochaře Rodina. Stýkal se se skupinou českých malířů toho času v Paříži ( Španiel, Boetinger, Kafka). Styky s umělci mu umožnily objevit originální díla P.Gaugina. Věděl o francouzské a evropské politice víc než jeho čeští přátelé a dal své zkušenosti a schopnosti k dispozici společnému dílu. Byl přesvědčen, že Češi jsou Slováci, žijící v Čechách a na Moravě, zatímco Slováci jsou Češi, žijící na Slovensku. Kromě mnoha každodenních akcí v pařížských a jiných evropských vlivných místech studoval a osobně na místě řešil nelehké problémy légií na Rusi, promýšlel a navrhoval si do notesu nové hranice Československa, Rumunska, Jugoslávie a Maďarska. Nové hranice podobně narýsované pak byly přijaty Trianonskou smlouvou. Neuvěřitelný otřes způsobil jeho tragický návrat do vlasti. Bylo již přes rok po válce a dlouho vděčně a s nadšením očekávaný slovenský hrdina se konečně 4.května 1919 vracel z ciziny do vlasti. Jeho letadlo bylo již blízko Bratislavy, když tu v Ivánce pri Dunaji před očima vítajícího zástupu havarovalo. Bylo to k nevíře a byla to „poslední symbolická oběť slovenského národa, kterou položil na oltář vojny a osvobození.“ Štefánik se stal součástí kolektivní paměti slovenského národa. Jak ho hodnotili nejbližší spolupracovníci? E.Beneš o něm řekl: „Dal prvé základy naší diplomatické činnosti a byl prvým a nejlepším diplomatem.Není pochyb o tom, že v jeho osobnosti bylo mnoho geniálnosti a že byl jeden z nejlepších lidí, jaké jsme měli.“ T.G.Masaryk:“ Ztratili jsme nejen jednoho z tvůrců naší svobody, ale i vzácného člověka a vědce.“ A maršál F.Foch, vrchní velitel vojsk států Dohody :“Vzácné srdce, šlechetná duše, výjimečný duch, který se obětoval bez výhrad pro naši věc po každé, když to okolnosti vyžadovaly. Zaslouží si vděčnost celého lidstva. Jeden z nejskvělejších vojáků, které jsem v této vojně poznal.“ Štefánika a jeho charakter připomíná výstižné heslo „Věřit-milovat-pracovat.“ A nebo výrok „Ja sa prebijem, lebo sa prebiť chcem.“ A také víra, že jednou nastanou časy harmonie národů v Evropě. A co si přál sám pro sebe? “Jen co skončí řádná organizace státu, vyžádám si jedinou věc: hvězdárnu. Generálské hvězdy rád obětuji skutečnému světu hvězd.“ (Ten sen se splnil. Alespoň na památku velkého československého astronoma. Štefánikova hvězdárna stojí od roku 1928 v Praze na Petříně, v nejjižnějším cípu Hradčan a popularizuje astronomii pro širokou veřejnost.)

Nedaleko Košiarisk se tyčí vrch Bradlo nad Brezovou, a na něm monumentální pomník, Štefánikova mohyla. Byla postavena r.1927-28 podle projektu národního umělce Dušana S. Jurkoviče. On sám, Štefánikův blízký krajan, starší vrstevník a vlastenec, o svém díle řekl: „Myšlenka vznikla v prvé chvíli velké bolesti nad tragickým osudem, ve chvíli, kdy ho, už jen mrtvého, objala osvobozená zem. Spojením rozměrných hmot spišského travertinu, drsně opracovaných tupým hranolem ocele, převážně bílé barvy, ostře řezaných do prosté a jinak nedotčené přírody a místa, ať v namodralém oparu ranních mlh, ať na azurové klenbě dalekého horizontu rozjásaného sluncem, pokusil jsem se vytvořit dílo hodné legendárního života Štefánikova, plného souzvuku hrdinství, harmonie a krásy.“ Mohyla na Bradle, odkud je čarokrásný výhled do údolí řek Váhu a Moravy, představuje ojedinělou památku evropského formátu. Ztělesňuje symbol lásky a vděčnosti Slováků i Čechů k jednomu ze zakladatelů společného státu – Česko-Slovenska. Nádherné dílo je se svou tumbou s významnými nápisy a čtyřmi obelisky na čtyřech světových stranách nejen projevem vděku a uznání hrdinovi, ale i apoteózou myšlenek, pro které žil a zápasil a zejména výzvou příštím generacím, aby nepřestávaly střežit tradice svých otců a dědů. Štefánikova mohyla na Bradle byla r. 1968 prohlášena národní kulturní památkou připomínající osobnost předního představitele zahraničního odboje za 1.světové války a spolutvůrce ČSR. Jeho jméno nesla v době národně osvobozovacích bojů 1.čsl. brigáda, 2.partyzánská brigáda, pět partyzánských oddílů a pancéřový vlak. Nová pamětní tabule byla na Bradle odhalena 28.10.1988 u příležitosti 70.výročí samostatného čsl. státu.“Po roce 1989 měli luďáci snahy pamětní desky na Bradle zničit“, vzpomínal r.2004 P.Uhlík, předseda klubu Společnosti M.R.Štefánika v Brezové, „ale my jsme odkojeni tradicemi roků 1848, 1918, 1944. Už můj děda na ně byl hrdý a hrdý jsem i já. Našemu kraji se za Slovenského štátu říkalo „čechoslovakistický“. V těch letech (1939-1945) si sem netroufl přijet ani Tuka. Pro současníky není snadné se správně orientovat v dějinách, zvláště když jsou snahy stále je přepisovat.“ S P. Uhlíkem jsme se sešli u příležitosti slavnostní nostrifikace M.R.Štefánika, až dosud generála francouzské armády, slovenskou armádou. Neměla by totéž udělat i armáda česká? Nepatří osobnost Štefánikova oběma nástupnickým státům rovným dílem? Byl přece jedním z hlavních strůjců jejich svobody a nadšeným zastáncem jejich jednoty. Myšlenka česko-slovenské vzájemnosti je u obyvatel obou břehů Moravy stále živá, stejně jako památka na společně prožitou minulost, na společné boje, na společný stát a jeho zakladatele. Když nám před lety společný stát (bez referenda) dělili, slibovali nám nadstandardní vztahy. Ústava EU dovoluje ustavovat v rámci integrace i užší skupiny zemí – jako je třeba Benelux nebo Severní rada. Není na čase zřídit v rámci EU i Unii Čechů a Slováků ?

Použitá literatura
Matuška,A.: Štefánik. In: Profily.Bratislava 1946.
Michálek,J.: MRŠ v ludovej rozprávačskej tradícii In: Občasník Spoločnosti MRŠ, Bradlo 34-35, máj 2004
Fuska,J.: Bol MRŠ naozaj podivný štátnik? In: Občasník Spoločnosti MRŠ, Bradlo 34-35, máj 2004
Časnochová,J.:Věřit-Milovat-Pracovat! In: Národní osvobození. 12.července 2006 .PP


P.S.Pád Štefánikova letounu nebyl způsoben vymyšleným sestřelem, nýbrž tragickým selháním opotřebované konstrukce starého frontového letounu Caproni, což přiznala i firma při vyšetřování. Podle rozboru dr. P. Kanise na symposiu Univerzity Obrany v Brně byl pád letounu souhrou nepříznivého větru a selhání ovládacích prvků kormidel letounu. Exaktní vědecký rozbor vyvrátil pomluvy fašistů o zločinném Benešovi, který prý „přikázal sestřelit letoun kulometem: “Pro taková vymyšlená tvrzení neexistuje sebemenší důkaz.“

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Jak dál po válce

Ve dnech 17. července – 2. srpna 1945 se v Postupimi konala konference šéfů vlád tří spojeneckých mocností: SSSR (J.V.Stalin), USA (H.Truman) a Velké Británie (W.Churchill, od 29. července Cl. Attlee). Šéfové jednali o poválečném uspořádání poměrů ve světě a zejména v Evropě. Vznikla Rada ministrů pěti mocností (SSSR, USA, Velké Británie, Francie a Číny) se sídlem v Londýně. Úkolem Rady bylo připravit mírovou smlouvu s Německem. (Ta nebyla přes všechno úsilí SSSR podepsána, v roce 1949 vznikly 2 německé státy, NSR a NDR). Pro Německo byly stanoveny zásady: demokratizace, demilitarizace, denacifikace, dekartelizace. Byly mu vyměřeny reparace, německé válečnéloďstvo bylo rozděleno mezi SSSR, USA a Velkou Británii. Město Královec (Koenigsberg, poté Kaliningrad) s okolím bylo postoupeno Sovětskému svazu. Byl stanoven postup pro soud nad válečnými zločinci. Rakousko bylo osvobozeno od reparací. Utvořena vláda v Polsku a stanovena prozatímní západní hranice Polska. Zahájena příprava mírových smluv s bývalými satelity Německa a schválen odsun Němců z Československa, Polska a Maďarska. Sovětský svaz potvrdil závazek, daný v Jaltě, že po skončení války v Evropě vstoupí do války v Japonsku. Stalo se tak 9. srpna 1945.

24. října 1945 podepsal prezident dr. Edvard Beneš dekrety o znárodnění. Týkaly se všech bank a pojišt´oven, klíčovéhoprůmyslu a ostatních závodů s více než 500 zaměstnanci. Celkem šlo o více než 2100 podniků s 61% zaměstnanců v průmyslu a se 75% podílem na průmyslové výrobě. Výsledkem znárodnění byl ekonomicky silný a ucelený sektor národního hospodářství, který měl rozhodující význam pro obnovu a budování lidově demokratické společnosti.

Nejdůležitější zásady Košického vládního programu - československá vláda jao vláda Národní fronty politických stran a celostátních organizací odborů, žen a mládeže, rovnoprávné postavení českého a slovenského národa, národní výbory jako nové orgány státní moci a správy, Československá lidová armáda, Sbor národní bezpečnosti, spojenecká smlouva se Sovětským svazem jako nová rozhodující orientace naší zahraniční politiky a znárodnění z roku 1945 a z roku1948 – zůstaly v platnosti až do událostí po listopadu 1989.

Uvedení zahraničně i vnitřně politických událostí do souvislostí s vývojem ve světě, v Evropě i u nás je nejlepší odpovědí těm publicistům, novinářům i politikům (kteří často zastávali postavení i nejvyšších ústavních činitelů) i redaktorům veřejnoprávní televize, kteří při výročích výše uvedených událostí neberou okolnosti tehdejšího vývoje, tehdejší situace v úvahu. Již od roku 1945 se vedou např. diskuse, proč nakonec Praha nebyla osvobozena americkými vojsky. Kontroverzní publicista Roman Joch nemůže přijít na jméno F.D.Rooseveltovi, protože prý příliš podléhal na Jaltské konferenci J.V.Stalinovi jenom proto, že prý Američané potřebovali v pozemních operacích proti císařskému Japonsku vojska Rudé armády. Přitom jak on tak někteří další publicisté považují za rozhodující příčinu porážky Japonska svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Rozhodující podíl Rudé armády na porážce hitlerovských armád na rusko-německé frontě a v Mandžusku je všemožně popírán. Sledujeme-li německé, americké, francouzské seriály o druhé světové válce, máme dojem, že nejdůležitější pro výsledek války byly bitvy o ostrovy v Tichomoří, invaze do Evropy a pokud jde o nás, pak osvobození Plzně americkou armádou. Při nedávném přejezdu amerického konvoje naší republikou si američtí vojáci připomněli oběti svých předchůdců v Plzni, ale uctít památku Rudoarmějců, s nimiž se jejich předchůdci setkali na Labi i u nás, k tomu nedošlo.Bylo by to zřejmě pod jejich úroveň.

Náš dnešní prezident republiky, Ing. Miloš Zeman ve spolupráci s jemu pdobnými „znalci“ dějin se postaral o to, aby byl Den Osvobození, tak jak jme jej prožívali 9. května, přesunut na 8. květen, kdy v Remeši byla podepsána kapitulace německého wehrmachtu. V knize „Jak jsem se mýlil v politice“ na str. 100-101 uvádí, že se mu protivila Stalinova megalománie, politická účelovost, která prý vedla k opakování kapitulačního aktu ještě jednou v Berlíně 9. května. Pan prezident nevzal v úvahu rozhodující podíl sovětského lidu a jeho armády na porážce nacismu, nejvíc obětí a materiálních škod Sovětského svazu je sotva“ Stalinova megalománie“. A podepsat kapitulaci v Berlíně, odkud vycházely rozkazy k záhubě lidstva, před očima celého světa, bylo tudíž symbolické. Ostatně u nás nikdo o 8. květnu a Remeši nic nevěděl, osvobození přišlo s velkou slávou až 9. května, a přece se i tehdy leckde ještě bojovalo, např. u Milína až do 11.-12. května 1945 a až kaťuše zlomily odpor wehrmachtu.

Jinou verzi vyjádřil prof. Zubov, s velkým humbukem vítaný na Masarykově universitěv Brně. Podle něho prý nešlo o Velkou vlasteneckou válku, ale o válku mezi černou a rudou diktaturou.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Pravdy a lži českých dějin

K násilí, jímž byli a jsou lidé a národy ovládáni hmotně, přistoupila jako poslední vymoženost dvacátého století propaganda, která ovládla lidi a národy duševně. Násilí zbavuje lidi svobody vůle. Propaganda je zbavuje svobodného úsudku. Proti násilí se bojuje rukama a zbraní. Proti nepravdě a neprávu, proti fanatismu a demagogii se bojuje slovem a svědomím. Ve světové při o pravdu a právo asi neplatí přísloví, že moudřejší ustoupí.

Karel Čapek


Od převratu 1989 nepřestáváme žasnout nad neutuchajícími proudy pohrdavého a nenávistného znevažování našich národních dějin a naší národní kultury, které chrlí většina tisku i televizních kanálů. Hledáme-li zřídla tohoto mediálně šířeného špinění, pomlouvání a tupení naší minulosti, které již patří na veřejnosti k „dobrému tónu“, najdeme objemnou knihu „Uloha Čechů v dějinách“ (Praha 1991,690 s.), kterou pod pseudonymem Podiven (jméno sluhy knížete Václava) vydala trojice autorů, P.Pithart, P.Příhoda a M.Otáhal (ten s některými výhradami). Prý zrcadlo, nastavené českému národu. Ve skutečnosti pomlouvačný pamflet, do něhož se promítl příkrý, odmítavý vztah těch německých analistů, kronikářů a historiků, kteří perem podporovali, zdůvodňovali a oslavovali expanzivní činy svých vládců. Historické děje se tu podávají bez lidské účasti a porozumění pro zápas napadeného, ale s povýšeným despektem a zlomyslným pošklebováním agresora. A přitom šlo o osudy generací na léta, staletí. Podiven pohrdá Čechy jako otroky, ale nechce jim dovolit, aby se osvobodili. Odsuzuje opovážlivé Přemyslovce, kteří nechtěli být vazaly římských císařů, pranýřuje troufalost husitů, kteří se opovážili „vykloubit z duchovních svazků Evropy“, tupí stavovské rebely, exulanty, tajné nekatolíky, buditele a obrodiče, austroslavismus, panslavismus, čechoslovakismus, Volnou myšlenku, legionáře, Masaryka, Beneše, první republiku…Nejde tu o historickou pravdu, ale o útok na historické vědomí českého národa. Za cenu zamlžování, bagatelizování, překrucování ba i vysloveně neslušného pomlouvání řadí vybrané historické jevy tak, aby byla potvrzena apriorní ideologická konstrukce (čím se liší od rasistické?), že Češi jsou živel zaostalý, primitivní, málo tvořivý, zatímco Němci jsou „státotvorné plemeno“ a nositelé „vyšší kultury“. Podřadní Češi se marně snaží překonat svou nezralost, přízemnost, odvozenost, malost, plebejství. Neprávem se prý dovoláváme slavné minulosti, velikosti svých předků, kulturního bohatství svého národa. Jsou to samé anomálie, kterými jsme uráželi universalismus a jiné vznešené ideje „svaté říše římské německého národa“, vlídnou monarchii habsburskou i právní cítění Němců v našem pohraničí. Nejvíce jsme se ovšem prohřešili tím, že jsme znovu – zcela nezaslouženě – prý lstí a podvodem získali a potom zas ještě obnovili samostatný stát, proti vůli těch, kteří si osobovali právo nám vládnout.

Podle Podivena se Češi od nejstarších dob pouštěli do pochybných dobrodružství proti ozbrojeným nositelům vznešené ideje „svaté říše římské národa německého“ a pokračovali v tom i v rámci c.a k.habsburského mocnářství. Zahazovali se s povrchními kacíři a neprozřetelnými stavovskými odbojníky, pořád si na něco neodpovědně hráli, pořád něco předstírali, vymýšleli si mýty a fikce o vlastní minulosti. Pokoušeli se o obrodu jazyka a kultury, ačkoli na to neměli, jsouce ducha nedostačivého. Jungmann (o té nepoctivosti!) si vypůjčoval slova od jiných Slovanů, Hanka, kterému nestačily staré pověsti v Kosmově kronice, podvrhl „Rukopisy“ a Smetana, Mánes, Aleš, Myslbek, Zeyer, Fibich aj. (jaká hanba!) nebádali o jejich historické věrohodnosti, ale inspirovali se ve své umělecké tvorbě poetickou krásou básní, které se tu náhle objevily. A Světlá byla nenadaná snaživkyně a Hálek, favorizovaný současníky před Nerudou, se měl stát českým Shakespearem (haha!)a Neruda byl citový deviant, a proto tolik přilnul k národu. Mácha byl dobrý básník, ale to jen dík jakési barokní filiaci své poesie. A Palacký s celou politickou reprezentací šli manifestovat do carské Moskvy (taková ostuda!) a Havlíček byl šovinista, Masaryk venkoncem povrchní myslitel a posléze podlý (!) politik a všechny ty panslavismy, austroslavismy a čechoslovakismy byly jen provokací vznešených idejí německého hegemonismu, založeného přímo „plemenně“ „státotvorným géniem Germánstva“.Češi nedovedou vládnout (na rozdíl od Maďarů). Nepřestajná nedostačivost české kultury a bažení po nedostižných vzorech se promítlo i do budování Národního divadla. „Národ sobě“? K popukání. Takový národ! A Sokolové byli paramilitantní organizace (!) atd. atp.

V antiemancipačním zaujetí vadí autorům všechny projevy českého vlastenectví, nedbání „integrující role křesťanství a katolické církve“ a nerespektování „státotvorného génia německého národa“. A aby nás snad nenapadlo aspoň zčásti se státotvorně integrovat, shromažďují rozsáhlý aparát ideologické munice pro separatistické rozeštvávání nejen Čechů a Slováků, ale i Čechů a Moravanů.

Podle Podivena jsou si Češi svými osudy i v nové době sami vinni. Nemuselo se jim spolu se Slováky podařit národní obrození, úspěšné angažmá v 1. světové válce, zřízení společného státu a vcelku zdařilé usilování o prosperitu, demokracii a humanitu. Hitler nemusel žehrat na „versailleského zmetka“, ujímat se svých soukmenovců, kteří si přece ČSR nepřáli, nemuselo být „Mnichova“ ani protektorátu. Ve střední Evropě mohl být klid. Jistě, naši předkové mohli jít dějinami i jinou cestou. Polabské a Pobaltské Slovany již hlava nebolí. Ba ani Lužické Srby pomalu také už ne.

Podle Podivena bychom konečně měli uznat „plemennou schopnost vládnout“, které se nám nedostává. Nezasloužili jsme si stejných práv a svobod. Kajme se v pokoře a podívejme se na sebe očima svých protivníků. Dáme Podivenovi za pravdu a rozloučíme se, parafrázujíce slova básníka „Zmoudření dona Quijota“: „Ach, teď konečně vidíme své bláznovství a hůře – svou moudrost. Jací jsme to byli blázni: Co jsme si toho navymýšleli! Neexistuje svět, o kterém jsme snili. Je nutno smířit se se skutečností a vidět věci, jak skutečně jsou. Celá naše minulost je jen hloupý a směšný sen. Nyní budeme bdít, ó jak my budeme bdít! Není nic velkého v našich dějinách, že, Podivene? Není nic krásného v naší kultuře, že, Podivene? A láska k vlasti? Nemiluje se přece vůbec, jsme-li rozumní, viď, Podivene? Jsi spokojen ? Můžeš teď začít tesat epitaf pro náš národ: „Uznal své chyby. Je dobrý. Je moudrý. Je mrtev.“ A všechno to mrzké, co méněcenný národ podnikal pro svou sebezáchovu a rozvoj, nezralý, neschopný a nízký od začátku až do konce, může být zapomenuto. Věnujme vděčnou vzpomínku svaté říši římské německého národa i dobrotivému mocnářství rakousko-uherskému. Jejich bohulibý odkaz znovu ožívá v nových strukturách.

Ale teď bez ironie. Zaráží, že renomovaní autoři nepřistoupili k tématice jinak, v rámci „Česko –německého porozumění“ nově, interkulturně, že se nepokusili paralelizovat nezrušitelné protivy a hledat integrující momenty na vyšší úrovni obecnějších, všelidských kulturních hodnot. Místo toho napsali jen pamflet, hanopis, sbírku pomluv a špinění v duchu nejhrubšího nacionalismu – arci, v tom lze spatřovat jisté novum – na domácí půdě a z českého pera – nepokrytě protičeského zaměření.

Znám reakce čtenářů, kteří nejsou dost imunní proti podobnému druhu „psychologické přípravy“: „To je hrůza, jak se nám lhalo! Už abychom fúzovali s Rakouskem nebo Bavorskem!“ Anebo: „Bylo nám toho obrození zapotřebí? Mohli jsme být dávno Němci a mít pokoj!“

Autorská trojice, politolog, psycholog a historik, dobře vědí, co dělají. Pod záminkou„léčení národní duše“ a „boření mýtů“ předvedli techniku totální destrukce sebedůvěry národa. Předvedli techniku ponižování, napadání a ničení sebeúcty člověka a jeho identity, založené na národní příslušnosti. Pokusili se znevážit, znehodnotit, znectít všechno, co se v našem vědomí váže k národní historii, národní tradici, národní kultuře. Pokusili se připravit nás o naše národní hodnoty a ideály. Bytost, která je zbavena vědomí svých hodnot, není schopna činu. Národ, zbavený sebeúcty, není schopen hájit své zájmy.

Ptáte se, co přivodilo ten nepochopitelný útok na naši historickou paměť, na naši národní identitu, na smysl našich dějin, na samu existenci národa? Trojice se jménem Podiven patří k odpůrcům předlistopadového režimu. Tito dříve disidenti, dnes příslušníci vlivných politických a kulturních elit, přijali v letech totalitarismu za svou perfidní zásadu „nepřátelé našich nepřátel jsou našimi přáteli“. Z nepřátelství k domácímu socialismu hledali a nacházeli oporu antisocialistických sil u našich sousedů v zahraničí, bohužel zhusta i protičeského revanšistického zaměření. Jejich tehdejší spolupráce se neomezila jen na /v té době aktuální/ „studenoválečné“ měření sil mezi Západním a Východním blokem. Disidenti převzali vstřícně i „nový“ pohled na naše národní dějiny – z dílny německé imperiálně nacionální historiografie.

Máme teď u nás dvojí pojetí společných dějin Čechů a Němců. Jsou to dvě vyprávění, která nemohou být odlišnější. Jejich různost je zakotvena již v dávných dobách. Rakušanka Barbara von Coudenhove-Calergi srovnává obě pojetí přehledně a věcně takto:

1. Podle Čechů přišli Němci do země jako kolonizátoři a dobyvatelé, v německém podání přišli jako nositelé a strůjci pokroku a činitelé vývoje.
2. Doba husitská – pramen demokratických tradic země a počátek evropské reformace podle Čechů, úděsné a hrůzostrašné barbarství podle Němců.
3. Baroko – pro Němce doba kulturního rozkvětu, pro Čechy „temno“, do kterého upadli po porážce stavovského povstání, ztrátě suverenity, triumfu habsburské protireformace a zničení protestantské elity.
4. Vznik Československé republiky r.1918 – pro Čechy spravedlnost, návrat suverenity po dlouhých třech stech letech nesvobody, možnost budovat s láskou nezávislý demokratický stát. Pro Němce zneuznání práva na sebeurčení a seberealizaci, až „Mnichov“ přinesl kýženou satisfakci.V očích Čechů rozbití Československa přičiněním „spoluobčanů“ ve službách Hitlera - zrada a zločin.
5. Protektorát – pro Čechy vyhánění z pohraničí, zatýkání, popravy, ponižování, pokořování, nejhlubší poroba, likvidace inteligence (zavřeny vysoké školy, popraveno 60 universitních profesorů a docentů ). A budoucnost? Po vítězství Říše realizace projektu germanizace, deportace, genocidy. Ve vlastní zemi neměl zůstat ani jediný Čech. Podle Němců se Čechům za války nežilo špatně. Nemuseli rukovat, měli co jíst, nebyli bombardováni.
6. Denacifikační odsun Němců z Československa – pro Čechy rozuzlení dávných i nedávných excesů, základ stability evropského poválečného uspořádání. Pro Němce katastrofa a zločin všech zločinů.

Autorka neskrývá podiv nad tím, jak po roce 1989 téma „odsunu“ ožilo. Dříve bylo jak v SRN tak v Rakousku (kromě spolků vysídlenců) „tabu“. Bylo nepohodlné, trapně spojené s nacismem. Věřilo se, že samočinně zmizí: staří odcházejí, mladí se již integrovali v nové domovině. Paradoxně jako by sjednocování Evropy probudilo démony minulosti. Objevila se „změna paradigmatu“ velikého rozsahu. Mnohým dělá dobře octnout se najednou v roli žalujících, nikoli již žalovaných. Ptají se: A co bude se „zločiny druhé strany“? O svých vlastních již nechtějí slyšet.

I na nás dolehla „změna paradigmatu“ velikého rozsahu. Mnozí „přepisují“dějiny a vykládají je podle německého vzorového schématu. Říká se tomu „demýtizace“ a ta postihuje všechna významná období naší minulosti. A není to nijak složité, všechno je prostě naopak.

Tak zrovna v těchto dnech přinesly „Parlamentní listy“ šokující názory údajného „historika“ T. Krystlíka. Historiografie zmíněného „experta“ sice postrádá odbornost (jak zdůraznila uznávaná historička prof. Věra Olivová), zato se honosí pozoruhodnými přepisovačskými „objevy“. Mezi takové „objevy“ patří i jeho tvrzení, že Češi si svůj stát rozbili sami, tím, jak utlačovali své menšiny. A tak i kdyby nebylo Hitlera, stát by se jim prý do roka rozpadl.

Jenže toto tvrzení není „objev“ zcela nový. Známe jej i z minulého díla T. Krystlíka. Ten před několika lety vydal jako novinář „Mladé fronty dnes“ pozoruhodný spis o dvou dílech,„Zamlčené dějiny.“ Sestavil je věrně podle uvedeného protičeského schématu. Patrně z reklamně marketingových důvodů v předmluvě vyhlásil, že je „první“, kdo vybízí Čechy, aby skoncovali s překrucováním dějin, s kterým začal už Palacký a aby odmítli pajány o slavné české minulosti. Sám jim při tom chce být oporou, která dosud chybí, a která je nutná, aby se národ vyrovnal s minulostí, opustil falzifikace dějin a přestal dokazovat, že není méněcenný. My ovšem víme, že „prvenství“ patří „Podivenovi“, a je neodůvodnitelné a neomluvitelné, že pan Krystlík „Podivena“ nepřipomíná. A jsou si přece tak blízcí! Asi se nezmýlíme, když vyslovíme domněnku, že jak autorská trojice „Podiven“ tak unikátní T. Krystlík měli stejné poradce a stejné zdroje informací. Uznávaná historička prof.V.Olivová odmítla pojetí Krystlíkova spisu právem jako neodborné, které nadto souzní s německou účelovou antidemokratickou historiografickou publicistikou.

Mohli bychom nyní s tímto „demýtizátorem“ skončit, ale nechci čtenáře připravit alespoň o malou ukázku z jeho díla, aby mohl ocenit autorův vskutku „objevný“ výklad českých dějin. (Nijak se v tom ovšem od ostatních „demýtizátorů“ neliší.) Počínaje „Podivenem“ se u nás tisková i audiovizuální média (až na malé výjimky) předhánějí v horlivém šíření „nového pojetí“, a tak už dávno víme, co nám on také říká, že husitství bylo „běsnění, které vraždilo lidi a ničilo evropská města“, a že Žižka byl „masový vrah“, a že pobělohorská poroba je pouhý mýtus, protože „cizí nadvláda tu nebyla a vliv církve byl kladný a prospěšný“. Není novinkou ani Krystlíkovo opakované tvrzení, že „Československo vzniklo r.1918 jako „umělý, neorganický útvar, nedovedlo najít modus vivendi se svými menšinami a vlastní vinou se rozpadlo“. Usměvné fantazie, že protektorát „poskytl Čechům pracovní uplatnění, perfektně fungující trh, rozvoj porodnosti a rozkvět kultury“lze hravě korigovat autentickými vzpomínkami na skutečnost: násilné pracovní nasazení celých ročníků mladých lidí pro potřeby vojenského průmyslu převážně v Německu (ročník 1921, ročník 1924, koncem války šel na zákopy i ročník 1928), kvapné sňatky a účelová těhotenství na záchranu před nasazením, nedostatkový přídělový lístkový systém pokrývající jen minimální potřeby obživy a ošacení.

Následkem toho se rozvíjela intenzivní ilegální výměna všeho spotřebního zboží mezi městem a venkovemí, kvetl „černý trh“ a šmelina nepředstavitelného rozsahu a spolu s tím se angažovaly obávané šťáry německé policie, např. na nádražích. A kultura? Cenzurou okleštěné skromné zbytky, pěstované ponejvíce v skrytu jako projev snahy po sebezáchově národa v smrtelném ohrožení. Pan T.Krystlík ovšem vskutku není ani první ani jediný „demýtizátor“. Nedávno mě jiný nadějný autor vlídně poučil, že výroky „zubožení“ a „bezpráví“ v souvislosti s pobělohorskou dobou patří „na smetiště dějin“. Nebylo prý bezpráví, nebylo zubožení. Šlo tehdy o „plodnou spolupráci, která dala Čechům vysoký standard, výrazně spoluutvářela jejich identitu a naučila je politické spolupráci na mezinárodní úrovni“. A celé obrození bylo scestné a zavádějící. O tom si mám přečíst novou literaturu, jsou jí plná knihkupectví a knihovny.

Co na to říci? Je pravda, že se po „Bílé hoře“ mnozí šlechtici získanými konfiskacemi celých panství velmi obohatili a měli „vysoký životní standard“, jako třeba Lichtenštejn, Dietrichštejn, Piccolomini, Coloredo a kohorta dalších dobrodruhů ze všech koutů Evropy, které panovník štědře odměnil za podporu proti odbojným stavům. Také církev se velmi obohatila. Jenomže to nebyli Češi. Počet obyvatel klesl téměř o polovinu. Doma zůstali převážně jen chudí nevolníci, kteří nesměli svou rolnickou práci opustit a víru museli změnit podle nařízení vrchnosti. Počet obyvatel klesl téměř o polovinu. Žádná barokní nádhera nemůže zastřít skutečnost, že došlo k zubožení českého etnika, které málem přestalo existovat a že arogantní triumf habsbursko-katolické protireformace vnímali mnozí /třeba i Komenský/ jako „temno“.

Součástí „demýtizační“ kampaně za diskreditaci Masarykovy první republiky a Benešova poválečného zákonodárství je trvale kritika tzv. „čechoslovakismu“. Masaryk si prý „vymyslel“ československý národ, aby mohl v jednání s presidentem Wilsonem prosadit ustavení nového státu na základě práva národů na sebeurčení. Výmysl? Společní předci ve Velké Moravě. Občas společní panovníci. Po staletí neomezený pohyb oběma směry přes řeku Moravu. Obyvatele na obou březích, byť administrativně oddělené, spojovalo vědomí příbuznosti, snadného dorozumění při malé jazykové odlišnosti, společné vysokoškolské studium, společná vojenská služba, vzájemní partneři. Od dob reformace po 400 let byla na Slovensku spisovnou řečí čeština (bibličtina). Ján Kollár mluví o českoslovanské větvi slovanské a soudí, že Češi, Moravané a Slováci mohou obstát jen pospolu. Palacký, Šafárik, Jungmann – ani jediný buditel nezapochyboval o jednotě a vzájemnosti. „Svoji k svému, paže k paži, od Šumavy za Pováží…“ Havlíček kritizoval, že třetina národa žije v maďarském područí a přál si spojení. Věřil, že právě ze Slovenska vzejde časem vůdcovství a síla celého kmene českoslovanského. Ani štúrovci, přestože provedli jazykovou odluku, nepopírali jednotu. Při kladení základního kamene Národního divadla v Praze r.1868 vyhlašovali za Slováky J.M.Hurban a J.Novák: „Je to i náš den. Jsme příslušníky národa českoslovanského neb i my k vám náležíme. My vaši jsme, vy naši jste. Neb my všichni jsme Slované – českoslovanského národa“. Je přirozené, že kulturně prožívaná vzájemnost vedla postupně i k požadavku politicky se sjednotit v jednom státě. /Tendenční přetřásání Pittsburské dohody a údajné nedodržení Masarykova slibu o autonomii je, jak nedávno napsala bratislavská badatelka v oboru státu a práva, Katarína Zavacká, ahistorická dezinterpretace ve službách separatismu./

Ideu naší státnosti formuloval dlouholetý spolupracovník prezidenta T.G.Masaryka a náš dlouholetý ministr zahraničních věcí, dr. Edvard Beneš r. 1935, ještě před svým zvolením Masarykovým nástupcem, druhým prezidentem Československé republiky. „Proti hrůzám války stavíme lidství a respektt k lidské osobnosti. Proti politickým doktrinám připouštějícím válku jako přirozený fatální stav společenský - soustavnou výchovu,ukazující, že takové názory jsou přežitkem minulosti a brbrství století předcházejících. Proti autoritativním a diktátorským koncepcím státních režimů – jedině správnou koncepci vývojové demokracie. Proti šovinismu – rozumný vřelý patriotismus. Proti mezinárodní anarchii, výlučnosti a egoismu národů a států – světovou organizaci mírovou, Společnost národů, a zásadu solidarity a spolupráce všech národů a států. Proti vyřizování mezinárodních sporů železem – mezinárodní soudnictví. Proti svévolnému rušení smluv a vyvolávání válek – společné zakročení a potrestání viníka sankcemi a tudíž vybudování kolektivní bezpečnosti, jejímž nástrojem má býti ui naše vlastní dobře vybudovaná a vyspělá armáda i celý náš systém spojeneckých smluv a paktů s našimi přáteli.“ V následujících třech letech se dařilo držet jednotu státu a jeho demokratický řád. Na podzim 1937, kdy Německo zahájilo přímý nástup k zničení Československa a našlo podporu u anglické politiky appeasementu, dařilo se prezidentu Benešovi v čele obrany republiky odrážet úspěšně jednotlivé fáze tohoto útoku. Zdálo se, že dík spojenectví se zeměmi na západě i na východě Evropy bude agresivita nacistického Německa zadržena. Mnichovskou dohodou čtyř velmocí – Německa, Itálie, Anglie a Francie koncem září 1938 však všechny naděje na udržení demokracie a míru padly. Československo bylo rozbito a ovládnuto Německem. R.1941 byla však protiněmecká fronta obnovena a dík Americe, Anglii a Sovětskému svazu nastal boj o nápravu a svět byl zaplaven hrůzami druhé světové války. Tato historie vskutku nesvědčí o pravdivosti názoru pana Krystlíka o vnitřním rozpadu naší první republiky. Československo padlo jako oběť nacistické agrese a rozpínavosti, která existence německé menšiny bezostyšně pro své válečné cíle zneužila na základě vyprovokování jejího separatismu. Za rozbíjení Československa dostalo dokonce více než milion a půl Němců z našeho pohraničí medaile za zásluhy od A.Hitlera.

Československo padlo. Ale na rozdíl od většiny evropských států si uchovalo svůj politický štít čistý. Nikdy se nezkompromitovalo politickou dohodou s hitlerovským režimem nacistického Německa. (V.Olivová)

S uspokojením jsme našli ideové spojence v německých historicích Hansu a Evě Hahnových, kteří nejednou odhalili pravý smysl „nových pohledů“ na československé dějiny. „Nové pohledy“ jsou neseny snahou svalit odpovědnost za to, co se dělo v 30.letech z německého nacismu na – údajný český nacionalismus.

Novodobé české dějiny stojí přirozeně na tom, že vznik samostatného Československa z konflagrace válečných sil r. 1918 byl vyvrcholením snah celé řady generací, které od dob národního obrození hledaly cestu k svobodnému národnímu vývoji a k obnovení jeho ztracené státnosti. Připomeňme aspoň snahy Havlíčkovy, Palackého, Masarykovy. .

Vznik a existence Československé republiky jsou tak spojeny s historickými kořeny národa, že všechno pozitivní, co se na našem území událo, směřuje k nim jako svému cíli a všechno v nich ozřejmuje svůj smysl. Není divu, že i nepřátelské tendence mají stejný směr, ovšem s úmyslem rozbíječským. Přes svou novost a heterogennost i v neklidném meziválečném čase Československá republika si udržela svůj demokratický systém přes všechny i sílící nedemokratické tendence sousedních evropských států. Byl tu Masarykův demokratický program Washingtonské deklarace, byla tu angažovaná práce politických zakladatelů republiky, byly tu s úctou a láskou udržované a šíření kulturně historické tradice, představované Mistrem Janem Husem, Jiřím Poděbradským, Janem Amosem Komenským, a celou plejádou vědců, umělců, myslitelů, kteři pracovali nezištně pro blaho národa a nečekali „ni zisk ni slávu“. Bylo to přirozené, protože oni připravovali a pak udržovali stát novodobé emancipace Čechů a Slováků pro společně vyznávané hodnoty demokracie a svobody, vzdělanosti a kultury. A protože „Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“, i proti jejich myšlenkám a dílům, proti jejich poctivému přesvědčení a nezištné práci se i dnes houfují síly nepřátel

Hahnová našla nedávno podobný nepřátelský výklad i v anglosaském zámoří. Recenzovala knihu Američanky (patrně německého původu) Mary Heimannové, „Československo – stát, který selhal“. Ukázala na ní, že je to jen další varianta protičeské propagandy. Tak hned český národ pokládá Američanka za romantickou obrozeneckou fikci. Není-li českého národa, nejsou ovšem ani Češi. A tak autorka mluví o Dobrovském jako o „maďarském rodáku“, o Palackém jako o „moravském protestantovi“ a o „rakouském Slovanu“ Dvořákovi soudí, že udělal kariéru jen dík českému nacionalismu. Kdyby toho nebylo, byl by prý odsouzen hrát ve své vesnické kapele polky, mazurky, pochody. Ale on se vyšvihl „směsí českých nacionalistických skladeb.“ (Tak tady si ho autorka asi trochu plete s Bedřichem . Smetanou, který její pozornosti kupodivu unikl, ačkoliv právě on byl autorem nádherných hudebních básní o lásce k národu a vlasti.) A Henlein, podle M.Heimannové, prý chtěl jen demokracii pro své rodáky, kterou jim „utlačovatelská“ ČSR nechtěla poskytnout. Přitom zamlčuje, že jim dala, mimo jiné, i tři ministerstva ve vládě, prvotřídní školství a kvalitní kulturu. (Jen privilegia, jaká měli za Rakouska, o ta v demokratickém systému přišli.) Číst podobné výmysly by bylo k smíchu, kdyby to nebylo smutné svědectví o nepřestajných lživých útocích na naše dějiny. Proč? E.Hahnová ukazuje, že od svého vzniku stálo Československo v cestě organizaci přeshraničního hnutí, jehož cílem bylo nastolit místo Československé, Rakouské a Německé republiky jedinou - Velkoněmeckou říši.

Proti destrukci historické paměti vystupují odborní historikové, učitelé dějepisu, pamětníci, mluvčí vlasteneckých organizací. Ozývají se na stránkách několika málo tiskovin, které jsou jim otevřeny. Jejich hlas je slabý, jde o tiskoviny velmi nízkého nákladu. Většina tisku se octla v cizích rukou a cizí kapitál nemá zájem udržovat povědomí o českých národních dějinách. Přeje spíše „demýtizátorům“ v cizích službách. Před časem se Bořivoj Čelovský pokusil burcovat národ, který sice získal svobodu slova a tisku, ale ne už prostředky k tomu, aby jí mohl využívat. Vydal brožuru „Konec českého tisku?“S otazníkem na konci. Brožuru poslal politikům a jiným veřejným činitelům k vyjádření. Většina oslovených byla situací našeho tisku, který je z 80% v cizích rukou, nemile překvapena. Ale zároveň většina usoudila, že v době kapitalismu a volného pohybu kapitálu se nedá nic dělat. Někteří s daným stavem dokonce souhlasili, protože prý monopol kapitalistů je lepší než monopol stranických sekretariátů, ztratíme sice suverenitu, ale polepšíme si ekonomicky. A že to vlastnictví našeho tisku je většinou německé? To přece nevadí. Mladí již nemají potřebu bývalé spoluobčany démonizovat. Čelovský vydal brožuru znovu, rozšířenou o tyto a četné jiné podobné odpovědi našich vůdčích osobností. Titul, opět „Konec českého tisku.“ Tentokrát bez otazníku. Když před 20 lety vyšel „Podivenův“ manuál „ demýtizace“, většina recenzentů reagovala na knihu silně kriticky. Ale oficiální mínění to přičetlo na vrub tradičnímu chápání českých dějin, „jiným“ vztahem k rozpadu Československa a k odsunu Němců po druhé světové válce. R. 2003 se dostalo knize dokonce reprezentačního vydání v nakladatelství Academia, garantovaném Akademií věd ČR. Milan Kundera kdysi napsal, že národy se likvidují tak, že se jim nejdříve vezme paměť. Zničí se jejich knihy, jejich vzdělanost, jejich historie. A někdo jiný jim napíše jiné knihy, dá jinou vzdělanost, vymyslí jinou historii…Bez odkazu předků a bez vlastní sebeúcty přestaneme být národ. Proměníme se v nevědomý, neodpovědný, manipulovatelný dav. Dopustíme to?

Ve veřejném prostoru jsme denně svědky tendenčního výkladu událostí. Společenské vrstvy, různé skupiny, strany i jednotlivci stylizují své zprávy o událostech tak, aby sloužily jejich potřebám a zájmům. Je to prastarý způsob, jak uplatnit svůj vliv a oslabit protivníka. Už sofisté ve starém Řecku věděli, jak se dělá z černého bílé, z většího menší a naopak. Učili tomu za peníze. Pro moderní dobu nezapomenutelně ukázal G.Orwell ve své satirické vizi „1984“, jak se bez přestání přepisují dějiny podle toho, jak se ustavičně střídají mocnosti v globální hegemonii, ve světovládě. Nad všemi manipulacemi světa však musí existovat historická pravda, nepřibarvená a nepřikrášlená. Pravda českých dějin je základem naší identity. Lživé podání dějin v imperiálním zájmu mocnějších sousedů ohrožuje samu naši existenci.

Polistopadový převrat přinesl nejen pád despotického režimu, ale i oživení rozmanitých společensky rozkladných sil. Ožili přátelé bývalého mocnářství i skrytí vyznavači nacismu. Využívají a zneužívají svobody projevu a tisku k šíření svých obskurních názorů a přpisují naše dějiny ze všech sil. Negují všechny historické tradice, kterých si vážíme a které milujeme.Ale zvláště si dávají záležet na tom, aby zpochybnili nutnost a oprávněnost vzniku ČSR, znevážili charakter meziválečné existence naší republiky a dehonestovali nový osvobozenecký boj a nové vítězství v době 2. světové války. Podle nich byl vznik ČSR vlastně neprozřetelný a hazardní experiment. A tak zvanou první republiku si prý bezdůvodně idealizujeme a vlastně jsme za ni ani nebojovali, když šlo o její existenci. A za protektorátu se nám vůbec nežilo špatně a celý náš odboj byl vlastně směšný. A neůnavní přepisověči dospěli posléze k tomu, že naše národní uvědomění je fikce, národ je vlastně přežitek a vlastenectví je zdrojem xenofobního nepřátelství. Vlastenectví, láskyplný pocit domova, pocit silné sounáležitosti a odpovědnosti k vklastnímu národu a jeho zemi, jazyku a kultuře nabývá v procesech integrace v celoevropském a světovém měřítku nového významu. Má smysl bránit svůj národ a svou příslušnost k němu v době postupující globalizace?

Odpověď je jasná. Bez pocitu národní příslušnosti chybí jedinci společenská a kulturní sebejistota, bez takového pocitu je vykořeněný, sám a sláb, bez opory a záštity. Ani v globalizovaném světě nechceme ztratit svou národní identitu, věrnost tradicím a kulturnímu dědictví, které shromáždili naši předkové na své cestě dějinami. A protože musíme přemáhat mnoho sil opačnéhosměru, je na čase znovu se zajímat o témata, která naši rodiče pokládali za jednou provždy uzavřená. Znovu se otvírají. Nastává čas nových obran národa a mateřského jazyka. Prof.Albert Pražák, čelný představitel Pražského povstání r.1945, vydal r. 1946 nádhernou kulturně historickou knihu, „Národ se bránil“. Sleduje v ní sebezáchovné boje našeho národa od dob Velké Moravy až do 2. světové války. Mysleli jsme si, že poválečným osvobozením doba pro sestavování takových „obran“ přestala, že ve svobodném demokratickém světě se již nikomu a před nikým bránit nebudeme muset. Přesvědčujeme se však denně o opaku. Potřeba bránit se nejen že nevyhasla, ale že čelit znevažování našeho národa, jeho minulosti i budoucnosti, je stále naléhavější. Braňme se. Netrpme lži o českých dějinách, o české kultuře.

Literatura:
Parlamentní noviny, březen 2017
Albert Pražák: Národ se bránil. Praha 1946.
Coudenhove-Calergi,B.: Kein Stoff fur´s gemeinsame Schulbuch. Die Presse, 12.Okt 2002
Dyk,V.: Zmoudření dona Quijota. Praha 1957
Hahnová,E.: Úskalí jedné demytologizace. In: Lidové noviny, 23.1.2010
Olivová,V.: Destrukce historické paměti. In: Národní osvobození, 26.5.1998
Olivová,V.: Jak je možné psát české dějiny. In: Národní osvobození, 17.6.2011
Kálal,K.: Slovensko v české škole. Praha 1918
Pešek,J.: Matka vlast. Praha 1924

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Cena za zásluhy o evropskou integraci

Ctíme své tradice. Třeba tradici angažovat se za mír a spolupráci mezi národy, jak si přál král "dvojího lidu" Jiří Poděbradský nebo navýsost tolerantní, všestranně, i diplomaticky činný exulant Jan Amos Komenský. A v nové době jak pro podobné cíle pracovali prezidenti T.G.Masaryk a E. Beneš a potom další zástupci naší republiky ve "Spojených národech" po první a v "Organizaci spojených národů" po druhé válce světové.

Novou kvalitu vzájemných vztahů mezi národy představuje "Evropská unie". Zpočátku montánní společenství uhlí a oceli mezi Francií a Německem z r.1951. Brzy k nim přistoupilo ještě několik dalších zemí, Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Itálie. Dnes EU sdružuje 28 států (bez Británie 27) s cílem prohloubit vzájemnost a kooperaci mezi zeměmi. "Evropská unie", s institucionálním sídlem v Bruselu, pokročila v procesu integrace zúčastněných zemí dále než široce obecně politická "Organizace spojených národů" z r. 1945, s institucionálním sídlem v New Yorku. Doslechli jsme se, že za zásluhy o budování evropské integrace se předním politikům uděluje vyznamenání, cena, pojmenovaná na počest jednoho z inspirátorů sjednocení Evropy - Richarda Coudenhove Kalergiho. Cen bylo uděleno již 19, v poslední době byli takto vyznamenáni, vždy v dvouletém odstupu, paní Merkelová a páni Rompuy a Junkers. O panu Kalergim jsme četli a slyšeli leccos. Oficiálně jsme však o jeho myšlenkovém odkazu zpraveni nebyli. A tak se ptám: Proč se cena za zásluhy o evropskou integraci uděluje na počest "Panevropana" pana Kalergiho, který byl nepřítelem demokracie, proč ne na počest demokratického federalisty F.W.Foerstera? Snad nemají pravdu "konspirativci"?

Na "konspirativní" dotaz, zda A. Merkelová plní svou imigrační politikou Kalergiho plán, totiž proměnit Evropu národních států v nesourodou etnickou kaši, odpověděl europoslanec M. Ransdorf na svém posledním Webu 21. 2. 2016, že paní Merkelová má přírodovědní vzdělání, takže sotva zná Kalergiho myšlenky. Ale připustil, že současná mezinárodní situace ten plán připomíná: silná podpora masové imigrace do Evropy, zabezpečování pohybu běženců četnými "neziskovkami", jednoznačně pozitivní ovlivňování veřejného mínění ve prospěch imigrantů.

A tak se znovu ptám: Je masová imigrace neplánovaný důsledek živelných historických souvislostí nebo také zároveň či dokonce především realizace něčího dlouhodobého záměru a úmyslu? Nahodilá shoda? Nepředvídané výsledky a následky odlišných, nesourodých účelů nebo po řadu desítiletí sledovaný rafinovaný projekt? Cílem je takto odbourat národní státy a jejich svrchovanost v zájmu neomezeného pohybu osob, zboží a kapitálu? Má nastat definitivní vnitřní rozvrat národních společenství popřením jejich kulturní identity, tradic, společných cílů a ideálů ve prospěch individuálních sobeckých zájmů vládnoucích držitelů globální moci? Proč byla založena "Evropská cena", cena za zásluhy o Evropskou integraci se jménem a k poctě údajného předchůdce myšlenek "Evropské unie", pana Kalergiho?

Richard Nicolaus von Coudenhove-Kalergi (1894-1972), byl rakouský šlechtic s československým občanstvím, spisovatel a politik. Iniciátor a spoluzakladatel hnutí "Panevropy", vyhlášené roku 1923 ve Vídni. Dostalo se mu tehdy finanční podpory od největších boháčů světa (Rotschild, Warburg...). Jako ideový základ pro hnutí uvedl Kalergi křesťanství, svobodu, mír a kulturu. Byl pro mezinárodní součinnost hospodářskou, politickou a kulturní, chtěl vytvořit Spojené státy evropské, bez Ruska a bez Anglie, zato však s mimoevropskými koloniemi. V zájmu integrace chtěl zrušit právo národů na sebeurčení, jejich homogenitu, identitu, demokracii, princip rovnosti a obnovit vládu elity, "aristokracie ducha". Takovou elitou mu byli i podnikaví Židé, zocelení dějinami pronásledování. Eliminoval zcela etnickou, historickou a kulturní identitu národů. Jako by neexistovala.Vláda podle něj se má v Panevropě opět vrátit šlechtě, ostatní obyvatelstvo, evropské i neevropské se prý bude svobodně mísit a vytvoří novou rasu, lehce ovladatelnou k práci a k službě vládnoucí elitě.

Kterýsi horlivec napsal, že Kalergi získal pro Panevropu podporu T.G.Masaryka a E.Beneše. Ve skutečnosti od nich o takovou podporu usiloval. Začínal jako mladý ambiciózní politik se státní příslušností československou. Podle rodového sídla v Poběžovicích, v českém pohraničí, se totiž r. 1918 stal občanem Československé republiky. Kromě zdvořilého ocenění myšlenky zabezpečit mír mezi evropskými zeměmi se mu však výraznější podpory nedostalo. Masaryk i Beneš měli jiné představy o sdružování zemí v Evropě, vedené zájmem o práva malých národů, o jejich samostatnost a svobodu, demokracii a humanitu.

Bližší jejich názorům byl v Německu nepohodlný pacifista F.W.Foerster (1869 - 1966). Obracel se neúnavně na "všechny státníky světa" se svým plánem na federalizaci svobodných, demokratických národů Evropy. Přesvědčoval o výhodách demokratické federalizace národů ze všech sil. Proč se nepřipomíná jeho jméno?

Kdo spíše má být uznán za předchůdce dnešní "Evropské unie"? EU má sloužit zájmům vybraných elit nebo zájmům všech občanů? Má hovět rozmarům mocných nebo usilovat o poctivý život ve společnosti spravedlnosti, svobody a práva pro všechny?

O Kalergiho "Panevropě" jsme dlouho neslyšeli. Až teď našli někteří "konspirativci" utajené jádro a příčinu až nepochopitelné podpory nediferencované masové migrace ze strany vedoucích politiků EU. Podle Kalergiho v "Panevropě" bude vládnout šlechta. Masy snadno ovladatelného pracujícího lidu budou mít smíšený euroasijskoafrický genetický základ. A tak se ptáme: Takový je tedy skrytý důvod oficiální podpory přistěhovalců z arabských a afrických zemí? Kalergiho utopickému plánu se dnes ze strany jeho kritiků dostalo alarmujícího názvu: "Legální genocida evropských národů." Šíří se nedůvěra, podezření, masová imigrace v očích mnoha současníků představuje vážné nebezpečí pro budoucnost, pro celou Evropu a její kulturu. Ja zajímavé, že nedávno Th. Barnett, poradce bývalého amerického ministra obrany, vyložil podobný cíl globalizace, totiž homogenizaci všech států na zeměkouli prostřednictvím smíšení ras. Proto má podle něho Evropa každoročně přijímat miliony přistěhovalců ze zemí "třetího" světa.

Časové i věcné souvislosti varujícím "konspirativním" teoriím často unikají. Ale naléhavé otázky kolem zachování státně politických hodnot národů při integraci Evropy a zvláště v době migrantské krize zůstávají. A mnozí bijí na poplach.

A tak se znova ptám: Proč "Evropská cena" nese jméno R. Coudenhove-Kalergiho?

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Prezident Budovatel

Tím hořkým chlebem dní, které jsme prožívali
a solí slz, jež vyplakala zem,
Vás nevítáme. My Vás milovali
v těch dobách přetěžkých a my vás milujem.
Když v nocích bezesných u našich amplionů
hvězdami dálek zazníval Váš hlas,
jako by někdo strhl s očí clonu,
jak bychom byli někde blízko Vás.
Vy jste nám dolíval oleje do plamene
ve chvílích zoufalých. Dnes, kdy Vám končí pout,
lid náruč otvírá, na srdce roztoužené
chce si Vás přivinout.
Jaroslav Seifert


Druhý prezident Československé republiky přišel na svět 28.5.1884 v Kožlanech jako desáté dítě v rodině drobného rolníka, který usilovností a podnikavostí proměnil během let chalupu v pěkný grunt. Do vínku se mu dostalo mimořádné pracovitosti a píle, úcty k vzdělanosti a lásky k svobodě a vlasti. Dva jeho starší bratři se stali učiteli a také on se dal cestou chudého studenta. Univerzitní studia absolvoval nejen v Praze, ale i v Paříži, Dijonu, Londýně a Berlíně. Získal rozsáhlé znalosti v řadě oborů a v několika jazycích. Přivydělával si jako novinář, dopisovatel a překladatel. Po návratu do Prahy učil 4 roky na obchodní akademii. Na popud T.G.Masaryka, kterého obdivoval, se habilitoval na Karlově univerzitě spisem o demokratickém socialismu. Ale sotva nastoupil akademickou dráhu, vypukla válka a on se dal mužně a nadšeně do služeb zápasu za československou samostatnost. Zpočátku byl spojkou T. G. Masaryka, činného v zahraničí, a Mafie, tajným spolkem vlastenců doma (Herben, Šámal, Soukup, Scheiner, Kramář, Rašín aj.). Od r.1915 jako generální sekretář Československé národní rady v Paříži organizoval zahraniční odboj spolu s Masarykem, který se zdržoval ponejvíce v Londýně a ve Washingtoně a s M. R. Štefánikem, který neúnavně cestoval po všech spojeneckých zemích. Koordinovaným úsilím dosáhli tito tři muži nejen podpory krajanů v cizině, ale i mobilizace dobrovolných československých legionářů na ruské, francouzské a italské frontě. Úspěšným jednáním s předními evropskými a americkými politiky získali pak v průběhu roku 1918 mezinárodní uznání a politické záruky pro nově vznikající svobodný stát – Československou republiku. T. G. Masaryk ocenil Benešovy zásluhy zcela lapidárně: „Bez Beneše bychom republiku neměli.“

Ve vládě nového státu ČSR se stal dr. E. Beneš ministrem zahraničních věcí. S vynikající přípravou odbornou i jazykovou (byl kompetentní jak v historii tak právovědě, jak ve filozofii tak v sociologii a politologii) stal se brzy osobností známou a uznávanou při koncipování poválečných mezinárodních smluv (Versailles) a v dalším dvacetiletí v mezinárodním úsilí o zajištění míru a kolektivní bezpečnosti. S jeho jménem jsou spojeny aktivity Společnosti národů, např. Ženevský protokol o pokojném řešení sporů z r.1924. Nebylo jeho vinou, že z návrhu rozsáhlého systému smluv se mu podařilo na Západě zabezpečit jen spojenectví s Francií, na Jihu s Jugoslávií a Rumunskem (Malá dohoda).

F.X.Šalda ocenil, že „Beneš přináší z každé cesty (jako ministr) jen mír“, a i „jako president (stal se jím r.1935) zůstává rytířským strážcem míru. Dovede v sobě slučovat pravou lásku k své zemi a k svému národu s pravou mezinárodností, tj. láskou k člověku jako naději a nástroji lepšího života budoucího. ...Je z lidí, kteří jdou za svou myšlenkou a neprodají ji za mísu čočovice. V představě nestranných politicky kulturních evropských pozorovatelů je Beneš pólem civilizace, práva, kooperace národů, přesvědčení o vítězství rozumu a ducha nad surovými pudy zvůle a násilnické expanze. Jeho jméno se stává šifrou v telegrafní abecedě dnešního vzdělance. Je to zkratka za slova: boj o právo, spravedlnost, lidství.“

Prezident Beneš marně usiloval udržet systém kolektivní bezpečnosti v Evropě, zastavit hitlerovskou agresi a zabránit druhé světové válce. Bohužel, velmoci se rozhodly pro politiku appeasementu, ústupků a smiřování s agresorem. Dovedly tak Evropu a po ní celý svět k úděsnému válečnému konfliktu. Prezidentovi se podařilo třikrát odrazit přímý Hitlerův útok (mobilizace v říjnu 1937, v květnu 1938 a v září 1938). Avšak 29 .9 .1938 byl náš odpor zlomen neblaze proslulou dohodou čtyř velmocí v Mnichově (Anglie, Francie, Německo, Itálie). Prezident Beneš byl nucen abdikovat a opustit republiku. Nepřestal sledovat, co se děje doma, a tak hned 16. března 1939 veřejně protestoval proti německé okupaci a rozbití pomnichovského Československa a postavil se do čela našeho druhého odboje za obnovení Československa a jeho samostatné existence.

Nebylo jiné volby

Zní, zní zrady zvon, zrady zvon
čí ruce ho rozhoupaly?
Francie sladká, hrdý Albion
a my jsme je milovali
F.Halas


Z doby, kdy prezident Beneš nejpalčivěji a nejbolestněji prožíval peklo Mnichova, se dochovaly doklady morálního úpadku části naší inteligence, která se zbaběle distancovala od prezidenta a od idejí, které po 20 let Československá republika vyznávala. Svalujíc všechnu vinu za mnichovskou krizi a vojenskou kapitulaci bez boje na hlavu E. Beneše, snažila se z nově vzniklé situace tzv. „Druhé“ republiky vytěžit pro sebe co nejvíce prospěchu a výhod na úkor idejí demokracie a humanity i národní hrdosti.

V té době poslal odstoupivšímu prezidentovi list dr. Ladislav Rašín. Důrazně v něm odmítá mediální protinárodní štvanice, vyjadřuje prezidentovi úctu a vděčnost i věrnost. Rytířsky přiznává, že ze dvou katastrof, mezi kterými jsme si mohli vybrat, by on volil válku, ale chápe, že prezident, odpovědný za statisíce životů, válku odmítl. Podobné pochopení chybělo politické levici (K. Gottwald) i pravici (P. Tigrid, V. Černý). Ti dva dokonce zpochybnili osobní statečnost prezidentovu, jako kdyby v modení době (!) váhal táhnout do boje v čele ozbrojenců! Ani Masaryk (jak se spekulovalo) by nemohl v dané situaci vyhlásit „tož budeme sedlat“, aniž by racionálně zvážil všechna fakta.

Fakta byla taková, že izolovaná obrana země obklopené ze všech stran nepřátelskými státy neměla naději na úspěch. Ani na pohraniční opevnění (ke všemu nedokončená) nebylo možno se spoléhat. Jejich úkolem bylo útočníka pouze zadržet na určitý čas, než zasáhnou spojenci. Když však spojenci neočekávaně od svých závazků odstoupili, ozbrojené střetnutí se ukázalo jako nepřijatelný avanturismus. Uvnitř pohraničního opevnění přece existovala „pátá kolona“, tří milionů Němců na českém území se zmocnila vlna prohitlerovského nadšení, každý pátý voják byl Němec. To, co se tehdy v pohraničí dálo, byla již nevypovězená válka proti nám. Na vojenský úspěch nebyla naděje. Ale co horšího. Za daného stavu mezinárodního veřejného mínění (politika a rétorika appeasementu) hrozila i morální katastrofa. Mediální zpracování veřejného mínění dokáže přece hravě zfalšovat i morální smysl obrany. V atmosféře prosycené mnichovanskou propagandou bylo snadné označit ČSR za rušitelku míru a původkyni válečného konfliktu, který nadto mohl přerůst v evropskou, ne-li světovou válku proti SSSR, pokud by nám šel na pomoc.

Slouží národu ke cti, že byl odhodlán k boji a k obětem. Prezident věděl, že boj za svobodu se bez obětí neobejde, bez obětí nebyl ani první a nebude ani druhý odboj, ani domácí ani zahraniční, kterému zakrátko – věren tradici z první světové války – stane v čele. Ale nechtěl připustit oběti marné, a co horšího, proti obětem zneužitelné. Vždyť vyhlášením války v odpověď na mnichovský diktát by přece ČSR podlehla Hitlerově provokaci a umožnila by mu křičet do světa, že „versailleský zmetek“, hnízdo“ židobolševismu“, potlačovatel menšin vůbec a německé zvláště narušil mír, který on, Hitler, hodlal na věky chránit, jak jen by byly splněny „spravedlivé požadavky jeho soukmenovců“. Jen to, že jsme se zdrželi ozbrojené obrany, ať to bylo jakkoli trpké, odhalilo Evropě a světu licoměrné lži, kterými Hitler maskoval svou programovou agresi včetně záměru definitivně si přisvojit naše země jako údajně „německý prostor“. Boje Poláků, Dánů, Holanďanů atd., které se nám předhazují, přišly již do jiné situace. Světová veřejnost již nejásala nad mnichovským mírem, iluze o Hitlerovi již padly, dík právě osudu Československa. Proč některým pseudoradikálům vadilo a stále vadí, že Hitlerova provokace vyšla na prázdno a že byl podán důkaz o pravých záměrech Třetí říše a o marném obětování Československa pro iluzorní zachování míru v Evropě?

Další události vedly k přehodnocení mnichovanské politiky, takže z druhé světové války vyšlo Československo po boku vítězných mocností (dík především zahraniční diplomatické misi prezidenta Beneše) s pocitem satisfakce za utrpěná příkoří a s hrdostí na projevy rezistence národa, který se bránil v druhém odboji doma i za hranicemi, na frontách Západu i Východu, ve Slovenském národním povstání i na Pražských barikádách. R. 1945 se prezident Beneš vrátil do vlasti nadšeně a radostně vítán osvobozeným národem a s odhodláním řešit nové úkoly s respektem k demokratickému vývoji první republiky.

Dr.E.Beneš měl od počátku mnoho nepřátel: jako spolutvůrce ČSR a její ministr zahraničí i jako československý prezident. Časem jich neubývalo, spíše naopak, a jsou tu dosud: ctitelé starého mocnářství a odpůrci samostatného Československa, iredenta německá i maďarská, agresivní neonacionalisté, nepřátelé demokracie, fašisté doma i za hranicemi, domácí kolaboranti a zrádci, opozice zprava i zleva, intelektuální rivalové v oblasti politiky, veřejného a kulturního života. Ti všichni se předháněli v nepřátelských výpadech a odsudcích, které si i navzájem půjčovali. A děje se tak dosud. Zásadně se nepřipomíná Benešův lví podíl na prvním zahraničním odboji (1914 - 1918), spolupráce s T. G. Masarykem a M. R. Štefánikem, účast na budování meziválečného Československa, formování principů demokratické politiky v evropském i světovém měřítku. Stejně tak se neberou na vědomí jeho zásluhy v druhém zahraničním odboji (1939-1945). S nasazením všech sil včetně diplomatické erudice jej vedl k osvobození a obnovení naší vlasti. Zato po vzoru goebelsovské propagandy se donekonečna opakují jeho dvě údajná „selhání“, přijetí mnichovského diktátu a přijetí demise 12 ministrů v únoru 1948. V obou zmíněných mezních situacích (v té první jsme to ukázali konkrétním rozborem) působily mocné historické síly, které prezident malé země nemohl ovlivnit. Pokud musel volit, rozhodoval se za národ s veškerou odpovědností a volil – menší zlo.

K otřepaným výmyslům o dvojím „selhání“ přibyla vlivem vstřícnosti k aktivitám revanšistických spolků odsunutých Němců i nenávistná představa prezidenta Beneše jako strůjce poválečných osudů vysídlenců. Je to součást propagandistických dezintepretací dějin, v příkrém rozporu s historickými fakty. Tato neblahá vstřícnost vyšla najevo, když parlament ČR navrhl zákonem ocenit zásluhy druhého presidenta, podobně jako byl kdysi oceněn T.G.Masaryk. Bylo politováníhodné a zahanbující, že senát za předesednictví P. Pitharta návrh zamítl. Byl však poslaneckou sněmovnou přehlasován, a tak od dubna 2004 LEX BENEŠ platí. Prezident Beneš se skutečně zasloužil o stát, a to hned dvakrát: Za 1. světové války se spolu s T. G. Masarykem a M. R. Štefánikem zasloužil o vznik svobodné a samostatné Československé republiky. Za 2. světové války za její záchranu ze smrtelného nebezpečí a za návrat mezi suverenní státy.

Kolem 130. výročí narození prezidenta dr. Edvarda Beneše bylo napsáno mnohé. V jakési neurčitosti se však ztrácí jeho souhlas s teorií konvergence Západu a Východu, včetně vztahu k Stalinovi a k SSSR. V poválečné atmosféře optimismu a nadějí se všeobecně věřilo, že Západ bude „socializovat“ a Východ „demokratizovat“ a zblíží tak svá stanoviska. Tato víra však netrvala dlouho. Myslím, že danou problematiku s nadhledem ukazují autentické Benešovy „Paměti,“ které vyšly r.1947. Prezident Beneš uvádí, že si po vítězné válce Spojenců přál obnovit a přebudovat náš stát tak, aby byl co nejlepší a nejtrvalejší. Chtěl postupovat cestou vývojovou a nenásilnou. K mezinárodní situaci napsal doslova: „Věřím, ... že nová demokracie poválečná a systém sovětského socialismu by mohly žít vedle sebe opravdu smírně, bez rivalit a nepřátelství, ve spolupráci a vzájemné dohodě. ...Obávaje se toho, co se už dnes na obou stranách ukazuje, ... dodávám: Jaký bude konečný stav a postup tohoto vývoje u jednoho či druhého z obou těchto sociálně-politických systémů, nemůže říci nikdo... Půjde tento vývoj až ke konečnému násilnému vyvrcholení, anebo jej obě strany, přestavše se holedbat svou revoluční silou nebo atomovými pumami, jakož i zdůrazňováním skutečných nebo jen předpokládaných slabostí svého odpůrce, navrátivše se k politice tak státnicky prováděné za těžké doby války, samy zastaví a obrátí jej ve směr pro oba nutný a příznivý? Ne-li, pak běda, běda bez rozdílu všem nám.“ To, že se nešlo cestou konvergence, ale cestou studené války, bylo nejen zklamání nadějí prezidenta Beneše, ale svými tíživými důsledky na nás doléhalo celá desítiletí a vlastně doléhá dodnes.

Použitá literatura
Šmeral, B.: President Budovatel. Praha, Brno, B. Bystrica 1946
Olivová, V.: Zápas o Československo. Praha 1922
Beneš, E.: Paměti. Od Mnichova k nové válce a novému vítězství. Praha 1947 a 1948
Černý, V.: Paměti. Brno 1992
Tigrid, P.: Kapesní průvodce...Praha 1990
Beneš, E.: Šest let exilu a druhé světové války. Praha 1946 a 1947
Beneš, E.: Úvahy o slovanství. Hlavní problémy slovanské politiky. Praha 1947 a 1948
Beneš, E.: Demokracie dnes a zítra. Praha 1

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Evropská unie není cíl, ale prostředek

Pokusy o mezinárodní spolupráci a o zachování míru jsou prastaré, tak jako pokusy válečníků zmocnit se a ovládat, šířit moc a hromadit bohatství na úkor jiných. Novověké osvícenství přineslo povznášející přesvděčení o síle lidského rozumu, který je schopen podat o světě a o člověku nepochybnou pravdu a zároveň sestavit návrh na rozumné řízení lidského života a mezilidských záležitostí. Jan Amos Komenský napsal r.1642 jako exulant v Londýně „Cestu světla“ („Via lucis“). Podal tu návrh, aby se učenci všech národů sdružili a aby pečovali o šíření osvěty. Obecné vzdělání by se mělo šířit neomezeně pro všechno lidstvo obecnými školami a obecně platnými knihami, sepsanými právě mezinárodním sdružením učenců. Tak by se nejsnáze proklestila cesta celosvětovému míru. Stoupencem Komenského mírových snah byl i G. W. Leibniz (1646 – 1716). Snažil se o mír mezi katolíky a protestanty, dopisoval si o různých problémech evropských zemí. Dodnes se cituje jeho bystrý postřeh politologické povahy: „V Evropě není jednotlivého problému, který by se dal řešit izolovaně. Evropanům nezbývá než zřídit novou formu komunity.“ A podobně Immanuel Kant ve svém spise „O věčném míru“ (1795) zdůraznil, že „mezinárodní mír a podřízení politiky morálce nejsou možné při konkurenci izolovaných států o nadvládu a mohly by být opravdu zajištěny jen evropskou federací. Evropský kontinent může existovat jen jako organický a organizovaný“. Oba myslitele cituje ve svém díle F. W. Foerster (1869 – 1966). Patřil k humanitně uvažujícím myslitelům. Proti oficiální politice doma a za cenu politických persekucí i emigrace kritizoval militantní pangermánskou politiku německé vlády. Odsuzoval lživou propagandu a přípravu dobyvačné války.Vybízel k obnově duchovních základů evropské kultury a k organizaci evropské federalizace. V jeho podání se společenství národů nemá snažit o univerzální jednotu a odnárodnění, nýbrž o bohatší, plnější a volnější život každého jednotlivého členského národního státu. Foerster byl ve svých názorech utvrzen hrůzami první i druhé světové války. Znal politické pokusy o mezinárodní spolupráci ve Společnosti národů po první i v Organizaci spojených národů po druhé světové válce. Byl svědkem též nového poválečného pokusu o kooperaci mezi státy především ve sféře ekonomické, jak jej předvedly Německo a Francie roku 1950. Ukázalo se, že toto datum představuje významný mezník pro další vývoj Evropského společenství. Tentokrát již nikoli ve sféře idejí, ale v realitě společenských jevů. A to nejen ekonomických, jako na počátku, ale postupně i stále více v realitě politické a sociální ve zvyšujícím se počtu členských států.

Ale vraťme se ještě do ničivého válečného požáru evropského kontinentu v letech 1914 – 1918. T.G. Masaryk, vedoucího československého zahraničního odboje, začal psát v Petrohradě r.1917, v době revolučního neklidu, nevelký spis „Nová Evropa. Stanovisko slovanské.“ Pokračoval pak v psaní cestou celou Sibiří a Tichým oceánem až do Washingtonu. Z mnoha problémů, rozvířených válkou, o kterých psal, si všimneme jen otázky součinnosti, sdružování, integrace národů. Masaryk se v emigraci poznal se zástupci dvou desítek utiskovaných národů, které měly stejné potřeby a zájmy jako my. Svobodu a sebeurčení, které jim velmoci, bojující o světovládu, upíraly. Zjistil, že tyto národy tvoří celé pásmo střední Evropy od severu k jihu, mezi výbojným militantním německým Pruskem a mezi utlačovatelským samoděržavným carským Ruskem. Byli to Laponci, Norové, Švédové, Finové, Estonci, Lotyši, Litevci, Poláci, Lužičané, Češi a Slováci, Ma´daři, Srbové a Chorvati, Slovinci, Rumuni, Bulhaři, Albánci, Řekové a Turci. Masaryk jim nastínil společný program, získal jejich souhlas, a 15.9.1918 s nimi vytvořil na zasedání ve Filadelfii Demokratickou unii střední Evropy. Tato unie měla za úkol vyvažovat jako společný blok nezávislých svobodných států sílu sousedních mocností jak na západě tak na východě Evropy. Středoevropská federace měla za úkol své členy chránit před jakýmkoli útlakem a nátlakem ze strany velmocí. Ale když válka skončila, ukázalo se příliš mnoho nepříznivých vlivů a zájmů. Včetně zásady a praktik podle hesla „Divide et impera.“Z projektu středoevropské unie se podařilo realizovat jen minimum. Byla to Malá dohoda. Československo, Jugoslávie a Rumunsko. O integraci Evropy se ani po první světové válce nepřestalo uvažovat. Tehdy vzniklo i hnutí, které u nás poznáváme s jistým prodlením - v době budování Evropské unie po druhé válce světové a po ukončení války „studené“.

Zakladatel hnutí, R. N. Coudenhove-Kalergi (1894 - 1972), vydal v roce 1923 spis „Panevropa“, projekt integrované Evropy. Jako rakouský šlechtic, od roku 1918 s československým občanstvím (pocházel z Poběžovic v českém pohraničí), stál o podporu prezidenta ČSR, T. G. Masaryka i ministra zahraničí, dr. E. Beneše. Oba politici souhlasili s myšlenkou sjednocení Evropy, s hledáním toho, co národy v Evropě spojovalo a spojuje, s vytvořením Spojených států evropských, byť v nedohledném čase. Ale integraci Evropy nepokládali za samoúčelný cíl, nýbrž za prostředek a cestu lidstva k humanitě. Proto pro další Kalergiho ideje neměli nejmenší pochopení. Kalergi např. chtěl v zájmu integrace zrušit právo národů na sebeurčení, na jejich suverenitu, homogenitu, samostatnost, na demokratický princip rovnosti. Chtěl obnovit vládu elity, aristokracie. Takovou elitou mu byli i Židé, podnikavý národ, zocelený dlouhými dějinami pronásledování. Kalergi eliminoval etnickou, historickou a kulturní identitu evropských národů. Jako by neexistovala. Spojené státy evropské bude podle jeho plánu tvořit lid všech zemí bez etnické a kulturní příslušnosti, jen Anglie a Rusko budou vyloučeny, zato však přibudou mimoevropské kolonie. Nerozlišené obyvatelstvo evropské a nově příchozí mimoevropské se bude svobodně mísit a vytvoří novou rasu, slabě barevnou a lehce ovladatelnou k práci a k službě vládnoucí elitě. Kalergiho odkaz je, jak se zdá, v Evropské unii živý. Jeho jménem jsou vyznamenáváni vedoucí politikové, kteří se zasloužili o integraci Evropy. My jsme o tom informováni nebyli. A tak se ptáme: Kdo je ideovým předchůdcem dnešní integrující se Evropy? Demokratičtí myslitelé nebo aristokrat a elitář a tvůrce nové rasy míšenců? Má Evropská unie sloužit zájmům vybraných elit nebo zájmům všech občanů? Má hovět rozmarům mocných nebo usilovat o poctivý život ve společnosti spravedlnosti, svobody a práva pro všechny? Jaký je sen a jaká skutečnost dnešní Evropské unie? Rovná práva všech členů nebo dominance velmocí, které mají snahu udržet si své postavení v „několikarychlostní Evropě“? Volení zástupci lidu všech zemí nebo prohlubující se deficit demokracie v evropském integračním systému? Je na místě vzdálenost a odcizenost evropských občanů od neprůhledných, nevolených institucí a jejich zaměstnanců? Co mohou členské země říkat nepřiměřenému dělení zisků i negativních následků ekonomické krize? Jak mohou reagovat na zobecňování následků politické neodpovědnosti a na přidělování počtu migrantů, nositelů nebezpečné migrantské krize?

Je zajímavé, že se nyní po létech objevuje význam vzájemnosti středoevropských zemí. Masarykův projekt Demokratické unie střední Evropy z roku 1918 není jen historický relikt. Na půdě Evropské unie se nedávno začalo kriticky hovořit o V4, Vyšegrádské čtyřce. Historici připomenou, že už roku 1335 se v severomaďarském Visegrádu sešli český král Jan Lucemburský, polský král Kazimír III. a uherský král Karel I. Robert, aby uzavřeli smlouvu o smíření a důvěře a dohodli společný postup proti rozpínavosti Habsburků. Jistá vzájemnost tu existovala mnohem později v podobě Rady vzájemné hospodářské pomoci v letech 1949 – 1991. Tento historicky bližší společný postup spojoval středoevropské země pro jejich východní politiku, pro jistou zdrženlivost k SSSR a k budování socialismu. Po roce 1991 následovaly krátce po sobě nástupnické skupiny jako pentagonála, hexagonála ... Postupně přibývalo zemí k spolupráci ve společném geografickém a společenskohistorickém kontextu. Jenomže mnohým se jevilo atraktivnější opustit střední Evropu a začlenit se do západoevropských struktur. Zdálo se výhodnější být nepochybnou součástí západu, který se dlouhodobě jevil pokročilejší, produktivnější, výnosnější. Vývoj v Evropě byl skutečně nerovnoměrný. Zatímco západní Evropa zaznamenala od 15. století prudký ekonomický a všeobecně celospolečenský pokrok, vrcholící revolučním ustavením svobody a lidských práv, ve střední Evropě dlouho trval zpátečnický feudalismus, přežitky nelidského nevolnictví, více méně absolutisticky tu vládly rodové dynastie, nadřazená aristokracie a církev. Již po první světové válce bylo jasné, že demokracii ve státech střední Evropy nezaručí automaticky instituce, převzaté ze západu. Že nestačí parlament a volební právo či stranický systém, protože je zapotřebí aktivních a zodpovědných lidí s rozhledem. . Přípravy nových generací, jejich způsobu myšlení a práce a stylu vedení a řízení. Situace se svým způsobem opakovala i po 2.světové válce. I tehdy bylo zapotřebí zabezpečit politické vzdělání, naučit zodpovědnosti a odvaze překonávat nevědomost a přežitky zaostalosti. Ale nedostatek zkušeností s demokracií byl ve střední Evropě i po roce 1989. Mnozí si situaci usnadnili bezvýhradným příklonem k západu, bez ohledu na to, že tamější režimy v nejednom případě postihla už úpadková krize demokracie. Vstoupili jsme do EU r.2004. Mohli a měli jsme jít svou cestou. Hledat a tvořit, zhodnotit a porovnat vlastní i cizí zkušenosti, ne bezhlavě přijímat a napodobovat. Nečekat, až dojde k určitým střetům o rovnoprávnost a suverenitu, až začnou probleskovat velmocenské ambice ve vztahu k malým národním státům. Jsme v situaci, kdy o našem postoji a o našem dalším usilování může rozhodnout jen hlavní historické kritérium: Evropská unie má smysl jen tehdy, když není samoúčelným cílem, ale prostředkem, který vede k vyššímu stupni lidskosti, humanity a kultivace lidského světa a života.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
To není xenofobie

Nejdříve bych se ráda vyznala ze své lásky k arabské kultuře. Mám ráda maurský sloh, maurské chrámy, paláce, zahrady. Ve španělské Andalusii je můžeme dodnes obdivovat. Vážím si toho, že arabští učenci ve středověku dochovali a zprostředkovali Evropě řeckou antiku, filozofii a vědu. A k tomu nám dali desítkovou soustavu a arabské číslice, zprostředkovali papír z Číny, zavedli bezplatné školy, lékařské operace, umělé zavodňování, náboženskou snášenlivost. Zasloužili se jedním slovem o pokrok v Evropě. A připomeňme ještě krásu pohádek „Tisíce a jedné noci“ a veršů „U studny Zemzem.“

Poznali jsme, že dějiny tvoří pásmo přespletitých křížících se dějů. Po řadě staletí je i arabská kultura dnes jiná, vyznávají ji jiní, jinde a jinak, ponejvíc v několika arabských zemích. Pro nás zdálky spojuje tyto země hlavně jejich náboženství, islám, ale i ten se u nich vyznává různě, s odlišnostmi ve věrouce i v normách pro životní praxi. Je nepopiratelným faktem, že to byly nejdříve evropské a pak světové mocnosti, které tak či onak způsobily v řadě arabských zemí současný neutěšený stav, bezvládí, nepokoje, války, bídu, celospolečenský rozvrat. Válečné konflikty a revoluce proti autoritářským režimům, které měly nastolit demokratickou vládu, se pravidelně zvrtly v revoluce za radikální islám v pojetí té které sekty. A státy, které až dosud relativně dobře prosperovaly (máme o tom zprávy očitých svědků), se rozpadly v kolbiště znepřátelených kmenů a nesnášenlivých náboženských sekt. Jsme zpraveni o tom, jak se dnes žije v Afganistanu, Iráku, v Libyi, v Sýrii a jinde. Množství obyvatel tu upadá do beznaděje a přijímá výzvy zvěstovatelů „lepšího života“, který je prý možno najít v Evropě. Života bez válek, v klidu a míru a v blahobytu. A tak exil! Vyhnanství! Opustit rodnou zemi a nastoupit dobrodružnou, nebezpečnou, předlouhou pouť za lákavou vidinou!

Exil známe z dějin, dokonce i velice nedávných. Politické konflikty, zápasy o moc a poté násilí vítězné strany vytvářejí situaci plnou nejistoty a neklidu. Stojí proti sobě noví uchvatitelé moci a jejich oponenti, disidenti. Být disidentem, mít jiné politické přesvědčení a vyvíjet jiné politické aktivity, než které současná vláda vyžaduje, je nebezpečné. Za vyhrocených podmínek hrozí násilné persekuce ze strany vládnoucí moci a pronásledovaným nezbývá, než opustit vlast, odejít do exilu a žádat v cizí zemi ochranu a azyl.

V současné době se valí do Evropy tisíce imigrantů z arabských zemí, z Blízkého východu i z Afriky. Ne desítky ani stovky politických uprchlíků, jak to bylo v minulosti, ale lavina nepředvídatelného rozsahu. Muži, ženy, děti, všichni podstupují strastiplnou cestu po souši i po moři. Obětují své úspory, aby získali průvodce či převáděče a dopravce. Snad všudypřítomná blízkovýchodní válka probudila beduinské sklony někdejších kočovníků? Hledají „zaslíbenou zemi“, jako kdysi Mojžíš, prchající se svým lidem z Egypta? Přijmou tu „zaslíbenou zemi“ v Evropě vděčně, i když vyznává jiné bohy a nic nedbá na Alláhovu vůli? Přijmou přístřeší v Evropě „s úctou a láskou“ (jak čteme opakovaně v arabských pohádkách) nebo se skrývanou nenávistí a odhodláním pomstít všechny křivdy a všechna příkoří, kterých se nositelé euroamerické civilizace na arabských národech dopustili? Nevíme. Kdo z těch imigrantských zástupů splňuje podmínky pro udělení azylu a kdo nikoli? Nevíme. Teprve dodatečně to prý budou Evropané zjišťovat a kdo podmínky nesplní, bude vrácen zpátky. Svědčí to o nedostatku předvídavosti, racionality i lidské ohleduplnosti na straně těch, kdo se nepokusili od počátku imigrační proud diferencovat a legalizovat.

Myslím, že Evropa imigraci z arabských zemí až dosud nezvládá. Přeléváním obyvatel z kontinentu na kontinent není možno řešit následky rozvratu arabských států. Naopak. Válku v arabských státech je zapotřebí co nejdříve ukončit, pak běžencům umožnit vrátit se do vlasti, domů a pomoci jim znovu si prosperující státy vybudovat. Podle jejich, nikoli podle našich představ.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Třetí osudová osmička - rok 1968

Když generalissimus J. V. Stalin zemřel (1953) a N. S. Chruščev odhalil zločiny “kultu osobnosti,“ (1956), nastalo v celém sovětském impériu „tání“, „obleva“ 50. a hlavně 60.let. Byl to proces postupné liberalizace. U nás dostal název „obrodný proces“ a vyvrcholil jako „Pražské jaro“ (1968). Současní tvůrci veřejného mínění nás přesvědčují o tom, že „obrodný proces“ nebyl celonárodním hnutím, nýbrž jen mocenským zápasem dvou frakcí vládnoucí strany, z nichž jedna chtěla zachovat stagnující status quo a své mocenské pozice s podporou Moskvy a celého Varšavského paktu, druhá se chtěla etablovat pokusem reformovat stávající společenský řád i proti vůli socialistických spojenců.

My, kteří jsme prožili vlnu tehdejšího nadšení, pocit svobody a odvahy k pravdivému pojmenování věcí a k jejich nápravě, k obnově tradičních ideálů demokracie a humanity, památky obou prvních prezidentů, pocitu štěstí z oživení národních dějin i občanské společnosti, Sokola, Junáka a dalších organizací a spolků, nemůžeme souhlasit, že šlo o pokus „reformovat nereformovatelné“. Kdyby nešlo o celonárodní hnutí, nebylo přece třeba vyslat armády pěti států. Cizí tanky by nerozdrtily naděje milionů. Nešťastná invaze 21. srpna 1968 překazila celonárodní hnutí obrody, budování socialismus s lidskou tváří, to jest s tradicemi demokracie a humanity. Přinesla obrovské zklamání a bolestné rozčarování. Teď již bylo většině národa jasné, že spravedlivou společnost nelze vytvořit nespravedlivými prostředky. Přítomnost převážně sovětských tanků způsobila opět tiché, ale rychlé přeskupování sil v důsledku mechanického zákona o „přitažlivosti cizího velkého tělesa“, jako za časů Mnichova koncem 30. let. Násilná restaurace přežitého stagnujícího režimu dostala název „normalizace“. Mnozí, původně „reformátoři“, do roka a do dne se proměnili v „normalizátory“. Ochotni kdykoli cokoli „ přehodnotit“, osvědčili znovu snadnost, s jakou lze přesvědčení měnit nebo předstírat. Pomáhali držitelům moci prověřovat, vylučovat, zbavovat možnosti uplatnění, práce a obživy, nezastali se, denuncovali. Motivaci k prorežimnímu chování poskytl prostý výrok hlavy státu, strany a vlády, Gustáva Husáka: „Každý pozná podle výplatního sáčku kvalitu svého postoje.“ Byla tu (po Mnichově) nová zrada části inteligence, která schopnost adaptace a přizpůsobení chápe jako dovednost zaujmout včas prorežimní postoje i za cenu znásilňování pravdy, práva, svědomí. Nastalo opět „temno“. Posilu bylo možno hledat – jako již tolikrát – v historii a v literatuře. Zvlášť aktuálním se ukázal tehdy A.Zweig, „Svědomí proti násilí.“ Ten spisek nám byl pro útěchu. Všimněme si, že hodnocení krizových dob naší společnosti (1938, 1948, 1968), hojně mediálně šířené, se děje podle jednoho schématu. Vina za následnou obecnou demoralizaci po katastrofě padá na hlavu vedoucí osobnosti, která nenašla sílu k heroickému gestu podle romantického vkusu. Ukázali jsme falešnost tohoto výkladu v případě prezidenta Beneše. Ale obdobné stanovisko musíme zaujmout i v případě vedoucí osobnosti „Pražského jara“, Alexandra. Dubčeka. Masovou demoralizaci a korupci ve společnosti nezpůsobilo to, že nedal pokyn k obraně našeho obrodného procesu a odmítl ozbrojený konflikt s interventy, kteří přinášeli, jak deklarovali, „internacionální pomoc.“ Odmítl riziko intervenční a občanské války. Masová demoralizace a korupce nastala proto, že část naší inteligence neměla dost ochoty, vytrvalosti a trpělivosti k vnitřní rezistenci. Věděli jsme, co A.Dubček v zájmu společnosti chtěl, mohl a pak pod nátlakem musel dělat. A viděli jsme zároveň, co naši „normalizátoři“ ve svém vlastním zájmu a k svému prospěchu dělali, ačkoliv nemuseli.

Podivuhodným zvratem dějin po listopadu 1989 se před naší společností vynořily nové, netušené problémy. Po závratné euforii z pocitu uvolnění a osvobození od vlády totalitarismu, z pocitu rozšíření individuálních perspektiv a možností, nastoupilo vědomí posttotalitní krize. Komunistický světový názor padl, ale objevily se ideologie falešně pochopené svobody, anarchie, kulturního a morálního nihilismus, nesnášenlivosti, nepřátelství, demagogie. Místo dřívějšího zespolenšťování bez míry nastala bezbřehá privatizace a nespravedlivá restituce. S nevýslovnou tíží na nás dolehl rozpad společného státu Čechů a Slováků. A opět je tu „přitažlivost cizího mocenského tělesa“, které neimponuje tentokrát tolik silou zbraní, jako silou své měny, svých peněz. A opět stojíme tváří v tvář novému mnichovanství. Jako by samovolně se domácí síly přeskupují, rezignují na domácí, české a slovenské zájmy, zpochybňují národ, národní zájmy, dehonestují národní tradice a hodnoty. Zpochybňují výsledky 2.světové války i oprávněnost vítěznými mocnostmi dohodnutého odsunu německé menšiny od nás i z jiných, dříve okupovaných zemí. A novému mnichovanství se dostává neomezené publicity knižní, časopisecké, v tisku a masmédiích všeho druhu. Vzpomeneme si, čemu nás naučily dějiny 20. století? Nebylo vždycky možno chápat se zbraní, když nám nepřítel sahal na naše práva. Ale bylo a je nutno vždycky zůstat rezistentní. Život ve střední Evropě nikdy nebyl a zřejmě ani v budoucnosti nebude idyla. Ale pokud budeme rezistentní, pokud zůstaneme věrni odkazu svých dějin, pokud se nepoddáme „přitažlivé síle cizího mocného tělesa“, potud zachováme svůj národ, který ctíme a vlast, kterou milujeme. Potud zachováme svou národní hrdost a čest.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Masarykovské desatero

Při zmínce o našem prvním presidentovi kdosi namítl, že jeho cíle a hodnoty byly neurčité, mlhavé, neměly nic společného s realitou. Ale věděl ten „namítač“, o čem mluví? Prověřme, namátkou, desatero hodnotových cílů, za kterými Masaryk šel. Byly zcela jasné, určité a ukazovaly nám reálně sebezáchovný směr. I pro dnešek.

Zde jsou:
1. Braňte pravdu. ( Připomeňte si boje o Rukopisy, hilsneriádu, záchranu života 53 Srbů a Chorvatů v říšském sněmu v inscenovaném, podvrženém „velezrádném“ procesu ). Presidentskou standartu se symbolickým heslem „Pravda vítězí“. x Dnes: cynické manipulace a bezohledná propaganda ze všech mocenských center. V zájmu zvyšování účinnosti manipulace se zneužívá i vědeckého poznání a technického simulování skutečnosti.

2. Buďte uvědomělý národ. Pěstujte vlastní národní historii a filozofii.(Význam husitského apelu na svobodu úsudku a svědomí, českobratrských snah vzdělávacích, Komenského světovosti a tolerance, myšlenek buditelů, zvláště Dobrovského, Kollára, Šafaříka, nezapomínejte na historické a politické dílo Palackého a na přínos Havlíčkův.) Bez historické paměti není národa. x Dnes: destrukce historické paměti ve všech médiích, jen s nepatrnými výjimkami.

3. Pečujte o velikost malého národa. Jděte klidně svou vlastní cestou. I malý národ může být kulturně vyspělý a šťastný a hrdý. „Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů“, říkejme s Janem Nerudou. Neopičte se po těch větších a bohatších. x Dnes: opičíme se bez míry, nevěříme si, neceníme si vlastní historie a kultury, ztrácíme svou identitu.

4. Vyznávejte ideál humanity (lidství, člověčenství), který se vyvíjí od dob reformace a renesance. Nepropadejte individualismus, utilitarismus, pesimismus, nehledejte nadčlověka. Chraňte přírodu a ctěte člověka. Zachovávejte staré přikázání lásky k bližnímu. Co nemáš ty rád, nečiň druhému. x Dnes: jsme tu každý sám za sebe. Smysl života jedince se stále více jeví jako honba za ziskem a za požitkem. Ideálem se stává bohatství, neomezená spotřeba, povrchní zábava a pochybný styl života v komerčním šoubyznysu.

5. Uznávejte ideje volnosti (svobody), rovnosti a bratrství (solidarity). Usilujte o spravedlnost. Každý má právo na chléb a plnohodnotné vzdělání. Jsou nejen práva politická, ale i hospodářská. I socialismus je humanitní směr. Chudí nepotřebují almužnu, ale práci a spravedlivou odměnu. Všichni mají právo na důstojný život. Svoboda bez odpovědnosti je lichá. x Dnes: spravedlnost se pokládá za iluzi. Nerovnost přerostla do nesouměřitelnosti. Vládne zásada maximalizace zisku a konkurenceschopnosti. Kapitál má přednost před a nad člověkem. Nedbá se o žebráky, bezdomovce a nezaměstnané.

6. Važte si svobody a samostatnosti státu, kterou jsme vybojovali v 1.válce světové. Važte si hrdinství legionářů, nadšení Sokolů, važte si těch, kteří pracují obětavě a nezištně pro blaho národa. x Dnes: zpochybňuje se sama existence a identita národa, zesměšňují se nadosobní cíle. Státu prý má být co nejméně. Perspektivní jedinec se ptá: co mi ta která funkce (podnik) vynese? Co se mi více vyplatí?

7. Mějte na paměti naši Washingtonskou deklaraci z r.1918, „Prohlášení československé nezávislosti“ a jeho principy. Stát budiž republikou, bude mít demokratický parlament, institut referenda, zaručí svobodu svědomí, projevu a shromažďování, zrušeny budou šlechtické výsady a tituly, šlechtické velkostatky budou vyvlastněny pro potřeby domácí kolonizace (pozemková reforma), bude provedena odluka církve od státu, ženy budou mít stejná práva, pracovní doba bude 8hodinová, ústava zabrání třídnímu zákonodárství. x Dnes: státní idea chybí. Hrozí návrat poměrů před Deklarací z r.1918. Trpíme pochybné restituce církevní i šlechtické, mlčíme k nekritickému a nezaslouženému hodnocení Rakousko-Uherska a některých jeho představitelů, přepisujeme dějiny v protimasarykovském, protidemokratickém duchu, obnovujeme pomníky staré monarchie.

8. Zajímejte se o vývoj v Evropě a ve světě. Státy se spojují, integrují. Dbejte o to, aby se tak dálo na principech rovnosti. „Já pán, ty pán“. Podporujte svébytnost a vzájemnost, neopomíjejte slovanské národy, octly se historickým vývojem většinou v méně příznivých podmínkách. x Dnes: poselství nejvýš aktuální. Dovedeme je přijmout a uskutečňovat? Jsme ve vleku bezohlednosti europeizačních a globalizačních mocných.

9. Dbejte o kulturu slova. Věnujte pozornost literatuře a umění. Vděčíme jim za povznesení národa. Nejsou tu pro zábavu, ale pro zušlechtění. Přinášejí prožitek lidského údělu. Celé veliké masy národní z nich přijímaly ideály mravní a sociální. x Dnes: pokračuje kulturní destrukce. Neoliberalismus a postmoderna odmítají s posměchem výchovné a vzdělávací tendence umění. Cení se narušování stávajících estetických norem a velebí se „šok“ z nového díla. Vulgárnost a obscénnost nezná mezí. 10. Starejte se o školu a o učitele. Ať vedou žáky v duchu přirozeného vlastenectví, prostého jakéhokoli šovinismu, k uvědomělé lásce k vlasti, která se projevuje činy, ne slovy. Ať uplatňují demokratičnost. Výchova má směřovat k rozumné a odpovědné správě věcí veřejných. Ať posilují rozvoj myšlení, aby bylo kritické a metodické a činilo člověka způsobilým řešit praktické problémy života. Ať vedou k úctě k ideálům individuální i národní mravnosti, ať pěstují lásku k práci, k duchovním hodnotám, k vědě, k poznání pravdy, ať rozvíjejí smysl pro krásu a umění. A ať se dbá o důstojnost a autoritu učitele i pokud jde o finanční zabezpečení. x Dnes: škola bez kázně, učitel bez vážnosti, vzdělanost není uznávanou hodnotou. Máme tu generaci, která netouží po vzdělání, tím méně po službě vlasti. Chce se zviditelnit, chce zbohatnout a chce si něco „ užít“. A média ji v tom intenzivně podporují.

Závěrem: Odkaz Masarykův není neurčitý, mlhavý a vzdálený realitě. Naopak. Nabádá nás k radikální proměně společnosti, která se ocitla v krizi jako celá euroamerická civilizace. Jak? To už je na současných generacích, které by měly vědět, že život je nejen dar, ale i riziko a úkol.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Říjnové zamyšlení

„Vláda věcí Tvých k Tobě se zase navrátí, ó lide český!“
J. A. Komenský, 1650

Za války, která uspišuje mnohé zrající procesy, došel náš národ svého cíle: dosáhl osvobození, dosáhl samostatnosti. 28.říjen je toho symbolickým datem. Mohlo by to být i jiné datum, podle některé z významných akcí diplomaticko-politických nebo vojenských, ale všeobecně spontánně byl přijat jako den vzniku nového, našeho státu - 28.říjen 1918. V ten den se Praha dověděla, že Rakousko-Uherská monarchie skončila. Vlády se ujal Národní výbor (Rašín, Soukup, Stříbrný, Švehla a Šrobár), obyvatelstva se zmocnilo nepopsatelné nadšení. Houfně se shromažďovalo, bouřlivě slavilo a zbavovalo se nápisů, znaků a odznaků cizí, již zrušené nenáviděné moci.

28.říjen poznamenal nejvíce generaci našich rodičů a prarodičů. Přicházeli na svět na přelomu 19. a 20.století, dospívali za války a po ní. Do osvobozené vlasti, do nového, samostatného státu vstupovali jako do svého životního jara s veškerým elánem, důvěrou a radostí svého mládí. „Kokardy, jásot, na praporu prapor“ (V.Dyk) – jedinečné okamžiky v dějinách národa i v životě jednotlivce. Mnohé zastihl převrat ještě ve školních lavicích. Účastnili se neutuchajících oslav, vítání legionářů (ale i těch vojáků, kterým se přeběhnout nepodařilo), vysazovali „lípy svobody“ na počest Masaryka, Beneše, Štefánika, Wilsona. (Ty krásné stromy mnohde ještě stojí a oslaví s námi stoleté výročí Československa.) Dívky šily a vyšívaly národní kroje, ale ne nějaké jen napodobeniny, „svérázy, “ale „pravé“ kroje, ať jakkoli pracné, podle vzorů z etnografických muzeí. (Největší oblibě se těšil kroj kyjovský, ale též piešťanský, hanácký, táborský, chodský aj.) Dnešní kritik všeho, co se vznikem našeho státu souviselo, se vyslovil uštěpačně o „vítacích špalírech“, o uctívání „miláčka národa“ a žasl nad množstvím „těch praporů, těch průvodů“. Ano. Lid se nemohl nabažit symbolů svobody, radoval se z vlajky a hymny i z krojovaných skupin, z uniforem legionářů a Sokolů. Byla to radost pochodovat se zpěvem sokolských písní a za doprovodu dechovky na počest národa a vlasti, jeho představitelů a jeho hesel a vizí budoucnosti. Mladí lidé se chystali na všesokolský slet, první v osvobozené vlasti, skládali proslovy pro tábory osvobozeného lidu, deklamovali verše o statečných legionářích:

„ Na Chemin des Dames, hotovo k boji
Padesát tisíc jich stojí...
To hoši jsou z Podřipska, od Šumavy,
To Pražská chasa a Hradecka děti,
To chlapci z Hané a zpod Hostýna,
Z Tater a zpod Beskyd, od Těšína...
Ti všichni přišli sem za práva národů,
Rovnost a svobodu životy klást...
Teď na Chemin des Dames, daleko
Od vlasti na tisíc mílí
Vlá jejich prapor červenobílý...“
A.Horák

Byla to doba neomezené vlády slova. Slovo utvářelo atmosféru doby. Arne Novák líčí, jak ještě před světovou konflagrací naši časoví básníci, Machar, Bezruč, Dyk, předvídali blížící se bouři a ukazovali, na kterou stranu patří český člověk. Když jim za nepřístupné vojenské krutovlády cenzura bránila v přímém projevu, vytvořili si řeč jinotajů a narážek. Přesto neušli pronásledování a žalářování. V květnu 1917 vyšel památný Manifest českých spisovatelů (iniciativa J. Kvapila, záštita A. Jiráska, 130 podpisů). Poprvé tak ve staré vlasti byl zveřejněn Masarykův československý program. Z vězení k svému podpisu na Manifest českých spisovatelů poslal Viktor Dyk svou slavnou báseň „Země mluví“, s varovnými verši :“Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš.“

Jako za války, tak i po převratu hlavní osvětový úkol se otvíral pro spisovatele národního směru, dříve již zapomínané. Např. Sládek, Čech, Krásnohorská, ale hlavně Jirásek byli znovu aktuální. K nim se přidávali i mladší a mladí, např. Sova, Šrámek, Křička, ale i vědci podporovali snahy národně osvoboditelské a budovatelské, např.historikové (J.Pekař), sociologové (E.Chalupný), filologové (J.Zubatý)..

T.G.Masaryk podporoval literární hnutí za povznesení národa. Vypracoval si svou estetickou koncepci již v osmdesátých letech 19.stol. (O studiu děl básnických). Zastával názor, že poznání vědecké a poetické se mohou doplňovat, že umění není pro zábavu, ale pro zušlechtění, že je všelidské a že umělcova výpověď o životě musí být opravdová. Dílo chápal Masaryk jako výraz básníkova světového názoru, projev doby a prostředí. Hledal v něm ideje, prožitek lidského údělu, jeho reflexi. Studoval v něm mravní atmosféru Evropy konce 19.století. Posuzoval z hlediska ideálu na základě sociologické a sociálně psychologické interpretace a se zřetelem na historii a sémantiku umění. V Ideálech humanitních(1901) formuloval Masaryk funkci umění takto: „Umění a zejména krásná literatura má pro společenský život každého národa veliký význam výchovný: veliké masy národní přijímají z umění a speciálně od svých poetů své ideály mravní a sociální. Poezie má pro všechen život, zvláště sociální a politický vliv ohromný. Vidíme to zřejmě na velikánech poezie polské a ruské, vidíme to na vlivu Byrona a jiných“.

Věren tomuto přesvědčení oceňoval úlohu českých spisovatelů v rozhovorech s Jaroslavem Kvapilem, který byl po válce vyslán do Paříže, aby tu čekal na příjezd T.G.Masaryka z Ameriky a připravil jeho vjezd do Prahy. (Prezident přijel do Paříže 7. prosince a do Prahy 21. prosince 1918. Mezitím jednal s politiky a navštívil legionáře v Darney.)

V souhlase s tímto přesvědčením pak Masaryk na pražském nádraží poděkoval A. Jiráskovi za uvítací projev slovy: „Jsem poctěn, že Vámi osobně jsem vítán, že jsem vítán spisovatelem, který zároveň s politiky je představitelem českého národa. Vy máte nemenší zásluhy o uskutečnění cílů vytčených než my, političtí pracovníci. … Nastává nám práce, práce společná. Každý nastupte na své místo, neboť každý – i malý – může přispět k vybudování československé demokracie.“ A v projevu A.Heydukovi, 5.června 1920: „Přišel jsem k Vám, abych vzdal poctu našemu nejstaršímu literátu a básníku. Doznávám, že jsem tím chtěl projevit a projevuji, že stát bez základu literatury a umění by nebyl stát pevný, a hlavně ne stát nový.“ Svět se od těch dob velice změnil.

Kdysi nejúčinnější prostředek komunikace, tisk, knihu, nahradila dnes audiovizuální média. To ovšem neznamená, že lidé nepotřebují jako dříve kritické postřehy, rozbory, návody. Potřebují i dnes kritiky demokraticky a humanitně zaměřené na široké vrstvy společnosti. Potřebují kulturní, eticko-estetickou výchovu. Masaryk a jeho žáci by odmítli pokračující kulturní destrukce, dnešní „metanormu“, univerzální princip „narušovat stávající normy“, absolutizovat „uměleckou svobodu a originalitu za každou cenu“ a škodolibě očekávat „šok“ recipientů umění a vyhlašovat tento „šok“ za kritérium a ukazatele hodnoty díla. Úpadkový neoliberalismus a tzv. postmoderna odmítají s posměchem a ošklivostí dřívější výchovné a vzdělávací tendence umění. Bez nich ovšem nelze kulturní úroveň lidských společenství ani udržet, natož povznést. Jen k rozkladu lze přispět.

Vedle literatury a umění měl Masaryk ještě jednoho mocného spojence v budování státu – školu. Na sjezdu československého učitelstva r.1920 vyzval president učitelstvo k účasti na reformě školy, která je součástí reformy celé společnosti. Formuloval několik idejí pro inspiraci a integraci veškeré pedagogické a osvětové práce. Těchto idejí bylo pět:
1. Vést k přirozenému vlastenectví, prostému všeho šovinismu, k uvědomělé a krásné lásce k národu a vlasti, která se projevuje činy, nikoli slovy.
2. Uplatňovat demokratičnost v širokém, sociálním a humanitním pojetí: každý má právo na chléb a plnohodnotné vzdělání. Výchova má být i politická (to neznamená stranická!), tj. má směřovat k rozumné a odpovědné správě věcí veřejných a společných.
3. Ctít ideály mravnosti individuální i národní jako něco posvátného. Pěstovat úctu k práci, k duchovním hodnotám, k vědě, poznání pravdy, rozvíjet smysl pro krásu a umění.
4. Posilovat rozvoj myšlení, aby bylo kritické a metodické, aby činilo člověka způsobilým řešit praktické problémy života.
5. Dbát o důstojnost učitele. Byl osvobozen od závislosti na absolutní moci a zproštěn povinnosti k vymýšlení témat k potvrzení loyálnosti. V nových poměrech má být živým příkladem hledání pravdy, vynakládání energie, směřování k něčemu. Příklad působí mnohem více než mluvení. Nezbytné je i finanční zabezpečení. „Přál bych si, aby vláda mohla co nejvíce a s láskou vydávat na školu a učitele.“

Učitelstvo mladé Československé republiky ve dvacátých a třicátých letech bylo vysoce motivované ideály humanity a demokracie a plnilo iniciativně své poslání. Ověřovalo reformní a alternativní pedagogické myšlenky, které přicházely z různých koutů Evropy i z Ameriky. Vytvořilo vlastní typ moderní školy, činnou školu s tvořivými učiteli i žáky, s novými metodami, s krásnými čítankami, s prvotřídními učebnicemi, pracovními sešity a listy, s výchovou těla i ducha, nejen kognitivní, ale i estetickou, mravní a občanskou. Jistě i dík uvědomění, které vštípila tato škola svým žákům, přestáli jsme smrtelné nebezpečí vyhlazení celého národa za nacistické okupace.

Na meziválečné dvacetiletí, které je nepochybně vrcholným obdobím našich novodobých dějin, se nespravedlivě zapomíná. Neměli jsme jen vynikající školství, ale i architekturu, průmysl, zemědělství, vědu, techniku, umění. Doklady o tom přinesla i proslulá Výstava soudobé kultury, kterou uspořádala Československá republika k svému 10.výročí v Brně na Výstavišti, k tomu účelu nově zbudovaném. Znalce z celého světa fascinovala. Mimořádný lesk výstaviště s bohatstvím průmyslových a technických produktů a novinek převyšovalo ještě bohatství duchovní, světlo ideového obsahu, které z výstavy vyzařovalo. Po výstavě zůstaly aspoň pavilony, které dodnes budí obdiv. Ale jaké množství hodnot zůstalo zapomenuto! Kdo vzpomene metodické, tvořivé a často objevné a originální práce našich učitelů! Erudované publikace našich vynikajících filozofů a pedagogů! Za protektorátu umlčená a v době totalitarismu nežádoucí zůstala i po r.1989 nepovšimnuta díla F. Drtiny, J. Krále, J. Tvrdého, J. Hendricha,V. Příhody, J Uhra, L. Kratochvíla a mnohá jiná. Ke škodě naší vzdělanosti se nedočkala reedice a zůstala naší mladší a mladé studentské a učitelské generaci neznámá.

Samozřejmě, i první republika měla nedostatky a nedořešené problémy, nebylo a ani nemohlo být hned všechno dokonalé. Ale charakterizovala ji účast poctivých lidí, spjatých společně vyznávanými hodnotami, směřováním k ideálním představám, jak by měl demokratický stát vypadat. Charakterizovala ji práce, nezištnost, vlastenectví, osvěta, vzdělanost, kulturnost. Vzpomínáme na ni s láskou a hrdostí. Když 17.listopadu 1989 padl nedemokratický režim a my jsme zažili nový převrat, těšili jsme se na obnovu režimu svobody a humanity, který jsme měli v paměti. Ale skutečnost se s očekáváním začala brzy rozcházet. Životní naplnění jedince i společnosti se stále více jeví jako honba za ziskem. Ideálem se stává bohatství, neomezený konzum, povrchní zábava, pochybný životní styl šoubyznysu. Pravou svobodou se zdá být popírání všech pravidel morálky, vkusu a taktu. Ideální hodnoty, které se nedají zpeněžit, jsou bezvýznamné. A máme tu po stu letech generaci, která netouží po vzdělání, tím méně po službě vlasti. Chce se stát celebritou, kingem, miss či superstar, zviditelnit se a co nejvíce „si užít“. Konkurenceschopnost je heslo dne.

Bude to sto let, co vznikla ČSR a její symboly: znak, hymna, vlajka. A president. Ano. I Masaryk se stal symbolem a heslem - TGM. Jít za ním znamená hledat, tvořit, zápasit. Usilovat. Situace se mění, ale Masaryk nám stále ukazuje směr. Nemůže být lepšího ideálu, než je ideál humanitní demokracie.

Literatura
Kvapil, Jaroslav: O čem vím. I.-II. Praha 1947
Novák, Arne: Stručné dějiny literatury české. Olomouc 1946
Škrach,V. K: Kniha – duší člověka. Stati a rozmluvy T.G.Masaryka o knihách. Kolín 1948

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Zářijové zamyšlení

Už nikdy nesplyne s rtů Čecha tišší vzlyk:
Je mrtev Hospodář, umřel nám Masaryk.
V. Nezval


Ty zářijový dne, koho jsi nám to vzal?
Muže, jenž napřímen vždy před osudem stál,
neb kotvil v Bohu svém a rukou požehnanou
zažíhal hvězdy myšlenek, jež naším nebem planou.
J. Hora


Za sto let možná děti našich dětí
svým dětem budou teskně vyprávěti
o šedém ránu, čtrnáctého září,
na věky označeném v kalendáři:
To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě.
J. Seifert


Až dnešek zastaví raněná srdce zvonů,
snad bude slyšet, kterak slibujem,
snad uslyšíš i Ty svých čtrnáct milionů,
jak přísahají pevně: TGM!
O. Scheinpflugová


První prezident Československé republiky přišel na svět v předjaří, 7. března 1850, do prosté rodiny bez majetku, bez postavení, bez jména. Odešel s předzvěstí podzimu, 14. září l937, oplakáván svým lidem a svými básníky. Je tomu již 80 let, ale osobnost Masarykova, jeho život a dílo, jeho myšlenky jsou naléhavou výzvou, dnes snad naléhavější než v době jeho života.

Převrat 1989 vyvolal počáteční nadšení, naděje a odhodlání k nápravě společnosti. Ale brzy došlo k společenskému rozkladu, který můžeme označit jako stav anomie (beznormativnosti, libovůle a svévole). Místo, aby se všemi prostředky – včetně široce pojaté občanské osvěty na veřejnosti a ve školách – posílily principy demokracie a humanitní morálky, objevilo se něco málo anarcho-intelektuálských utopií (neurčité snění o Evropě, o nepolitické politice, o občanské společnosti, o přesahování k transcendentnu ...) a k tomu masivní propagace ultraliberálních hesel o neomezené svobodě individua s cílem obnovit kapitalismus. Program obnovy soukromého vlastnictví a neřízeného trhu postrádal zákonnou normu právní i mravní a byl všeobecně pochopen jako příležitost obohacovat se bez zábran, skrupulí či ohledů. Podnikavci osvědčili mediálně schvalovanou podnikavost a dravost a obsadili důležité politické a ekonomické pozice a funkce pomocí neregulovaných nebo přímo nezákonných prostředků. Původní silný společenský konsensus vyprchal spolu s nadějí vzkřísit ideály demokratických hnutí minulosti.

Společnost, tak jak ji modelují polistopadové vládní kruhy a mocná média, postrádá především autoritu, sociální vztah mezi lidmi, kteří jsou nositeli vážnosti, respektu a úcty, a těmi, kteří jim vážnost osvědčují, respekt a úctu prokazují. Takovou autoritu měl Masaryk. První prezident byl milován a ctěn jako nezpochybnitelná mravní osobnost, jako zosobnění idejí politické svobody, demokracie a humanity. Občané byli k němu vázáni citovým poutem láskyplného obdivu a dík tomu měl velký vliv na jejich činnost a chování. Kdo je dnes u nás důvěryhodným ručitelem poctivého životního zápasu, čistých úmyslů a nezištné ochoty angažovat se pro nadosobní cíle?

Od počátku své myslitelské tvorby věnoval Masaryk pozornost člověku, lidské bytosti. Proč žít a jak žít zajímalo jej víc než kterákoli jiná filozofická otázka. Ve veřejném životě i v krásné literatuře sledoval projevy krize moderního člověka, který ztratil náboženskou víru, a proto upadl do pocitů prázdnoty, vykořeněnosti, odcizení, nihilismu. (Viz spisy Sebevražda, Moderní člověk a náboženství.) Masaryk z duše neměl rád egocentrické „titánky“ své doby, kteří se zaštítili heslem „Bůh je mrtev, všechno je dovoleno!“ Odmítal život egoistů, kteří žijí v sebeobdivu, bez závazků a bez nadosobního smyslu. I dnes, ba právě dnes je na místě důrazně varovat před kultem svobody bez odpovědnosti, síly bez začleněnosti, pýchy bez pokory.

Když ovšem Masaryk hovořil o náboženství a o víře, naprosto neměl na mysli vztah k tehdy vládnoucí katolické církvi. Přel se s jejími představiteli kvůli svobodné, na církvi nezávislé škole, kvůli svobodnému učení na univerzitě. Kritizoval církev za účast ve vládě ve službách habsburské monarchie (teokracie). Za to ho tři stovky katechetů rakouských gymnázií žalovalo. On se však u soudu obhájil. Masaryk slovem náboženství nerozuměl kanonizovanou teologii (učení o bohu), věroučná dogmata ani liturgické předpisy. Vnějškové obřadnictví nesnášel, „hluboký náboženský cit je církevnictvím urážen“. Šlo mu o vnitřně opravdový vztah jedince k světu a vlastnímu poslání v něm. Myslil na touhu lidské duše po zdokonalování, na úsilí o nové, vyšší hodnoty života. Zkušenost jej vedla k názoru, že člověk potřebuje niternou oporu, musí se „něčeho držet“, musí na „něčem viset“, a to „něco“ musí být větší a důležitější, než je on sám. (Spis V boji o náboženství.) Současné snahy předat církvi obrovský majetek by Masaryk odmítl jako nepřijatelný návrat k feudalismu. V nové době probíhala sekularizace církevního majetku nejen u nás, ale v celé Evropě. Zastával by linii zakladatelské listiny našeho novodobého státu, „Prohlášení československé nezávislosti“ zveřejněné ve Washingtonu r. 1918. Listinu sám koncipoval, obsahuje požadavky odluky církve od státu, vyvlastnění velkostatků, zrušení šlechtického stavu, odstranění všech rodových a majetkových výsad. Nesouhlasil by s restaurací přežitých poměrů, které ohrožují demokracii.

V devadesátých letech 19. stol. napsal Masaryk řadu větších i menších spisů, které se staly základem politického sebeuvědomění a programu již obrozeného národa. /Česká otázka, Naše nynější krize, Jan Hus, Karel Havlíček, Otázka sociální, Problém malého národa, Ideály humanitní./ V těchto spisech Masaryk vyložil, „čím jako národ kulturně žijeme, co chceme, v co doufáme.“ Koncipoval tak českou národní filosofii, zakotvenou v hodnotách nadosobního smyslu. Navázal na tradice české reformace a jejích vůdčích osobností, na kulturní snahy národního obrození, na dílo Karla Havlíčka Borovského a Františka Palackého. Hodnoty, které naše národní společenství dlouhodobě udržují, podněcují a oduševňují, viděl ve víře v duchovní síly života a v usilování o vyšší hodnoty, než je utilitární prospěch a materiální zisk. S těmito principy se jako vysokoškolský učitel i jako praktický politik účastnil každodenních bojů své doby. Popřel pravost rukopisných podvrhů, odmítl antisemitskou rituální pověru, střetl se s klerikalismem. Hájil vždy pravdivé poznání, vystupoval proti předsudkům, předpojatosti, přízemnosti i povýšenectví a hlavně proti nespravedlnosti. Protivníkům čelil s neúplatností svého charakteru a s věrností svému přesvědčení.

Ve funkci poslance říšské rady ve Vídni prosazoval práva slovanských národů a úspěšně bránil Jihoslovany, proti nimž vládní administrativa zosnovala nebezpečnou intriku, procesy a hrdelní soudy pro padesát tři domnělých velezrádců, Srbů a Chorvatů.

Za první světové války dosáhl Masaryk, vůdce zahraničního odboje, s podporou věrných stoupenců E. Beneše a M. R. Štefánika neuvěřitelného úspěchu v zahraničí, osvobození z rakousko-uherského područí a ustavení samostatné Československé republiky. V boji „za naši věc“ ovšem Masarykovi vydatně přispěli i stateční legionáři na Rusi (“Byl moloděc, báťuška Masaryk“), ve Francii a v Itálii. (Spisy Nová Evropa.(Stanovisko slovanské), Světová revoluce.) Občané nově konstituovaného státu – ČSR – jej nejen zvolili (opakovaně) prezidentem, ale poctili jej i přídomkem – prezident Osvoboditel.

Kdo z dnešních kandidátů na prezidentský úřad se těší byť jen zlomkem Masarykovy autority nebo předpokladem, že svou prací pro obecné blaho by ji mohl alespoň zčásti získat?

Přímá volba prezidenta. (?) Jde skutečně ve světě propadlém tak nelidským silám a tak hlubokému rozkladu o naplnění demokratických práv a svobod?

Od první světové války se demokracie pokládala za úhelný kámen evropské civilizace. Masaryk byl jejím horlivým stoupencem, vyznavačem a uskutečňovatelem. Chápal ji jako politickou organizaci společnosti na mravním, humanitním základu. (Opakem je aristokracie, oligarchie, monarchie, vlády rodových privilegií a dynastických nároků, ne z vůle lidu, ale prý „z vůle boží“.) Pro demokracii musí být splněny určité předpoklady. Jen vzdělaný národ může být svobodný a bez výchovy k demokracii nemůže být demokracie. Demokracie není možná bez vědy, pokroku ve všech oborech lidské činnosti a zejména bez humanity. Stát a politika bez mravního základu neobstojí. Zákonodárství nestačí. Mravnost je samozřejmá a nezbytná součást demokratického života. Podstatu demokracie definují revoluční hesla „Volnost-rovnost-bratrství.“ Demokracie spočívá na práci a diskusi, činorodosti a argumentech. Není to panování za kouřovou clonou voleb a jiných procedur. Demokracie uskutečňuje nejen práva politická, ale i sociální a hospodářská. A vůbec, nestačí demokracii jen vyhlásit. Známý je Masarykův povzdech z počátků republiky: „Tož demokracii bychom už měli. Teď ještě ty demokraty.“

Masarykova vážnost a úcta k zřízení, v němž se svobodný občan podílí na správě a samosprávě věcí veřejných, v němž má svobodu projevu i kritiky, v němž se neomezuje jeho právo na pravdivé informace a spravedlivý soud, tento postoj se nesrovnává se současnou zkorumpovanou pseudodemokracií, která se proměnila v komerční podnikání v politice podle marketingových návodů, reklamy, lobbingu, podplácení a zastrašování a pro občana se redukuje na formální volební rituály. Ale pozor, i negativní skutečnost lze ukázat v příznivém světle přičiněním horlivých obhájců nastoleného kursu. Neboť kterási politoložka objevila, že Masaryk vlastně poškodil pojetí demokracie, protože ji zatížil přílišnými požadavky a nesplnitelnými nároky.

Jistě, stálé reformování společnosti ve smyslu humanitních ideálů ve srovnání s dnešním asociálním honem za maximalizací zisku nemůže obstát. Jiný vysokoškolský učitel přispěl s dalším objevem. Pojetí demokracie jako vlády lidu je prý „úzce politické“ a přežité. Dnes se jím rozumí účast jedinců v procesech rozhodování v organizacích, jichž jsou členy. A tak můžeme uplatnit svůj hlas nikoli ve věcech obecného zájmu (to je prý archaismus), ale ve spolku zahrádkářů, ve sdružení vlastníků bytů nebo na zasedání rady akcionářů.

Autoritou se člověk nerodí, autoritou se stává . Stává se jí životem a dílem. Na leckterém náměstí v českých zemích můžeme dnes potkat Masarykův pomník. A ať byl autorem sochy Štursa nebo Gutfreund nebo jiný mistr, neunikneme pátravému pohledu muže, z kterého „dštila vznešenost a svoboda jako ze svého božského zdroje“, jak zaznamenal někdejší svědek. Opětujeme pohled muže z kamenného piedestalu a myslíme na jeho ušlechtilou moudrost, neochvějnou statečnost, vroucnost, laskavost – i přísnost. A zkoumáme kradmo, zda se na nás nedívá káravě a vyčítavě, neboť, co jsme udělali s jeho republikánskou vizí? Je nám jako by jej obklopovalo mravní a duchovní ovzduší, které kolem sebe za svého života šířil, a po kterém se nám dnes tolik stýská. Pokusíme se Masarykův odkaz oživit?

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Náš Den nezávislosti

Prapory, zástupů jásot a vzruch
v modravé vzpomínek dáli,
my tančili, v objetí se druhem druh,
skrz blažené slzy se smáli…


28. říjen je náš Den nezávislosti. Symbol vzniku svobodného státu Čechů a Slováků, obnova naší státnosti po bezmála 300 letech. Nejsme sami, kdo slaví státní svátek na památku ustavení své státnosti. Tak třeba Švýcaři. Pro ně je takovým dnem l.srpen. V ten den si připomínají, že l.8. l29l se na louce Ru(y)tli ( od té doby posvátné) sešli zástupci tří lesních kantonů (Schwyz, Uri a Unterwalden), aby ve vší tajnosti uzavřeli pevné „spříseženectvo“ k boji za svobodu od utlačitelských Habsburků. Našli spojence v dalších kantonech a po četných střetech posléze zvítězili. My jsme prožili osvobození od Habsburků o 600 let později. Ale je toho více, co nás se Švýcary spojuje. Zakladatelský přínos evropské reformaci. My jsme měli Mistra Jana Husa, oni Ulricha Zwingliho. Nebo zakladatelský přínos klasické pedagogice. My jsme měli J.A.Komenského, oni H.Pestalozziho. Ale je také něco, co nás odlišuje. Švýcaři nikdy nezpochybnili a neznevážili svůj l. srpen. My však si svou věrností 28.říjnu tak jisti nejsme.

Naši „spříseženci“ se dali do otevřeného zápasu za svobodu a samostatnost za první světové války. Předcházel tomu ovšem dlouhý historický prolog.

Začalo to v l0. století. Přemyslovská knížata postupně, po dobrém i po zlém, sjednotila české kmeny. Podřídila jejich území jednotné správě, zavedla daně a postavila vojsko k obraně proti výbojným sousedům. Utvořila stát. Část moci si vedle světských velmožů vynutila církev. Českému státu se v dalších staletích vlivem přeskupování mocenských sil v zahraničí dařilo tu lépe, tu hůře. Z knížectví se časem stalo království (Koruna česká), získával i ztrácel na síle i na rozloze, střídavě měnil své hranice i význam. Největšího věhlasu dosáhl za panování králů Přemysla Otakara II., Karla IV., Jiřího Poděbradského. Po nešťastné bitvě na Bílé hoře přestal existovat. R.l621 fakticky, r.1627 právně. Český stát, uchvácen cizím vítězným vladařem, podroben jeho víře (platila zásada cuius regio, eius religio), zbaven vlastního sněmu, práv a svobod svých zástupců, ochuzen o vyšší stavy (exulanti pro víru), o jejich majetky (byly konfiskovány nepřáteli) i vzdělanost (obohatila jiné země), byl připraven o všechno, čemu věřil, co ctil, co miloval. Zbyl mu jen nevolný lid, odsouzený k násilné rekatolizaci a tuhému poddanství.

„Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší“, napsal uznávaný historik, jako by předvídal, že nám to někteří dnešní vykladači dějin budou tvrdit. „A jakkoli vysoko se potom vznesly kupole barokních kostelů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi…Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek, bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic“(J.Pekař).

Ale byly jiné státy, v kterých se vývoj nezastavil jako v naší zemi, degradované na pouhou provincii, podřízenou příkazu mlčení a hrozbě oprátkou. Ve světě byly revoluce, nizozemská, anglická, americká, francouzská. Osvícenci útočili na přežitý feudalismus a neudržitelný absolutismus. Z rozdrobených držav se postupně stávaly státy, zástupci stavů se domáhali slyšení. Volalo se po konstituci - ústavě, po rovnoprávnosti, po uznání lidských práv. Požadavky svobody neměly platit jen pro jedince, ale i pro celé společenství, i národu se mělo dostat politických svobod a práv. Romantici budili lásku k vlasti. Stálá tichá výměna myšlenek přes hranice zemí sytila hlad po ideálech, podvracela staré řády a konvence, občas podnítila i revoluční výbuch v té či oné zemi. Odpůrci byli zatím v přesile, ale touha národů po svobodě od nadvlády a násilí nepomíjela. V zemích, kde národy měly své státy, měly zápasy ráz sociální. Jinak tomu bylo u potlačených národů, které vlastních států neměly, jako my a ostatní Slované, s výjimkou Rusů. Připraveni o politickou nezávislost, vlastní vedoucí vrstvy, ba i o jazyk, bylo nám prožít probuzení národního vědomí a jazykové, literární a kulturní obrození. Tehdy se objevila i touha mít nejen svůj národ, ale i svůj vlastní stát.

„Hle, jak úžasným tempem pracovaly dějiny“, líčí historik zmíněné období, „od skepse vlastenců proucích se před staletím (ovšemže v jazyce německém), lze-li vůbec doufat, že by si český národ stvořil vlastní literaturu, od let, kdy nebylo jediné české vyšší třídy obecné školy a kde společenský, literární a úřední styk vzdělaných vrstev českého původu byl skoro naskrz německý, až k dnešku, kdy bohatstvím výchovných ústavů všeho druhu i kvantem produkce duševní můžeme se měřit čestně s nejpokročilejšími zeměmi světa, od let všeobecného němého poddanství…kdy země naše byla nesvobodnou provincií státu nám cizího, až k státu československému, až k plné samostatnosti…“/J.Pekař/.

Již dlouhá desítiletí vedli zástupci již obrozeného národa zápas o politické zrovnoprávnění zemí někdejší Koruny české, o obnovu naší státnosti, když vypukla první světová válka (1914) . Ve hře bylo nové uspořádání světa a vztahů mezi národy. Nešlo jen o zájmy válčících velmocí, šlo i o zájmy malých potlačených národů. Jejich odbojní představitelé zahájili v exilu svou činnost. Byli to – bez nároku na úplnost – Poláci, Jihoslované, Ukrajinci, Rumuni, Italové, Řekové, Albánci, Arméni. Z našich politiků přijal historickou výzvu T.G.Masaryk. Odhodlal se k činnosti, která v duchu jím vytvořené filosofie našich dějinsměřovala k vytvoření československého státu na principech moderní demokracie.

Začal tím, že 6.července l9l5 vyhlásil v Ženevě (500 let po upálení Mistra Jana Husa) boj za svobodu a samostatnost Čechů a Slováků. S podporou domácí Mafie (tajný zpravodajský spolek) a ve spolupráci s E.Benešem a M.R.Štefánikem se vydal (v 64 letech svého věku) na neuvěřitelnou misi s cílem získat ve světě „pro naši věc“ porozumění, sympatie a podporu, a posléze vytvořit i vlastní armádu. ( Podařilo se. Legie jsme měli dříve než stát.) Hlavní zastávky na 4 leté cestě, naplněné prací diplomatickou, literární a organizační, byly: Řím, Ženeva, Londýn, Paříž, Bergen, Stockholm, Petrohrad, Moskva, Kyjev, Vladivostok, Tokio, Jokohama, Vancouver, Chicago, Washington, Philadelphia, New York, Padova. V západní Evropě a v Itálii strávil 17 měsíců, v Rusku ll měsíců, v Japonsku 12 dní, v USA 6 měsíců. Cesta domů – vlakem a lodí – trvala celý měsíc.

Doma zatím sílil nesouhlas s režimem válčící monarchie. K vzpomínkám na staré křivdy a ústrky přibyl odpor proti odvodům mladých mužů, kteří měli pokládat své životy za cizí, imperiální zájmy, proti rekvizicím potahů, potravin a všech finančních prostředků pro potřeby fronty. Šířil se hlad, výměnný černý obchod, šmelina a keťasování. Z okruhu Mafie se organizovaly uvědomovací a proklamativní akce na podporu zahraničního odboje: Manifest spisovatelů 25.5.l917, Národní přísaha l3.4.l918. Hlavní zásluhu tu měli básník Jaroslav Kvapil a spisovatel Alois Jirásek. Stejně jako další vlastenecká oslava výročí založení Národního divadla, vyznívaly všechny tyto akce jako protest proti smiřování s vládou u části politické reprezentace, jako podpora boje za svobodu a samostatnost a za vzájemnou pomoc Čechů, Slováků a Jižních Slovanů. Jižní Slovany tu zastupovaly početné delegace, s nimiž domácí Češi si vyměňovali sliby „věrnost za věrnost, lásku za lásku.“ l4.října vyhlásili socialističtí předáci generální stávku, protest proti vládě a provolali samostatný stát. Ale chystaný převrat byl ještě pro tuto chvíli potlačen.

Mezitím Tomáš G.Masaryk, který se právě přes Japonsko vrátil ze Sibiře do USA, zvážil situaci na světových bojištích, ve velmocenských diplomatických kruzích i ve vlasti a učinil s veškerou vážností krok dějinotvorného významu: Předložil světovému fóru „Prohlášení československé nezávislosti“. Zkoncipoval je a projednal s přáteli ve Washingtoně a kabeloval je do Paříže E.Benešovi, aby tam, v sídle Čsl. Národní rady (nyní již Prozatímní vlády Československa) mohla spatřit, l8. října l9l8, světlo světa. Téhož dne odpověděl president W.Wilson rakousko-uherskému císaři Karlovi na jeho neupřímný, vojenskou porážkou vynucený návrh přeměnit monarchii ve federální stát. Prohlásil, že ne on, Wilson, ale národy samy mají posoudit, jaká akce se strany rakousko-uherské uspokojí jejich nároky a jejich pojetí vlastních práv i osudu jako členů rodiny národů.“ Za Čechy a Slováky to vyjádřila“ Washingtonská deklarace“, jak se často označuje zmíněné „Prohlášení československé nezávislosti“. V podivuhodné shodě domácího i zahraničního odboje proklamovala nezávislou republiku, spojení Čechů a Slováků, principy demokratické ústavy. Dřív než dokument mohl doma přijít ve známost, dověděli se Pražané 28.října, že monarchie přijala stanovisko presidenta Wilsona, a že Češi i Jihoslované mohou o sobě rozhodnout sami. Za nepopsatelného nadšení veřejnosti se vlády ujal Národní výbor, „muži Října“ (Rašín, Soukup, Stříbrný, Švehla, Šrobár) a vydal prohlášení, že „odvěký sen o svobodě a samostatnosti našeho lidu se splnil.“ 28.říjen se tak stal dnem vzniku samostatného Československa. Slováci se připojili svou deklarací 30.října v Martině.

T.G. Masaryk se vrátil z exilu až 21. prosince l9l8, když už parlament (Národní shromáždění) řádně od l4. listopadu fungoval a přijal první zákony: Habsburkové zbaveni trůnu, T.G. Masaryk jednomyslně zvolen presidentem, zrušeny šlechtické tituly, uzákoněna 8hodinová pracovní doba. Další zákony výrazně sociálního a demokratického charakteru přicházely postupně (zřízení university v Brně, zřízení university v Bratislavě, zákon o pozemkové reformě aj.). 29. února l920 byla schválena Ústava ČSR, s volebním právem i pro ženy. (Švýcarky se toho dočkaly až r.l974.)


Historie je moře přílivů a odlivů lidských tužeb a snah, úspěchů i proher, vítězství i pádů. Je i plna pokusů bývalých lidí, kteří se po proběhnuvších změnách chtějí vrátit a restituovat bývalé poměry. Ukázalo se, že převrat roku l989 vyvolal zpětný pohyb společenských sil, četné pokusy bývalých obrátit kolo dějin zpět, restaurovat minulost. Kam až se budeme vracet? Pro některé měl být Listopad l989 Anti-srpnem l968, měl odstavit Husákovy normalizátory. Ale Dubčekovi osmašedesátníci se nesetkali s pochopením. Veřejný prostor ovládl dogmatický antikomunismus a zásada,“ S komunisty se nemluví“.( Ani s těmi, kteří byli disidenty a podepsali Chartu 77.) Tak tedy Anti-únor l948 a vrátíme se do První republiky? Ale co to? Na Hrad dosedl knížepán jako kancléř po bok presidenta. Vlast byla znevážena jako „ nora a nevětraný pelech“, národní obrození bylo odmítnuto jako „mylné a scestné“. Zahájili jsne dehonestující tažení proti „mýtům a kýčům“ první republiky ( husitský, selský, sokolský, legionářský, tatíčkovský). Zato vděčně vzpomínáme někdejší monarchie, obnovujeme její pomníky, ctíme Franze Josefa, Sisi, Radeckého. Nový rok vítáme pravidelně koncertem Vídeňských filharmoniků (hrají nám Strausovy valčíky). Dokonce se chystáme obnovit na Staroměstském náměstí Mariánský sloup, přestože je to symbol vítězství habsburské protireformace nad protestanty, zpečetěný pro nás zničujícím vestfálským mírem. Tak tedy Anti-říjen l9l8. Stydíme se za husity (Hus byl potrestán za svou „pýchu“ a Žižka byl „terorista“). Stavovské povstání prý bylo „právem potrestáno“. Obdivujeme baroko a šlechtu, protireformace prý byla „životodárná“, rehabilitujeme jesuity, Sarkandra, ba i Koniáše. Veliká restaurační repozice minulosti, až k Bílé hoře! Jak jsme se mýlili! Dobrotivá monarchie, která nám vládla zhruba 300 let, dělala všechno jen pro naše dobro! Ale zanechme ironie.

Nejen Tomáš G. Masaryk se zasloužil o stát, o naši samostatnost a svobodu. Měl četné předchůdce a spolupracovníky a spolubojovníky. Ale jsme svobody vůbec hodni? Zasloužíme si ji? Stojíme vůbec o to, být národem a mít svůj stát? Jak dopadá náš každoroční plebiscit o naší státnosti 28.října? Spokojíme se s tím, že jsme manipulovaný dav, který prodal svou hrdost za mísu konzumu, nemá minulost a nemá budoucnost, a jako stádo jde tam, kam se jde, nikoli tam, kam se má jít? Ale – bůhví proč - jsme dojati, když na světových sportovních soutěžích stoupá naše vlajka a hraje se naše hymna. Je to jen bezvýznamný relikt lásky k vlasti a národu z minulosti a nebo jsme v hloubi duše zůstali věrni ideálům 28.října? Smíme opakovat slova naděje z pobělohorské doby, že„nezhaslo slunce, když zahalil je mrak.“?

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Březnové zamyšlení

Za první republiky pořádali učitelé s dětmi ve svých třídách besídky na počest narozenin presidenta Masaryka. Ten přišel na svět v předjaří, 7.března 1850. Básník K.Bednář věnoval tomu dni své verše: „To muselo být jitro veselé a prosté, /když matka nad kolébkou říkala si:/ jakými časy bude ti jít? A jméno Tomáš, / nic víc, mu dali, aby ho časy samy otřískaly…“ Kterýsi pamětník zavzpomínal nedávno nevlídně na ty malé školní slavnosti, oni prý “kolovrátkovali“ píseň „Tatíčku starý náš“. Nu, my jsme „nekolovrátkovali“. S houslemi pana učitele jme zpívali i mnoho jiných národních písní a hlavu republiky nám podle oblíbené knížky Jos.Haise Týneckého, „Bratři mravenci“ neztělesňoval „děd Šedovlas“, ale „president Rozvážlivec“. Učili jsme se, že máme presidenta-filosofa, a že ideály, na kterých republika vznikla a na kterých jedině může dále trvat, jsou humanita, demokracie – a práce, drobná, neokázalá práce, píle a kázeň. Naši učitelé se většinou plně identifikovali s ideály nového státu a vedli svěřené žáky v duchu vlastenectví bez jakéhokoli šovinismu, v duchu tolerance náboženské i nacionální, v duchu lásky k rodné zemi a řeči, její přírodě a památkám, i v duchu úcty k národům celého světa a k celosvětové vzdělanosti. Netěšili se sice hmotnému blahobytu, ale dostávalo se jim všeobecné vážnosti, protože celospolečenské klima bylo poznamenáno úctou k vzdělanosti a kulturu si nikdo nepletl se zábavou. A ručitelem tohoto ovzduší byl president.

Národu, který se od konce 18.století jazykově, literárně, vědecky a umělecky obrodil, předložil Masaryk koncem 19.stol. národní program politický a sociální. Navazuje na historické a politické dílo Palackého a na osvětový přínos Havlíčkův, rozebírá myšlenky našich buditelů, zvláště Dobrovského, Kollára, Šafaříka. Zdůrazňuje význam husitského apelu na svobodu úsudku a svědomí, českobratrských snah vzdělávacích, Komenského světovosti a tolerance. Emancipační úsilí obrozenců ukazuje ve vztahu k osvícenství a ideálům francouzské revoluce. Hlásí se k přirozenosti a přirozenému právu, k demokracii a humanitě, oceňuje práci a pokrok, lidskost a lidovost, odmítá jakákoli privilegia a výsady, rodové či majetkové. Směřuje k zušlechťování vlastního národa Čechů a Slováků, k vzájemnosti slovanské i všelidské. Uvažuje o budoucí federaci národů. Od Palackého přejímá pojem „světová centralizace“, která znamená ekonomickou propojenost světa..

Uvedli jsme ideje a ideály, o které Masaryk zápasil po celý život. Byl příkladem jednoty myšlenky a činu, přesvědčení a vůle. Právem mohl svého času Zdeněk Mahler nazvat svůj televizní triptych s vřelým přitakáním člověku, který ztělesnil obdivuhodné bohatství ideově mravní, kulturní a politické: „Ano, Masaryk“.

Demokratický humanismus Masarykův se obrací k celému člověku i k sociální formě jeho osudu, k životu ve společnosti. Sociální postoje, které během života zaujímáme, bývají zakotveny v našich raných dětských dojmech a prožitcích. Nejinak je tomu i u Masaryka. V Čapkových „Hovorech“ vzpomíná „starý pán“, že jeho otec se narodil jako nevolník a nevolníkem jako kočí v panské službě zůstal. S trpkostí si vybavuje povýšenost panstva, hrubosti úřednictva a naprotitomu bezmocnou závislost, poníženost a nesvobodu nemajetného služebnictva. Malý Tomáš se styděl za nedůstojné postavení čeledi a toužil po spravedlivé odplatě pro ty, kteří ve své pohrdavé nadřazenosti s blahovolným rozmarem házeli na zem chudým lidem zbytky jídel ze svých opulentních tabulí.

Masaryk vnímal citlivě modernizační změny v západní společnosti 19.století, důsledky industrializace, urbanizace a proletarizace, tíživé problémy existence průmyslového dělnictva, pokusy analyzovat jeho historickou roli a organizovat je v zápase o získání lidštějších podmínek k životu. Po celou dobu své veřejné činnosti se zajímal o dělnické hnutí, o jeho programy i o praktické politické aktivity, kterých se nejednou i sám osobně účastnil.“Být člověkem a uznávat druhého jako člověka v právech, o to běží. Ve jménu člověctví se žádají v práva politická (všeobecné právo hlasovací) i právo hospodářské (rovnost hospodářská) to znamená komunismus“, říká Masaryk v „Ideálech humanitních“. A „V boji o náboženství:“ „Chudý člověk nechce almužny, ale spravedlnost, čehož v Bibli ještě není. My socialisté věříme, že bídu vykořeníme.“

Je zřejmé, že pro politickou pravici byl Masaryk příliš levicový. Pro marxistickou levici byl ovšem chápán jako pravicový odpůrce. Masaryk v „Sociální otázce“ shrnul své hlavní námitky proti marxismu, odmítl některé jeho „jednostrannosti“, ale připustil, že byly vyvolány jednostrannostmi zastánců opačných názorů. Po Únoru 1948 převážila netolerantní kritika Masaryka vůbec a jeho „Sociální otázky“ zvláště. Tvrdilo se, že v tomto spise Masaryk šířil přesvědčení, že marxismus je věc nepotřebná a odbytá. Masaryk však výslovně říká něco zcela jiného: „I kdyby marxismus byl úplně pochybený a kdyby to marxisté i plně doznali, socialismus tím nepadne. Jako všechny strany sociálně reformní také socialismus má své živé zřídlo v zejících nedokonalostech a zvláště v hmotné a mravní bídě velikých mas všech národů. Varoval bych odpůrce socialismu, aby z krize v marxismu nečerpali naděje pro strany své – ta krize naopak může být pro socialismus velikou silou, jestliže jeho teoretičtí vůdcové docela svobodně a upřímně kritizovat budou své základy a překonávat jejich nedostatky“.

Masarykovi ovšem vskutku nešlo o to, aby se dělníci chopili moci a nastolili diktaturu, jak si přála radikální sociálně demokratická a později komunistická opozice, orientovaná na násilné převzetí moci a příklad ruských bolševiků. Chtěl, aby společnost byla demokratická a aby dělníci v ní získali rovnoprávné postavení, stejná občanská práva a svobody jako ostatní občané, aby se jim dostalo řádného vzdělání a schopnosti kriticky myslet a samostatně hájit své zájmy. Působil při zřizování Dělnické akademie (1896), podporoval založení sociálně demokratického deníku Právo lidu (1898), zasazoval se o uzákonění 8hodinové pracovní doby. Vyjádřil solidaritu se stávkujícími dělníky v Brně (1899), účastnil se hornické stávky na Kladně (1905). A byl přirozeně i ručitelem sociálního zákonodárství nové, r.1918 utvořené Československé republiky, např.zákonů o zrušení šlechtických titulů, daně z majetku, pozemkové reformě, účasti zaměstnanců na správě dolů a jejich podílu na čistém zisku. Již déle než dvě desítky let žijeme ve vysoko vzedmuté mohutné vlně restaurace byvších poměrů v Evropě. Kde jsou naše oduševňující ideje a ideály? Konkurenceschopnost. Maximalizace zisku. Odvaž se, dopřej si, užij si. Arogantní neoliberální ideologie adoruje svobodu bez odpovědnosti, bez ohledu na etické principy, vzdělání, vkus a takt. Prožíváme mnohostrannou kulturní krizi.

T. G. Masaryk byl pro demokracii nejen politickou, ale i sociální a hospodářskou. Zastával práva nejširších vrstev a odsuzoval privilegia mocných, ať již je poskytuje urozenost dynastická, aristokratická nebo plutokratická. Byl skutečným, nikoli předstíraným zastáncem lidských práv a svobod. Přitom lidské svobody neredukoval – v protikladu k dnešním neoliberálům – na svobodu vlastnit, hromadit, bohatnout, lichvařit, nerušeně sledovat osobní cíle a zisky. Šlo mu především o právo na lidskou důstojnost všech, o spravedlnost a mír, o život bez strachu a nouze. A ovšem o život kvalitní, o povznesení ducha osvětou a kulturou. Masaryk věděl, že ke štěstí nepotřebujeme paláce, stupňovaný konzum, požitkářský luxus a mravně pokleslou pakulturu. Věděl, že ke štěstí potřebujeme ideály, které sytí hlad duše a povznášejí lidského ducha a vedou k činnosti pro obecné dobro.

Někteří naši odcizení intelektuálové soudí, že z Masarykova myšlenkového odkazu zůstalo „žalostně málo, nebo nic…“ Jsem přesvědčena, že se mýlí. Masaryk byl označen jako filosof krize. A krize, kterou on zažil, není překonána, ale naopak mnohonásobně se prohlubuje a narůstá. Masaryk vedl k opravdovosti, k opravdovému hledání smyslu života jedince i národa, smyslu našeho usilování, smyslu dějin. Taková filosofie nemůže ztratit svůj význam ani ve změněné době, a za změněných podmínek. Je nadčasová. Masaryk nás svým životem i dílem učil, že pravé hodnoty nejsou za peníze. Čestný národ (stejně jako čestný člověk) dá přednost pravdě a nezávislému, čistému svědomí, třeba i v chudobě, před slouhovskou zaprodaností, před bezzásadovou podporou zájmů mocných, byť i dobře placenou. A to platí dnes pro politický život doma jako v Evropě nebo v celém globálním světě..

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Dvě osudové osmičky v našem 20. století (1938 – 1948)

„Mnichov“ prezident Beneš odpískal, z důvodů, které asi znal on sám.
Vlivný český politik, 2016

Obratná demagogie různého původu a záměru zraňuje desítky let sebecit národa tvrzením, v různých souvislostech bezmyšlenkovitě opakovaným, že prezident Beneš neměl přijímat mnichovský diktát čtyř velmocí, protože národ byl odhodlaný se bránit, a protože kapitulace bez boje způsobila morální ztráty horší, než by byly fyzické ztráty válečné. Fakta jsou ovšem taková, že izolovaná obrana země, obklopené ze všech stran nepřátelskými státy, neměla naději na úspěch. Očekávat, že pohraniční opevnění (a to nebylo ještě dokončeno) může útočníka trvale zadržet, mohl jen iluzionista. Úkolem pohraničních pevností bylo pouze útočníka zadržet na určitý čas, než dorazí a zasáhnou spojenci. Když však spojenci od svých závazků neočekávaně odstoupili, ukázaly se všechny nepříznivé faktory, které ozbrojené střetnutí odkazovaly do sféry nepřijatelného avanturismu. Uvnitř pohraničních opevnění přece existovala mocná „pátá kolona“, tří milionů pohraničních Němců se zmocnila vlna prohitlerovkého nadšení, každý pátý voják byl Němec.To, co se tehdy v pohraničí dálo, byla vlastně již nevypovězená válka proti nám.

Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon
Čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme je milovali
(František Halas)


Hitlerovi muži, K. Henlein a K. H. Frank, uprchli za hranice a odtud organizovali z Němců v českém pohraničí bojové jednotky, které vyvolávaly nepokoje, násilné střety a terorizovaly pokojné občany. Na vojenský úspěch z hlediska poměru sil bez pomoci spojenců nebylo pomyšlení. Ale co horšího. Za daného stavu mezinárodního veřejného mínění, ovlivněného politikou a rétorikou appeasementu, hrozilo nebezpečí i morálního fiaska. V atmosféře mnichovanské propagandy bylo možno snadno falšovat i morální smysl obranného postoje. Bylo snadné označit Československo za rušitele míru a původce válečného konfliktu, který byl na spadnutí. A ten konflikt mohl snadno přerůst v evropskou, ne-li světovou válku – proti komunismu. Sovětský svaz totiž dal najevo ochotu poskytnout nám pomoc. Za daných okolností, appeasementu a nechuti proti Hitlerovi zasáhnout, hrozilo rozpoutání evropské války proti Sovětskému svazu. Hitler by uvítal situaci, v níž by se Sověti, spolu s námi, stali také rušiteli míru. Jakého posvěcení by se jeho agresi dostalo! Že takové nebezpečí skutečně hrozilo, potvrdil prezident F. D. Roosevelt a někteří angličtí politikové. Je pozoruhodné, že kritikové rozhodnutí Edvarda Beneše přijmout mnichovský diktát neanalyzují objektivní politicko-vojenské danosti a fakta, ale uchylují se k dohadům o jeho osobních vlastnostech a zvláště poukazují na jeho údajný nedostatek mužné statečnosti. Je to ovšem počínání scestné a nezdůvodnitelné.
1. Do bitev již přece dávno neharcují vládnoucí knížata a králové v čele ozbrojených houfů. Tíhu války dnes nesou početné armády, ale zčásti i civilní obyvatelstvo. Naopak vládci a jejich bezpečí se těší nejvýš dosažitelné ochraně. Válku v moderní době vypovídají hlavy států ze zcela jiných důvodů než je jejich osobní statečnost a bojechtivost. Osobně se přece přímého válčení nezúčastní, na jejich bojových vlastnostech proto vůbec nezáleží.
2. Předpoklad, že prezident Masaryk by v podobné situaci projevil mužnější charakter a vyhlásil by, „Tož budeme sedlat“, je neudržitelný. Moderní válka vyžaduje mnohostranně zvažovat situaci a odhadovat pravděpodobný výsledek měření sil v daných podmínkách. Není vyvolána ani ohnivým temperamentem ani bojovností. Ty známe už jen z vyprávění o starověkých či středověkých hrdinech. Ani prezident Masaryk by si nemohl dovolit heroické gesto ve shodě se svou slováckou letorou. I on by se choval jako racionální a ukázněný státník nezpochybnitelné autority, odpovědnosti a kompetence. Prezident Beneš měl od počátku mnoho nepřátel a s přibývajícím časem jich neubývalo, spíše naopak. Ctitelé starého mocnářství a odpůrci Československa, iredenta německá a maďarská, agresivní revanšisté němečtí, nepřátelé demokracie, fašisti doma i za hranicemi, domácí kolaboranti a zrádci, levicoví radikálové, a v neposlední řadě intelektuální rivalové v oblasti politiky, veřejného a kulturního života. Ti všichni se předháněli v nepřátelských výpadech a odsudcích, které si při různých příležitostech navzájem i půjčovali. Nejpovážlivější mezi odsudky jsou ony denunciace, které jsou motivovány snahou arivistů a prospěchářů získat alibi pro svou vlastní zbabělou kolaboraci s nepřítelem: „To on způsobil náš morální úpadek“, křičeli po přijetí mnichovského diktátu, „my jsme se přece chtěli bránit! Jeho vinou jsme ztratili národní důstojnost, hrdost a čest!“ Stejně by ovšem vykřikovali i v opačném případě, kdybychom mnichovský diktát nepřijali a pustili se do války s hitlerovským Německem. Odsudky by zůstaly, Jen znaménka plus a minus při hodnocení přijetí nebo odmítnutí „Mnichova“ by se obrátila: Byl vinen, že jsme nebojovali, byl by vinen, kdybychom bojovali.

Za komunisty se vyjádřil K.Gottwald, 11.10. 1938: „Troufalá útočnost nepřítelova byla podnícena osudnou kapitulací československé vlády dne 30.9. 1038. My před celým světem a celým národem prohlašujeme, že vláda neměla kapitulovat. Lid chtěl bojovat. Armáda chtěla bojovat. Celý národ chtěl svou zemi bránit všemi prostředky. Prostředky k obraně zde byly. Armáda byla mobilizována. Na hranicích stála skvělá opevnění. A všechen lid byl ochoten obětovat poslední, aby svou zemi, svou státní a národní existenci obhájil.“ A nestraník prof. V. Černý píše: „...je to zatížení, jež svými důsledky jako vleklé trauma a pokušení mravní skabosti bude hlodat na národní podstatě do nekonečna.“(In: Paměti 1938-1945.)

Po tolika desítkách let propagandistického „mytí mozků“ bychom snad již mohli umět svobodně a spravedlivě vážit konkrétní mocensko-politické a vojenské podmínky, které byly v Evropě, jiné r.1938, jiné r. 1939 a jiné r. 1940. Není možno klást mechanicky vedle sebe a účelově srovnávat kapitulaci Československa bez boje a ozbrojenou obranu Polska a po něm států západní a severní Evropy. Vyčetlo se nám, že jsme se měli bránit „zuby nehty jako Poláci, Holanďané, Dáni ...“ Přitom nezaujatým čtenářům je jasné, že morální význam našeho ozbrojeného vystoupení by nám byl upřen v době, kdy celá světová veřejnost „nadšeně jásala nad mnichovským mírem“. Poláci a ostatní přicházeli již do jiné situace, iluze o Hitlerových úmyslech již padly. A to právě dík neblahému osudu Československa. Prezident Beneš přesvědčivě zdůvodnil, co vedlo k rozhodnutí přijmout diktát velmocí. Historická zkušenost učí, že národ nemůže vždycky vyhrát. Záleží na reálném poměru sil. Ale vždycky by měl stát na straně pravdy a práva. To je otázka svědomí a pojetí smyslu vlastních dějin. Jestiže jsme odmítli použít zbraní (a moderní doba by snad měla dát přednost humánnějším argumentům než je měření sil za pomoci bojové techniky a k tomu ještě na základě lživých záminek a provokativních intrik), nezřekli jsme se svých zájmů.

Jenom ne strach Jen žádný strach
takovou fugu nezahrál sám Sebastian Bach
co my tu zahrajem až přijde čas
(František Halas)


Klenotem erbovním mé země
zůstane ta noc
Špalírem zbledlých hvězd černé kufříky
Slunce vycházelo z vojáků
A z probodených snů
krev horkou crčící
do zpěvu naděje ne do žalmů srážejí básníci
„Dost v zemi železa na dobré meče,
i v krvi železo – jen dál jen dál!“
Hle žezlo veršů
které básník odkázal
Naději vaší Naději mé
(František Halas)


Mysli si všechno a nic. Já mlčím dál.
Tu svou řeč najdu zas, a to mi věř,
až znovu rozkvete železný keř.
Jenom z úst nevypusť, že jsem se bál.
Patroni čeští, stál jsem tam? Stál!
(Fráňa Šrámek)


Jako národ šlechtilo odhodlání, tak prezidentovi sloužilo ke cti, že nepřipustil – nikoli aby odhodlaný národ přinášel oběti, ale aby přinášel oběti marné. Boj za svobodu se bez obětí neobejde. A bez obětí nebyl ani první ani druhý odboj, domácí ani zahraniční, kterému zakrátko – věren tradici z první světové války – jako exilový prezident sám stanul v čele. Válečné střetnutí po „Mnichovu“ r.1938 by si vyžádalo oběti nejen marné a zbytečné, ale co horšího, zneužitelné v zájmu útočníka proti obráncům a proti smyslu jejich boje. Vyhlášením války v odpověď na mnichovský diktát by přece Československo podlehlo Hitlerově provokaci a umožnilo by mu křičet do světa (aniž by mohlo dokázat opak), že tento „versailleský zmetek“, „hnízdo židobolševismu“, „potlačovatel a utlačovatel menšin vůbec a českých Němců zvláště“, narušil evropský mír! Ten mír, který on, německý vůdce Adolf Hitler, hodlal na věky chránit, jak jen by byly splněny „spravedlivé požadavky jeho soukmenovců“ a oni by byli s částí československého území připojeni k Německé říši! Jen to, že jsme se tehdy zdrželi ozbrojené obrany, byť to bylo jakkoli trpké, mohlo odhalit Evropě a světu licoměrné lži, kterými Hitler maskoval svou programovou agresi, včetně záměru přisvojit si naše země jako údajně „německý prostor“ pod lživou záminkou, že chráni německou menšinu. Proč některým pseudoradikálům u nás tak velice vadilo a vadí, že Hitlerova provokace vyšla na prázdno, že „Beneš si na nastražené vidle nenaběhl“, a že byl podán důkaz o pravých zámerech „Třetí říše“ a o marném obětování Československa pro iluzorní zachování míru v Evropě? Za daného rozložení sil a za daného vnímání situace světovým veřejným míněním bylo správné zdržet se boje. Jenomže zdržet se ozbrojené konfrontace neznamená lísat se k nepříteli. Je politováníhodné, že vojenskou kapitulaci a vznik tzv.“druhé republiky“ provázela nežádoucí a naprosto ne nutná kapitulace mravní, označená jako „mnichovanství“. Poraženectví, nikoli národa („národ se bránil“, jak doložil mimo jiné stejnoslovným názvem svého spisu prof. A. Pražák ), ale části vzdělanců, intelektuálů, vrstvy, která touží stát za všech okolností na straně mocných a vlivných. Jde o vrstvu konformistů, kolaborantů, fušéistů. Jako by změnou poměru sil byla uvolněna mechanická přitažlivost cizího státního tělesa a jako by se dík této přitažlivosti k němu přidávaly samovolně síly domácí. Nedbají, že rezignují na národní zájmy, znevažují národní tradice a hodnoty, přijímají optiku, argumenty, program toho nově se etablovavšího velkého cizího tělesa. V době mnichovské krize šlo odcizení této vrstvy tak daleko, že se začalo pochybovat o správnosti Masarykovského protirakouského odboje za první světové války a o účelnosti našeho osamostatnění. Nevybíravě byla kritizována sama idea Československého státu, ostouzena jeho zahraniční politika, protože prý nás „vzdalovala od mocných sousedů, s kterými přece bylo zapotřebí vycházet přátelsky.“ (Rozuměj, s Hitlerem a s fašizujícími politiky ostatních sousedních zemí.) „Cizí lidé zmenšili naše území hmotné, a teď nám sami naši zmenšují naše území duchovní. Co jste, štváči, traviči, spekulanti bez svědomí, udělali z národa, toho lidu Masarykova pohřbu, lidu Všesokolského sletu, lidu mobilizace? S jakými čistými silami, s jakou věrohodností a důvěrou jsme mohli jít do těžkých dnů ztrýzněné republiky! S jakou otravou, s jakým vnitřním rozkladem se do toho nastávajícího krušného a nebezpečného života vchází! Žádný nepřítel světa nedopustil se tolika zlého jako vy, vyděrači běd, kteří jste tento národ tak strašlivě zkazili a zhanobili. Ne ztracené území, ale toto je národní katastrofa! Tato hrozná skvrna se nikdy nesmyje. Paměť, která po vás zůstane, obsahuje jediné slovo“ hanba“. Štvaní, obviňování, pronásledování lidí „bývalého režimu“. Pěkná práce pro národní morálku. Oportunistické povahy mezi staršími i mezi mládeží mohou si z toho vyvodit praktické životní vodítko: pozor! Za žádnou ideu se neobětovat! Žádné myšlence nebýt obětován!“ (Josef Čapek, Psáno do mraků. Listopad 1938. Vyšlo v Praze 1947.) Morální úpadek části inteligence, již dříve nepevné a v dalších osudech národa vždy znovu selhávající, se skutečně odvozuje od „Mnichova“. Nikoli ovšem od faktu zdůvodněné vojenské kapitulace samé, ale od nedostatku mravní síly nekapitulovat vnitřně, čelit důstojně a sebejistě přítomnosti agresivního uchvatitele. Některým chybělo přesvědčení, že boj za zachování národa pokračuje i ve změněných podmínkách. A i když nebylo možno hájit samostatnost v dané chvíli zoufale hrdinským gestem bez naděje na úspěch, že to neznamená rezignaci, beznaděj, vnitřní odzbrojení, ztrátu víry v budoucnost. Naopak. Právě za přítomnosti uchvatitelů je zapotřebí posílit schopnost trvat si na svém, odolnost, rezistenci, vnitřní odpor a víru pro doby příští. Ve sporech a zápasech po roce 1945 se politický kapitál vytloukal i z odpovědí na otázku, kdo nese odpovědnost za rozbití Československa a za okupaci v tzv. protektorátu Čech a Moravy. Je zřejmé, že vina padá na fašistického agresora zvenčí a na jeho pátou kolonu uvnitř. Dále na západní velmoci, které údajně v zájmu zachování míru v Evropě ustupovaly agresorovi, nedodržely závazné smlouvy a s lehkým srdcem obětovaly svého spojence na vzdory veškeré logice i etice. Svým ultimativním požadavkem a nátlakem ve prospěch agresorových záměrů vytvořily situaci, která byla pro Československo bezvýchodná. Ne však pro jeho ilegální bojovníky za svobodu, v ilegalitě doma i v cizině, a spolu se spojeneckými armádami za hranicemi.

Kůň bronzový kůň Václavův
se včera v noci třás
a kníže kopí potěžkal
Myslete na chorál Malověrní Myslete na chorál
(František Halas)


Víra v úspěch politiky appeasementu, které bylo Československo obětováno, trvala jen krátce. Brzy vypukla válka, přetěžká druhá válka světová. Mnichovanská politika byla přehodnocena a Československo, dík druhému odboji doma i za hranicemi a předvším dík diplomatické misi neúnavného prezidenta Edvarda Beneše, vyšlo z ní po boku vítězných mocností. S pocitem satisfakce za utrpěná příkoří, s hrdostí na prokázanou rezistenci národa v odboji doma i za hranicemi, na frontách Západu i Východu, ve Slovenském národním povstání i na Pražských barikádách. V knihách pod názvem „ Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství“ a „Šest let exilu a druhé světové války“ dokumentuje Edvard Beneš pohnutou historii našeho národa od r.1938 do r.1945. Tuto část můžeme ukončit verši verši, věnovanými prezidentovi.

Tím hořkým chlebem dní, které jsme prožívali
a solí slz, jež vyplakala zem,
Vás nevítáme. My Vás milovali
v těch dobách přetěžkých a my Vás milujem.
Když v nocích bezesných u našich amplionů
jako by někdo strhl s očí clonu,
jak bychom byli někde blízko Vás.
Vy jste nám dolíval oleje do plamene
ve chvílích zoufalých. Dnes, kdy Vám končí pout,
lid náruč otvírá, na srdce vděku plné
chce si Vás přivinout.
(Jaroslav Seifert)


Po druhé světové válce jsme se ocitli v silokřivkách levicového směřování „ducha doby“. Po mnichovském zklamání a se vzpomínkami na strádání v období hospodářské krize před válkou nastoupil československý stát demokratickou cestu k socialismu. S obecným uspokojením se přijímala pozemková reforma, znárodnění velkých podniků, dolů a bank. (Ostatně podobná opatření se prováděla v celé Evropě, i západní.) Od socializace se očekávala hospodářská stabilita a vyloučení otřesů a pověstných krizí z nadvýroby. Od spojenectví se SSSR jistota v mezinárodních vztazích, bezpečnost a suverenita státní existence. Nečekaný zlom v poválečném vývoji, který byl až dosud většinou národa pociťován jako pozitivní a přirozený, způsobila po třech letech, v únoru 1948, komunistická strana jako exponent internacionální politiky SSSR. Využila nastavší vládní krize, nedostatečné prozíravosti nekomunistů ve vládě, chopila se moci, potlačila parlamentní demokracii, opustila dosavadní „vlastní československou cestu k socialismu“ a s násilím proti skutečným nebo domnělým protivníkům začala formovat společnost podle sovětského vzoru a podle principů tzv. diktatury proletariátu. Československo bylo posledním státem střední a východní Evropy, který se stal kořistí bolševického radikalismu. Evropu rozdělila „železná opona“, atmosféru u nás ovládla bezostyšná propaganda a strach z násilí. Pokud se někdo pokusil hájit občanské svobody a práva, byl vzápětí umlčen. Veřejné mínění počátku 50. let bylo ochromeno představou, že prožíváme historické děje, podobné jako byl jakobínský teror francouzské revoluce 1789. Ale únorové převzetí moci komunistickou stranou není radno zjednodušovat. Nebyli jen uzurpátoři moci a jejich pomahači, oběti teroru a vystrašení diváci. Bylo i mnoho těch, kteří věřili, že konečně nastal čas spravedlnosti pro chudé a utlačené. Uveďme malý doklad o dobovém smýšlení z „Knížky o Milce“, celoživotní družce básníka Fráni Šrámka. Napsala ji středoškolská profesorka Marie Hejnová, za mlada členka studentské prázdninové ochotnické družiny někdejší „Šrámkovy Sobotky“. „Byl únor 1948. Česká inteligence byla k jeho přijetí připravena dlouhým předchozím vývojem, v němž nemalou úlohu sehrála právě Šrámkova generace. Byla poučena Říjnem, dozrála za druhé světové války. Ale i český svět měl své Těleginy a Roščiny, mnozí také u nás prodělávali svou „křížovou cestu“( hrdinové stejnojmenného románu Alexeje Tolstého , pozn. SK)).. Složitá minulost první republiky zasahovala do přítomnosti, všechno šlo na ostří nože. Vášnivě se debatovalo...Šrámek si přál, „aby to už bylo za námi“... Milka, živá a usměvavá, pro ni nebylo pochybností. Už dávno pochopila, že jen změněný společenský řád může přinést úplné zrovnoprávnění ženě a uskutečnit vše, oč zápasily předchozí generace...A kolik bylo takových Milek a jejich víry, že jen změněný společenský řád přinese ten nebo onen druh žádoucí spravedlnosti...“(C.d. Hradec Králové, 1985) V souvislosti s hodnocením únorového převratu někteří pseudoradikálové tvrdí, že prezident Beneš opět „zklamal“. Jestliže byl v souvislosti s „Mnichovem“ neprávem dehonestován pro údajnou osobní nestatečnost, v souvislosti s poválečným vývojem se mu z jedné strany vyčítá, že „podporoval buržoazní reakci“, z druhé, že byl příliš vstřícný a ústupný vůči komunistům. Málokdo realisticky váží neodvratnost vzestupů a pádů národa a jeho prezidenta spolu se vzestupy a pády evropské demokracie vůbec. Nepřátelé prezidenta Beneše démonizují, jako by byl obdařen nadpřirozeným vlivem a rafinovanou mocí škodit svým odpůrcům. A tak se můžeme dočíst, že napomohl vítězství totalitarismu a způsobil další demoralizaci národa, místo aby ho vyzval k ozbrojené obraně demokracie. Tito vykladači našich dějin jako díla jediného muže nevidí, že se tehdejší svět kolem nás již rozdělil a nastoupil cestu konfrontační studené války, a že se u nás daly proudy lidových vrstev do pohybu za vidinou, kterou nebylo možno utopit v krvi. Mohly ji opustit jen na základě vlastní mnohaleté zkušenosti. Tehdy ještě nevěděly, že jejich víra byla pro mocenské zájmy zneužita Mezi nerealistickými hodnotiteli posledního nerovného zápasu Edvarda Beneše o zachování československé demokracie nechyběli ani přímí účastníci „únorové krize“. Následky vlastních chyb, neschopnosti orientovat se, analyzovat situaci a přiměřeně reagovat svalují na bedra jediného muže. který děje sám zvrátit nemohl, ani kdyby netrpěl pokračující nemocí a ubýváním sil. (Zemřel 6 měsíců poté.) Otřesy r.1938 a 1948 prožíval prezident E.Beneš nepochybně jako realistický politik, který zná souvislosti a ví, že nemůže zadržet síly, které se jeho vlivu vymykají. Prošel celoživotní cestou, poznačenou mnoha dílčími vítězstvími i prohrami, o kterých věděl, že jsou pro tuto chvíli, nikoli definitivní. Hájil vždycky ideály demokracie a humanity. Dvakrát, ne vlastní vinou, se octl v situaci, jejíž krizovost byla nadhraniční povahy. Jeho smysl pro odpovědnost mu nedovoloval uvést do pohybu brannou sílu národa. Dovedeme si představit tíhu a bolest oněch dvou proher, z nichž ta první ohrožovala samu existenci národa, ta druhá trvání demokratického režimu jeho státu. Nicméně váhám označit je slovem tragédie, protože tehdy stále ještě zbývala naděje. Naděje v duchovní rezistenci národa, v duchovní rezistenci věrných. Skutečnou tragédií československého prezidenta by bylo, kdyby dosavadní zápasy zůstaly marné a zbytečné, bez vlivu na žádoucí budoucnost. Kdyby sám národ přestal hájit své zájmy, kdyby se přestal cítit národem.

Literatura
E. Beneš, Šest let exilu a druhé světové války, Praha 1046
E. Beneš, Paměti. 0d Mnichova k nové válce a k novému vítězství, Praha 1947
V. Olivová, Zápas o Československo, Praha 1992
A. Pražák, Národ se bránil, Praha 1946
.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Nebuďme nespravedliví

V Literárních listech těchto dní publikoval svůj článek prezidentský kandidát. Odsoudil v něm prezidenta Beneše za to, že r. 1938 podlehl mnichovskému diktátu a že jsme se nebránili. Dal najevo, on že by se tak zbaběle nechoval.

Chtěla bych připomenout, že v době, kdy president Beneš prožíval trpké dny kolem Mnichova, část naší inteligence se od něj zbaběle distancovala, od něj i od ideje Československa. Všechnu vinu za valící se pohromu se snažila svalit na hlavu presidenta. Ten podle ní zavinil mnichovskou krizi i vojenskou kapitulaci. Sama ta vrstva odpadlíků se ovšem snažila z nově vzniklé situace v tzv. druhé republice vytěžit pro sebe co nejvíce prospěchu a výhod.

V té době poslal odstoupivšímu presidentovi list dr. Lad. Rašín. Důrazně odmítl mediální protinárodní štvanice, vyjádřil presidentovi úctu a vděčnost i věrnost. Rytířsky přiznal, že ze dvou katastrof, ze kterých jsme si měli vybrat, by on volil válku. Ale chápal, že president, odpovědný za statisíce životů, měl dobrý důvod válku odmítnout. Takové pochopení neprojevili ani někteří na levici (K.Gottwald), ani na pravici (V.Černý, P.Tigrid). Ti dva dokonce zpochybňovali osobní statečnost presidentovu, jako kdyby měl – v moderní době – táhnout do boje v čele ozbrojených vojsk!

Fakta byla taková, že izolovaná obrana země, obklopené ze všech stran ozbrojenými nepřáteli, neměla naději na úspěch. Ani nedokončená pohraniční opevnění nemohla situaci změnitt. Jejich úkolem bylo útočníka pouze zadržet na krátký čas, než dorazí a zasáhnou spojenci. Když však spojenci neočekávaně od svých závazků odstoupili, ozbrojené střetnutí bez sebemenší šance na úspěch se jevilo jako nepřijatelný avanturismus. Nejenže uvnitř pohraničních opevnění existovala „pátá kolona“, tří milionů Němců v pohraničí se zmocnilo prohitlerovské nadšení, každý pátý voják byl Němec.To, co se tehdy v pohraničí dělo, byla již nevypovězená válka proti nám. Ale co horšího, mezinárodní veřejné mínění ovládla politika a rétorika „appeasementu“, usmiřování, hrozilo nám, že nás prohlásí za rušitele tolik žádoucího míru! Dobře víme, jak mediální propaganda dovede zfalšovat morální smysl obranného postoje! Československou republiku bylo snadné označit za původkyni válečného konfliktu, který mohl snadno přerůst v evropskou ne-li světovou válku proti Sovětskému svazu, pokud by nám šel na pomoc. (Někde jsem četla, že se Hitler zlobil, že mu „ten Beneš“ nenaběhl na vidle.)

Slouží národu ke cti, že byl odhodlán bránit se v boji: svědčí o tom dvojí příkladná mobilizace, dokládají to i dobové verše básníků a vzpomínky pamětníků. Ale stejně tak slouží presidentovi ke cti, že nepřipustil – ne aby národ přinášel oběti (boj za svobodu se skutečně bez obětí neobejde), ale aby přinášel oběti předem marné a zbytečné. Bez obětí, kterých vděčně vzpomínáme, nebyl ani první ani druhý odboj, domácí ani zahraniční, kterému E.Beneš, věren tradici z první světové války jako exilový president zakrátko stanul v čele. Kdybychom vyhlásili válku v odpověď na mnichovský diktát, ČSR by přece podlehla Hitlerově provokaci a umožnila by mu křičet do světa, že ten „versailleský zmetek“, „hnízdo židobolševismu“, potlačovatel menšin vůbec a německé zvláště, narušil mír, který on, říšský kancléř Hitler, hodlal na věky chránit, jak jen by byly splněny „spravedlivé požadavky jeho soukmenovců“. Jen to, že jsme se zdrželi ozbrojené obrany, ať to bylo jakkoli trpké, odhalilo Evropě a světu licoměrné lži, kterými Hitler maskoval svou programovou agresi včetně záměru přisvojit si naše země jako údajně „odvěký německý prostor“. Boje Poláků, Dánů, Holanďanů atd., které se nám v této souvislosti někdy připomínají, přišly již do jiné situace, světová veřejnost již přestala jásat nad mnichovským mírem, iluze o Hitlerovi již padly, dík právě osudům Československa. Proč stále někomu vadí, že Hitlerova provokace vyšla naprázdno a že byl podán důkaz o pravých záměrech Třetí říše a o marném obětování Československa pro iluzorní zachování míru v Evropě?

Dr.Edvard Beneš se skutečně zasloužil o stát, a to hned dvakrát: za první světové války s T.G.Masarykem a M.R.Štefánikem se zasloužil o vznik svobodné a demokratické ČSR. Za druhé světové války pak se zasloužil o její záchranu ze smrtelného nebezpečí a za návrat mezi suverénní státy. Když se E.Beneš v září 1937 loučil se zesnulým T.G.Masarykem, slíbil zachovat věrnost jeho odkazu. Té věrnosti se nikdy nezpronevěřil. Zůstaňme odkazu první republiky věrni i dnes. Zůstaňme věrni.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.